ECLI:CZ:US:2005:1.US.287.03
sp. zn. I. ÚS 287/03
Usnesení
I.ÚS 287/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 5 To 293/2002-207 ze dne 13. 6. 2002 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č.j. 3 T 258/2001-163 ze dne 1. 3. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 5 To 293/2002-207 ze dne 13. 6. 2002, kterým byl (rovněž napadený) rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem č.j. 3 T 258/2001-163 ze dne 1. 3. 2002 zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a že se pro výkon trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byl uznán vinným spácháním trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, jehož se dopustil spolu s M. A. tím, že fyzicky napadli J. G. a odcizili mu peněženku a deštník. Napadenými rozsudky bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 40 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
V řízení prý nebylo spolehlivě prokázáno, že by byl při uskutečňování násilí vůči poškozenému tak činil alespoň s vědomím, že se spoluobžalovaný současně zmocňuje věcí poškozeného. Oba soudy postupovaly protiústavně, jestliže při hodnocení důkazů - vzhledem k důvodným pochybnostem z nich vyplývajícím - neuplatnily presumpci neviny a z ní se odvíjející procesní pravidlo in dubio pro reo. Důsledkem toho postupu došlo k nesprávnému skutkovému zjištění o existenci stěžovatelova úmyslu zmocnit se cizí věci násilím vedeným proti poškozenému. Stěžovatel oběma soudům vytýká, že porušily jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a že neuplatněním ústavního principu presumpce neviny v trestním řízení jednaly v rozporu se "stanoveným postupem" (čl. 36 odst. 1 Listiny). Proto tvrdí, že porušily také jeho základní právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajský soud v Ústí nad Labem podal jako účastník řízení své vyjádření k ústavní stížnosti. Nesouhlasí s námitkami stěžovatele a odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření rovněž plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a námitky stěžovatele pokládá za nedůvodné. Poukazuje na to, že při hodnocení důkazů postupoval v souladu se zásadou vyhledávací a zejména pak se zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovateli byla prokázána vina zákonnými důkazními prostředky, které byly provedeny v potřebném rozsahu a byly náležitě zhodnoceny. Soud I. stupně uzavřel, že považuje návrh za nedůvodný.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem se rovněž vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Ve svém vyjádření však uvedlo, že trestní řízení proběhlo zcela v souladu s platným trestním řádem, stěžovatel byl odsouzen po zhodnocení zákonně získaných důkazů v rámci přípravného řízení a po jejich následném provedení při hlavním líčení. Na základě skutkových zjištění pak soud dospěl ke stejnému závěru jako obžaloba, a to, že tyto důkazy ve svém souhrnu odůvodňují přesvědčení o vině stěžovatele a jeho spolupachatele a že je nutno toto jednání posoudit jako trestný čin loupeže.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal i spis sp. zn. 3 T 258/2001 vedený u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Ze spisu zjistil, že se skutkově jednalo (ve stručnosti) o obžalobu podanou proti stěžovateli a spoluobžalovanému z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (proti stěžovateli jako zvláště nebezpečnému recidivistovi podle §41 odst. 1 trestního zákona), které se dopustili tím, že dne 4. 10. 2001 okolo 19.45 hodin v Ú. pod staveništěm "sektorového centra" ranami pěstí do obličeje fyzicky napadli poškozeného J. G., kterého pohrůžkou donutili k ulehnutí na zem, poté jej kopali do různých částí těla a následně z jeho zadní kapsy vytáhli peněženku, z níž vzali finanční hotovost ve výši 450,- Kč, odcizili deštník a z místa odešli. Okresní soud v Ústí nad Labem po provedeném řízení rozsudkem č.j. 3 T 258/2001-163 ze dne 1. 3. 2002 uznal stěžovatele vinným ze spáchání uvedeného trestného činu a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků s tím, že pro výkon trestu ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č.j. 5 To 293/2002-207 ze dne 13. 6. 2002 jeho odvolání co do viny zamítl, ale vyhověl mu co do výše trestu, zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, a pro výkon trestu ho zařadil do věznice s ostrahou. V odůvodnění uvedl, že řízení, které předcházelo rozsudku soudu I. stupně, netrpělo procesními vadami či nedostatky, které by měly vliv na věcnou správnost rozhodnutí. Bylo v něm postupováno zcela v souladu s ustanoveními trestního řádu, která ukládají soudu povinnost vést dokazování tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, stejně pak i s těmi ustanoveními, která zabezpečují práva obžalovaných na obhajobu. Krajský soud dále prohlásil, že soud I. stupně nepochybil, pokud po provedení dostupných důkazů a jejich zhodnocení dospěl ke skutkovému závěru, který je výše uveden. Dovodil i odpovídající právní posouzení jednání stěžovatele a spoluobžalovaného jako trestného činu loupeže. Odvolací soud pak vyhověl odvolání co do výše trestu s odkazem na ustanovení §36 trestního zákona, podle něhož, jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nevyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro tento druh trestu.
Nejvyšší soud ČR usnesením sp. zn. 11 Tdo 225/2003 ze dne 27. 3. 2003 dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání je přípustné, bylo však podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu však není ústavní stížností napadeno.
IV.
Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obsahem ústavní stížnosti je argumentace, již stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy, které prý stejně pečlivě neobjasnily i okolnosti svědčící v jeho prospěch. V tomto směru poukázal na to, že výpověď samotného poškozeného je nepřesvědčivá, vnitřně rozporná a nejednoznačná, leč přesto jí obecné soudy uvěřily a naopak se důsledně nezabývaly výpovědí stěžovatele. Má za to, že soudy neměly za daného stavu věci dospět k závěru, který posléze učinily, neboť se nezabývaly také subjektivními stránkou stěžovatelova jednání a nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. Podle jeho názoru v posuzované věci tak nebyla dostatečně prokázána jeho trestní odpovědnost. Stěžovatel usuzuje, že by se Ústavní soud výjimečně měl otázkou provedeného dokazování zabývat a přezkoumat skutkové i právní závěry obecných soudů. V jejich postupu i rozhodnutích z něj vzešlých pak spatřuje porušení svých ústavně garantovaných základních práv vyjádřených čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soud, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem platí jen potud, pokud soudy postupují ve své činnosti v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Úlohou Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, pokud nelze dovodit - ve smyslu ustálené judikatury - existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Zásadně mu tedy nepřísluší hodnotit, či přehodnocovat provedené důkazy, neboť to je věcí soudů obecných. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétní věci z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v ústavním pořádku České republiky.
Uvedené zásady se plně vztahují i na tuto posuzovanou věc. Při provádění důkazů a při jejich hodnocení se totiž obecné soudy do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu nedostaly. Závěry plynoucí z takto přijatého hodnocení - a tedy i podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (právní kvalifikace) - jsou pak s ohledem na již uvedené výrazem nezávislého soudního rozhodování. Obecné soudy při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, dodržely příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, a odůvodnění přijatých rozhodnutí jsou transparentní a přesvědčivá. Ta opřely o řádné, odpovídajícím rozsahem i způsobem vykonané důkazy. Odvolací soud také přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele a vyvodil tomu odpovídající závěry. Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo navrhovatele na soudní ochranu resp. za řádný a spravedlivý proces, ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu