ECLI:CZ:US:2005:1.US.272.05
sp. zn. I. ÚS 272/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrneremm, advokátem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Ads 3/2004-53 ze dne 12. 1. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Ads 3/2004-53 ze dne 12. 1. 2005, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 22 Ca 174/2002-36 ze dne 27. 11. 2003. Tímto rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "ČSSZ") ze dne 11. 7. 2002 č. X o odnětí plného invalidního důchodu, protože podle posudku lékaře Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 1. 7. 2002 již není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti na 60 %, takže je pouze částečně invalidní. Podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel v řízení před krajským soudem navrhoval vypracování znaleckého posudku k posouzení svého zdravotního stavu. Soud však uvedl, že v důchodových věcech neustanovuje znalce a rozhodl, že rozhodnutí komise ustavené v Brně přezkoumá stejná komise, která je ustavena v Hradci Králové. Stěžovatel tvrdí, že takové přezkoumání nemohlo být posudkem revizním, protože bylo vypracováno orgánem na stejné úrovni jako byla komise, která rozhodovala v Brně. Je přesvědčen, že zájem komise z Hradce Králové byl shodný se zájmem komise z Brna, a to odejmout stěžovatelovi plný invalidní důchod. Stěžovatel namítá, že se komise nezabývala celkovým poškozením jeho zdraví, nevzala v úvahu, že se jeho zdravotní stav nelepší a nezadala žádné nové vyšetření. Tvrdí, že se jeho zdravotní stav zhoršuje a dokládá tento stav novým rozhodnutím ČSSZ ze dne 28. 2. 2005 o opětovném přiznání plného invalidního důchodu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 22 Ca 174/2002 vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí ČSS ze dne 11. 7. 2002 č. X o odnětí plného invalidního důchodu. Žaloba byla rozsudkem uvedeného soudu č.j. 22 Ca 174/2002-36 ze dne 27. 11. 2003 zamítnuta. V odůvodnění soud uvedl, že bylo prokázáno posudky posudkové komise MPSV v Brně a posudkové komise MPSV v Hradci Králové, že v důsledku žalobcova dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byla míra poklesu jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanovena na 40 % a byl tak přehodnocen posudek lékaře Městské správy sociálního zabezpečení v Brně, který byl základem pro rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu. Krajský soud vzhledem k obsáhlým posudkům posudkových komisí i s ohledem na přesvědčivost a úplnost skutkového stavu, který byl vyhodnocen na základě rozsáhlé zdravotnické dokumentace, dospěl k závěru, že provedení důkazu znaleckým posudkem, což navrhoval stěžovatel, je v dané věci nadbytečné. Soud proto dovodil, že k datu vydání rozhodnutí ČSSZ stěžovatel nesplňoval zákonné podmínky pro trvání nároku na plný invalidní důchod.
Stěžovatel napadl tento rozsudek kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Ads 3/2004-53 ze dne 12. 1. 2005 zamítnuta. V odůvodnění se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval všemi kasačními námitkami, zejména pak detailně přezkoumal závěry posudků obou posudkových komisí a dospěl k závěru, že krajský soud posoudil skutkový stav správně a aplikoval i příslušné právní předpisy, takže i jeho právní závěry jsou správné.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že Nejvyšší správní soud, předtím však i Krajský soud v Brně, neprovedly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Ústavní soud zde ve shodě se závěry Nejvyššího správního soudu poukazuje na ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož MPSV posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Krajský soud v Brně nařídil přezkoumání zdravotního stavu stěžovatele posudkovou komisí MPSV s detašovaným pracovištěm v Brně. Pro vyšší míru objektivity posouzení zdravotního stavu pak nařídil ještě nové přezkoumání, a to posudkovou komisí MPSV s detašovaným pracovištěm v Hradci Králové. Z uvedeného lze mít za prokázané, že se Krajský soud v Brně snažil k posouzení zdravotního stavu přistupovat objektivně a zjistit potřebné skutečnosti bez pochybností. Ústavní soud při hodnocení postupu krajského soudu dospěl k závěru, že tento soud učinil dostatečné kroky ke zjištění skutkového stavu pro účely přezkumného řízení, a proto v neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu znaleckým posudkem nespatřuje porušení povinnosti soudu zjistit dostatečně a úplně skutkový stav a nespatřuje v něm ani zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Pochybení pak Ústavní soud nemohl konstatovat ani v postupu Nejvyššího správního soudu, který dospěl k závěru, že krajský soud v souzené věci nepochybil.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že posudkové komise nezjišťovaly jeho celkový zdravotní stav a nenařídily ani žádná nová vyšetření, poukazuje Ústavní soud na to, že posudkové komise MPSV musely hodnotit zdravotní stav stěžovatele k datu rozhodnutí ČSSZ o odnětí plného invalidního důchodu a nikoliv zdravotní stav stěžovatele v době zpracovávání posudku; proto je nepřípadný i argument stěžovatele, že mu byl opětovně plný invalidní důchod přiznán.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy v předmětné věci postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, dostatečně zjistily skutkový stav věci a přijaly i odpovídající právní závěry. Jejich postup byl pouze aplikací běžného práva a nelze v něm spatřovat ani svévoli, ani tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a skutkovými a právními závěry, jež byly z něho vyvozeny. Uzavřel proto, že napadeným rozhodnutím právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny zjevně porušeno nebylo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu