ECLI:CZ:US:2005:1.US.271.04
sp. zn. I. ÚS 271/04
Usnesení
I.ÚS 271/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Místecká mlékárna, s.r.o., IČ 258 18 805, se sídlem Frýdek - Místek, Příborská 659, nyní CELPIS s.r.o., se sídlem Česká Lípa, Česká 2555, zastoupená JUDr. Z. K., směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2004, č.j. 5 A 115/2001-51, rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 27. července 2001, č.j. 16/51371/2001/896, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 17. dubna 2001, č.j. 120/270/06/01, za účasti Nejvyššího správního soudu, Ministerstva spravedlnosti ČR a Finančního ředitelství v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 7. května 2004, ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě byla stěžovatelce pro porušení cenových předpisů uložena pokuta ve výši 2,863.035,- Kč. O odvolání proti pokutě rozhodlo Ministerstvo financí ČR napadeným rozhodnutím tak, že jej zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo, následnou správní žalobu Nejvyšší správní soud zamítl.
Důvodem pro uložení pokuty byla skutečnost, že stěžovatelka porušila cenové předpisy stanovující minimální výkupní cenu kravského mléka, stanovenou v ustanovení §15 odst. 2 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách"), když koupila mléko za cenu nižší, a to v celkovém objemu 4,199.860 litrů.
Stěžovatelka dále popsala okolnosti za nichž k výkupu pod stanovenou cenou přistoupila - odlehlost regionu od zpracovatelů, dodavatelé v pohraničních oblastech, striktní předpisy upravující cenu. Důsledkem popsaného stavu byla skutečnost, že skutečná výkupní cena byla nižší než stanovená o částku v rozmezí 0,10 - 1,50 Kč/litr, avšak tento stav nastal na základě vzájemné dohody smluvních stran.
Stěžovatelka v postupu státu, resp. Ministerstva financí ČR, které vydalo cenový výměr č. 02/2000, shledala nepřiměřený zásah do obchodního vztahu dvou nebo více podnikatelských subjektů, aniž by současně garantoval vyrovnávání škod nebo ztrát, které zásahem vznikly. Otázkou je i forma předpisu - výměru, který nedosahuje právní síly vyhlášky. V daném případě výkupní cena mléka neodpovídala ekonomickým podmínkám, v nichž se trh s mlékem nacházel v roce 2000, a rovněž nerespektoval regionální podmínky trhu.
Došlo tak k narušení principu rovnosti a zvýhodnění jednoho ze smluvních subjektů - prvovýrobce mléka. Stěžovatelka jako specializovaný podnikatelský subjekt nemá možnost, v důsledku státního zásahu, reagovat změnou svého předmětu podnikání, aniž by takový krok přinesl neúměrné a nereálné náklady. Stěžovatelka rovněž namítla, že postupem smluvních stran nedošlo k nepřiměřenému hospodářskému prospěchu.
Cenová regulace, podle stěžovatelky, nemá vést ke stavu, který neumožňuje návratnost nákladů, což vede k popření účelu podnikání. Cenový výměr se jí jeví jako neústavní, neboť nedostatečně vymezuje osoby na které se vztahuje, resp. zde vymezené povinnosti nejsou uloženy na základě zákona, jak vyžaduje čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně tak došlo k porušení práva na volnost podnikání, jak je zaručena v čl. 26 odst. 1 Listiny. Předmětný cenový výměr je rovněž v rozporu s ustanovením §5 odst. 5 zákona o cenách. V tom stěžovatelka odkázala na zásah Ústavního soudu ve vztahu k obdobným omezením (regulované nájemné, produkční kvóty cukru).
Za účastníka - Nejvyšší správní soud - se vyjádřil předseda senátu 5 A. Ten popsal předmět soudního přezkumu v projednávané věci a dále konstatoval, že závěry soudu vycházely z porušení cenových předpisů stěžovatelkou, které založilo důvod pro uložení pokuty. Nejvyšší správní soud je názoru, že při svém rozhodování nepochybil, podklady ze kterých vycházel považuje za dostatečně objektivní pro posouzení stavu věci, když se s předloženými námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádal. Na základě těchto skutečností považuje účastník řízení ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její odmítnutí.
K ústavní stížnosti se dále vyjádřilo Ministerstvo financí ČR, prostřednictvím ředitele odboru cenové politiky. Ten se vyjádřil jednak k státním zásahům do soukromoprávních vztahů a k tvrzené protiústavnosti použitého právního předpisu.
K zásahu státu do soukromoprávní sféry odkázal účastník řízení na nálezy Ústavního soudu publikované pod č. 167/2000 Sb. (Pl. ÚS. 24/99), 231/2000 Sb. (Pl. ÚS. 3/2000) a 410/2001 Sb. (Pl. ÚS. 5/2001). Tyto nálezy Ústavního soudu byly podle jeho sdělení ministerstvem financí respektovány
Dále ministerstvo financí ve svém vyjádření uvedlo, že v roce 2000 byl trh s mlékem ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže, a proto stanovení minimálních výkupních cen bylo zcela legitimním krokem. Důvodem bylo rovněž řešit nerovnováhu nabídky a poptávky, zabezpečit export přebytků a stabilizovat trh. V opačném případě by mohlo dojít k zahlcení trhu a pádu cen, což by mělo nepříznivé důsledky na produkci mléka.
Stěžovatelkou tvrzenou protiústavnost cenového výměru účastník řízení odmítá s tím, že v ustanovení §10 zákona o cenách je stanoven způsob prezentace cen dotčených komodit právě v cenovém výměru. V této souvislosti odkázalo ministerstvo na nález uveřejněný pod č. 528/2002 Sb. (Pl. ÚS. 8/2002), a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 479/99.
K námitce neuzavřeného okruhu dotčených subjektů odkazuje ministerstvo na ustanovení §5 odst. 5 zákona o cenách je stanoveno, že regulované ceny platí pro všechny kupující a prodávající.
Na základě uvedených okolností navrhl účastník, aby Ústavní soud ve věci vydal zamítavý nález.
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřilo také Finanční ředitelství v Ostravě prostřednictvím svého ředitele. Ten popsal oprávnění finančního ředitelství provádět cenové kontroly a ukládat za porušení cenových předpisů pokuty, přičemž uložení pokut je dáno zákonem kogentně, tedy bez možnosti pokutu neudělit. Vzhledem k tomu, že porušení cenových předpisů bylo v dané věci spolehlivě prokázáno, byly splněny podmínky stanovené příslušnými právními předpisy, a byla udělena pokut ve výši neoprávněného majetkového prospěchu. Proto navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud poskytl vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení stěžovatelce. Ta dopisem ze dne 28. listopadu 2005 k vyjádření Ministerstva financí ČR uvedla, že jí je známa judikatura Ústavního soudu, na kterou ministerstvo odkázalo, leč přesto setrvává na svém podání, neboť závěry vedlejšího účastníka nepovažuje za souladné s demokratickými principy podnikání, s principy volné soutěže. Naopak je považuje za soudní podporu regulovaného hospodářství, která odporuje přirozenému právu.
Současně stěžovatelka ve svém podání uvedla změnu názvu společnosti na CELPIS, s.r.o., se sídlem Česká Lípa, Česká 2555.
Ústavní soud po seznámení se se všemi předloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Přechod na tržní hospodářství, na počátku 90. let, měl několik možných scénářů. Od bezbřehého uvolnění všech cen až po regulovanou přeměnu všech cen. Zákonodárce zvolil cestu regulace některých cen, které ovlivňují, či jsou způsobilé ovlivňovat významná odvětví hospodářství, která jsou náchylná na prudké a nečekané změny. Realizací tohoto záměru bylo vydání zákona o cenách, kde stanovil limity tohoto státního zásahu a to pro případy, kdy je trh ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže nebo to vyžaduje mimořádná tržní situace mohou příslušné orgány republiky usměrnit tvorbu cen podle tohoto zákona (§1 odst. 6 zákona o cenách).
Později stanovil ústavodárce právní normu, kterou se uvodila Listina základních práv a svobod, jako ústavní zákon ČSFR (23/1991 Sb.). Volnost podnikání byla touto normou zaručena v čl. 26 odst. 1, přičemž v odst. 2 je vysloveno zmocnění zákonem stanovit podmínky pro výkon určitých povolání nebo činností. Rovněž v čl. 41 odst. 1 Listiny uvádí, že možnost domáhat se práv plynoucích mimo jiné z čl. 26 Listiny je možno domáhat se jen v mezích, které toto ustanovení provádí.
Jinými slovy řečeno, v čl. 26 odst. 2 a v čl. 41 odst. 1 Listiny přiznal ústavodárce právo zákonodárci omezit absolutní volnost podnikání, přičemž jedním z omezení je právě zákon o cenách. V ustanovení §10 zákona o cenách zavedl zákonodárce pojem seznam zboží s regulovanými cenami, který je publikován v cenovém věstníku.
S přihlédnutím k uvedeným právním předpisům, upravujícím podnikání neposoudil Ústavní soud jako oprávněnou námitku stěžovatelky na nepřiměřenost zásahu státu (Ministerstva financí ČR) do obchodního vztahu dvou nebo více podnikatelských subjektů.
Jak již bylo výše uvedeno, zákonodárce ve své regulativní činnosti, a v rámci popsaných hranic přípustného zásahu státu do soukromoprávních vztahů, stanovil mimo jiné i formu, kterou bude seznam zboží, které je předmětem regulace, publikován. Byl to tedy zákonodárce, který definoval orgán příslušný k regulaci a druh normy, která má být použita při publikaci činnosti regulátora.
K otázce porovnání právní síly vyhlášky a cenového výměru je nezbytné zabývat se významem těchto pojmů. Vyhláškou se rozumí právní norma nižšího stupně, s předpisy zpravidla prováděcí povahy. Je to právní předpis s menší mírou abstrakce, k jehož vydávání jsou povolány ústřední orgány státní správy. Vedle toho cenový výměr je velmi konkrétním předpisem upravujícím problematiku ceny, a rovněž jednou z forem tzv. cenových předpisů. Jeho prostřednictvím dochází k publikaci cenových mezí.
Z uvedených popisů je zjevné, že vyhláška je právní normou, naproti tomu cenový výměr je publikací seznamu zboží s regulovanými cenami. Nejedná se tedy o právní normu v pravém slova smyslu. Jeho rozsah je poněkud jiný než u vyhlášky, s ohledem na jeho specifičnost je odlišná i forma jeho publikace. Společným znakem obou předpisů pak je zmocnění zákonodárce, adresované ústřednímu orgánu státní správy (Ministerstvu financí ČR) k tomu, aby stanoveným způsobem naplnil své oprávnění. Taková podzákonná norma má, není-li uvedeno jinak, v daném odvětví celorepublikovou platnost.
Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit ani námitce, že cenový výměr nedosahuje právní síly vyhlášky.
K namítané nejasnosti ohledně rozsahu dotčených subjektů se Ústavní soud ztotožnil s odkazem účastníka řízení - Ministerstva financí ČR, na ustanovení §5 odst. 5 zákona o cenách.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal porušení či omezení základních práv a svobod stěžovatelky ze strany orgánů veřejné moci, tak, jak byla v ústavní stížnosti popsána.
Z popsaných důvodů a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu