ECLI:CZ:US:2005:1.US.277.04
sp. zn. I. ÚS 277/04
Usnesení
I.ÚS 277/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Tělocvičné jednoty Sokol Suchdol, se sídlem v Suchdole u Prostějova, zastoupené JUDr. Z. K., Ph.D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 19 Co 342/2001-189 ze dne 25. 2. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově č.j. 7 C 40/2001-164 ze dne 27. 6. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 19 Co 342/2001-189 ze dne 25. 2. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově č.j. 7 C 40/2001-164 ze dne 27. 6. 2001, kterým byla zamítnuta její žaloba na určení, že je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka nezpochybňuje skutková zjištění soudu, domnívá se však, že soud dospěl ke svému rozhodnutí na základě nesprávného právního závěru. Za neústavní považuje stěžovatelka zejména změnu 10 let zapsaného vlastníka - mimo správní řízení - formou opravy chyby v katastru, aniž by byl zapsaný vlastník účastníkem řízení, a dále neuznání 10leté oprávněné držby jako důvod nabytí vlastnictví vydržením.
K první uplatněné námitce stěžovatelka uvedla, že na základě listiny pro provedení zápisu vlastnického práva k nemovitostem přešlo dnem 15. 12. 1990 vlastnické právo ke sporným nemovitostem na Sokol Suchdol. Podle této listiny byla stěžovatelka vedena jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí. Katastrální úřad v Prostějově provedl tzv. opravu chyby při vedení katastru podle §8 katastrálního zákona, a to formou změny vlastníka. Ve věci nebylo vedeno správní řízení. Na základě opravy ze dne 29. 5. 2000 byla provedena změna vlastníka, který byl vlastníkem zhruba 10 let, a zapsaným vlastníkem se stal Český svaz tělesné výchovy, který nemovitosti převedl na žalovaného (Orel Jednota Suchdol). Katastrální úřad změnil zápis vlastníka, přestože nešlo o zřejmou chybu, ale o sporné tvrzení.
K druhé uplatněné námitce stěžovatelka uvedla, že i v případě, kdyby byl skutečně proveden původní zápis na základě vadného úkonu, splnila všechny podmínky potřebné k vydržení nemovitostí. Uvedené nemovitosti držela jako vlastník nepřetržitě v dobré víře po dobu delší než 10 let. Obecné soudy nepřijaly její námitku vydržení a považovaly za přerušení oprávněné držby žalobu podanou v roce 1992 a následný soudní spor o majetek, který vedl žalovaný proti stěžovatelce. Ta s tímto závěrem nesouhlasí a tvrdí, že přerušením oprávněné držby není jakýkoliv spor ve věci mezi držitelem a třetí osobou, ale jen spor, který skončí pravomocným rozhodnutím, které určí vlastníka věci a tedy popře držbu nevlastníka. V předmětné věci by se mohla vydržecí doba stavět teprve vzájemnou žalobou žalovaného doručenou soudu dne 6. 4. 2001, tedy tehdy, kdy již vydržecí doba proběhla. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 40/2001 vedený u Okresního soudu v Prostějově. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka žalobou proti žalovanému Orlu, jednota Suchdol u Prostějova, domáhala určení, že je vlastnicí v návrhu uvedených nemovitostí. V návrhu uvedla i námitku týkající se změny zápisu v katastru nemovitostí (jak byla uvedena výše). Okresní soud v Prostějově napadeným rozsudkem č.j. 7 C 40/2001-164 ze dne 27. 6. 2001 žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastnicí předmětných nemovitostí, zamítl a uložil jí povinnost tyto nemovitosti vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že se především zabýval zkoumáním "Listiny pro provedení zápisu vlastnického práva k nemovitostem v evidenci nemovitostí" (č.l. 138) a dospěl k závěru, že na základě takového právního úkonu nebylo možno provést zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť takový postup nebyl v souladu se zákonem č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy, týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací. Podle zákona č. 173/1990 Sb. vznikl jen nárok na obnovu majetkových práv, nikoliv nárok na okamžitý zápis vlastnického práva k v minulosti odňatým nemovitostem. Soud I. stupně uvedl, že ze strany stěžovatelky nebylo postupováno podle zákona č. 232/1991 Sb. Důvodem zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva byla skutečnost, že "Listina pro provedení zápisu vlastnického práva k nemovitostem v evidenci nemovitostí" byla vyhodnocena jako právní úkon, který nemůže být nabývacím titulem vlastnického práva a nemůže ani přechod vlastnického práva ze zákona osvědčit, neboť k navrácení majetkových práv nemohlo dojít přímo ze zákona č. 173/1990 Sb., jak "Listina pro provedení zápisu" uvádí, ale pouze na základě zákona č. 232/1991 Sb., který podmínky a způsob navrácení majetkových práv podle zákona č. 173/1990 Sb. upravuje. Dále se soud I. stupně zabýval posouzením tvrzení stěžovatelky, že předmětné nemovitosti vydržela. Zde dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by byly splněny všechny podmínky stanovené zákonem pro nabytí vlastnického práva vydržením. Uvedl, že proti stěžovatelce vedl žalovaný od roku 1992 do roku 1998 soudní spor, v němž uplatňoval své restituční nároky. Nelze proto u stěžovatelky hovořit o nepřetržité a nerušené oprávněné držbě a stěžovatelka nemohla být v dobré víře, že ji vlastnické právo k věcem nemovitým náleží. Držba věci nabyté protiprávním způsobem (viz "Listina pro provedení zápisu") pak nemůže být držbou oprávněnou. Konečně se soud I. stupně zabýval posouzením nároku žalovaného, který se podaným protinávrhem domáhal rovněž určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Dospěl k závěru, že žalovaný prokázal své vlastnické právo, proto vzájemné žalobě na vyklizení nemovitosti vyhověl a uložil žalobkyni je vyklidit.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 19 Co 342/2001-189 ze dne 25. 2. 2004 rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav a vyvodil z něj i zcela správný právní závěr. Krajský soud se znovu podrobně zabýval rozborem postupu při navracení majetkových práv podle zákona č. 173/1990 Sb. a dospěl ke stejnému závěru jako soud I. stupně, tj. že tímto zákonem vznikl jen nárok na obnovu majetkových práv, nikoliv nárok na okamžitý zápis vlastnického práva k v minulosti odňatým nemovitostem. Podmínky a způsob navracení majetkových práv upravuje zákon č. 232/1991 Sb. Podle §2 zákona č. 173/1991 Sb. se majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákonem č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., navracejí podle stavu ke dni 31. 3. 1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatňují své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. ve lhůtě do 31. 12. 1991. Právním nástupcem Československého svazu tělesné výchovy byl mimořádným sjezdem ze dne 25. 3. 1990 určen Český svaz tělesné výchovy, tělovýchovné jednoty a kluby a republikové a tělovýchovné svazy. Jak vyplývá z výpisu z pozemkové knihy (č.l. 20), vlastníkem předmětných nemovitostí byla Jednota Československého Orla v Suchdole, přičemž na základě již zmíněného zákona č. 187/1949 bylo pak vloženo právo vlastnické pro Československou obec sokolskou v Praze. Z uvedeného výpisu jednoznačně vyplývá, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byla Jednota Československého Orla v Suchdole. K otázce vydržení pak odvolací soud uvedl, že katastrální úřad sdělil stěžovatelce dne 29. 5. 2000, že došlo k chybnému zápisu a že není vlastníkem předmětných nemovitostí, vlastníkem je Český svaz tělesné výchovy. V žádném případě proto nebyla splněny podmínka 10 let vydržení a s ohledem na uvedené skutečnosti nemohla být stěžovatelka ani v dobré víře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 20 Cdo 2778/2004-213 ze dne 28. 7. 2004 odmítl jako nepřípustné, protože dospěl k závěru, že zde nejde o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí dovolacího soudu však ústavní stížností napadeno není.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatelky směřují především proti právním závěrům obecných soudů, které soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud dospěl k názoru, že obecné soudy v tomto případě aplikovaly toliko běžné právo a prováděly jeho výklad ústavně konformním způsobem, který nebyl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Ve výkladu provedeném obecnými soudy nelze pak najít ani svévolnou aplikaci práva ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a skutkovými a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily.
Ústavní soud se konkrétně zabýval i názorem obecných soudů, pokud jde o posuzování právního významu a právních důsledků Listiny pro provedení zápisu schváleného práva k nemovitostem v evidenci nemovitostí. Podle jeho přesvědčení je tento výklad správný, obecné soudy vycházely z jejího podrobného rozboru a z posouzení podle příslušných právních předpisů, které upravují navracení majetkových práv dobrovolným organizacím. I tento výklad obecných soudů je výkladem běžného práva bez ústavněprávního aspektu.
Konečně pokud jde o námitku směřující k závěrům obecných soudů ke tvrzenému vydržení předmětných nemovitostí, Ústavní soud jen poukazuje na závěr odvolacího soudu, který ztrátu dobré víry odvozoval od datového určení "Listiny pro provedení zápisu" a od sdělení katastrálního úřadu. I zde se však jednalo jen o výklad jednoduchého práva, který obecné soudy provedly ústavně konformním způsobem a neporušily tak ani základní právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva, ani její základní právo na spravedlivý proces.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu