ECLI:CZ:US:2005:1.US.288.03
sp. zn. I. ÚS 288/03
Usnesení
I.ÚS 288/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného Mgr. J. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2003, čj. 22 Cdo 2014/2001 -90, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001, čj. 26 Co 193/2001 - 68, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 3. 2001, čj. 8 C 123/2000 - 55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud").
Stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy. Tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 ZÚS byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že základní práva stěžovatele neporušil a odkázal na odůvodnění rozsudku.
Krajský soud v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí.
Okresní soud rovněž odkázal na závěry, které jsou obsaženy v jeho rozsudku.
Ze spisu sp. zn. 8 C 123/2000 Okresního soudu v Mladé Boleslavi bylo zjištěno, že stěžovatel podal proti žalovaným V. a K. V. určovací žalobu, kterou mělo být určeno, že otec stěžovatele, B. H., byl ke dni své smrti (2. 10. 1998) vlastníkem nemovitostí v petitu žaloby blíže označených. Jedná se o nemovitosti, které žalovaní nabyli od B. H. na základě kupní smlouvy ze dne 24. 10. 1994. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že jeho otec B. H. nebyl způsobilý k uzavření uvedené kupní smlouvy, protože rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 2. 1976, sp. zn. P 67/79, byl zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům. Rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 1. 1979, čj. P 67/79 - 102, byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena jen na způsobilost jednat s úřady a jinými orgány. Uvedená skutečnost měla podle stěžovatele za následek absolutní neplatnost uvedené kupní smlouvy. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 13. 11. 2000, čj. 8 C 123/2000 - 34.
Krajský soud usnesením ze dne 7. 2. 2001, čj. 26 Co 19/2001 - 47, zrušil rozsudek okresního soudu pro nepřezkoumatelnost, protože okresní soud se v rámci řízení o určovací žalobě vůbec nezabýval otázkami naléhavého právního zájmu a aktivní legitimace. Okresní soud v dalším řízení opět žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 21. 3. 2001, čj. 8 C 123/2000 - 55. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2001, čj. 26 Co 193/2001 - 68, rozsudek okresního soudu ze dne 21. 3. 2001 potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že omezení způsobilosti B. H. k právním úkonům, jak je formulováno v rozsudku okresního soudu ze dne 24. 1. 1979, čj. P 67/79 - 102, nelze pokládat za omezení způsobilosti ve smyslu §10 odst. 2 ObčZ. Tento rozsudek nelze tedy hodnotit jinak, než že jím byla otci stěžovatele vrácena způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.
Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 13. 3. 2003, čj. 22 Cdo 2014/2001 - 90. V důvodech rozsudku uvedl, že každým rozsudkem soudu, kterým dochází k omezení způsobilosti k právním úkonům a kterým jsou vymezeny právní úkony, k nimž účastník není způsobilý, se stanoví výslovně, jaké úkony účastník platně činit nemůže, ale současně implicitně a contrario, že účastník je ke všem ostatním právním úkonům způsobilý. Z toho má logicky vyplývat, že ačkoli rozsudek okresního soudu ze dne 24. 1. 1979 nevyvolával právní účinky pro nedostatek oprávnění soudu omezit účastníka v jeho petičním právu nebo v jeho procesní způsobilosti ve vztahu k soudům a jiným státním orgánům, nebyl prost právních účinků, pokud šlo o způsobilost k právním úkonům ve výroku neuvedeným. Otec stěžovatele tak nabyl, na základě rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 1. 1979, čj. P 67/79 - 102, plnou způsobilost k právním úkonům, i když se tak nestalo na základě formálně správného rozsudku.
Po zhodnocení shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právním názorem obecných soudů v otázce právních účinků rozsudku o omezení způsobilosti k právním úkonům. Ústavní soud připomíná, že ani skutečnost, že obecné soudy se opřely o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 281].
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi kvalifikoval mnoho případů, ve kterých shledal, že ústavně nekonformní interpretací obecného hmotného práva došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod fyzické nebo právnické osoby. Ústavní soud se za takové situace zabývá výkladem obecného práva jen při splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 74/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, str. 85]. V přezkoumávané věci Ústavní soud ústavně rozpornou interpretaci a aplikaci obecného práva neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na podrobné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2003, čj. 22 Cdo 2014/2001 - 90. V tom, jakým způsobem obecné soudy posoudily právní účinky rozsudku okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 1. 1979, čj. P 67/79 - 102, Ústavní soud nic ústavně nekonformního neshledal. K porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele tedy v projednávaném případě nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu