ECLI:CZ:US:2005:1.US.289.05
sp. zn. I. ÚS 289/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem Karviná - Fryšták, Karola Sliwky 125, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 92/2005, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 To 405/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 4. 2004, čj. 4 T 216/2003 - 880, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se L. M. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") a Okresního soudu v Karviné (dále také "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Nejvyšší soud ČR, v záhlaví uvedeným usnesením, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 To 405/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 4. 2004, čj. 4 T 216/2003 - 880. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 TrZ (bod ad. 1. výroku o vině), spáchanými se spoluobviněným J. D.; dále trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 TrZ a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 TrZ (body ad. 2. a 3. výroku o vině), které spáchal stěžovatel sám; v bodech ad. 4., 6., 9. a 10. výroku o vině byl uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 TrZ, krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 TrZ a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 TrZ, které spáchal spolu s obviněným R. T.; sám byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 TrZ (bod ad. 5. výroku o vině); a současně byl uznán dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 TrZ a dvěma trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 TrZ, spáchané opět spolu s obviněným R. T. (body ad. 7. a 8. výroku o vině). Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci (plynové pistole, paralyzéru a loveckého nože). Dále bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit poškozeným náhradu škody, specifikovanou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Předmětné trestné činy stěžovatel a spoluobvinění spáchali tak, jak jsou popsány v jednotlivých bodech výroků o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl hodnocení důkazů provedených k prokázání jeho viny u jednotlivých skutků. Tvrdil, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi důkazy, zejména s těmi, které svědčily v jeho prospěch. Jednalo se především o znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická fonoskopická expertíza a kriminalistická audioexpertíza, které ho zcela vyviňují, a kriminalistickou expertízu z oboru biologie. Telefonní odposlechy byly provedeny v rozporu se zákonem. Skutkový stav nebyl zjištěn dostatečným způsobem, je v rozporu s provedenými důkazy a nenavazuje na úvahy při hodnocení důkazů. Trestnou činnost, vyjma bodu 3) výroku o vině, v plném rozsahu popřel. Vysvětlil, jakým způsobem se konkrétní věci, nalezené při domovní prohlídce, dostaly do jeho držení. Skutečnost, že u něj byla nalezena kukla, dýka a plynová pistole, nemůže vést k jednoznačnému závěru, že se dopustil předmětné trestné činnosti.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud i Nejvyšší soud ČR odkázaly na odůvodnění svých usnesení a navrhly ústavní stížnost odmítnout.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, která stěžovatel uváděl opakovaně již v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení i ve všech podaných opravných prostředcích, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud připomíná, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své námitky, které již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy, zejména v podaném odvolání, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Právě obecný soud je tím soudem, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V daném případě z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5, 6 TrŘ). Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci obecné soudy dospěly, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkové podstaty stíhaných trestných činů. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních a je odůvodněn v souladu se zákonem (§125 odst. 1 TrŘ).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že závěr o vině stěžovatele byl prokázán a logicky vyplynul z výsledků provedeného dokazování. Odvolací soud rozvedl hodnocení důkazů soudem prvního stupně a vypořádal se se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v odvolání, zopakoval je v dovolání a v nezměněné podobě také v ústavní stížnosti (údajné nesprávné hodnocení provedených důkazů - viz str. 3 - 6 usnesení odvolacího soudu). Proto Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů, ústící v závěru o vině stěžovatele, znovu opakovat, zejména za situace, kdy stěžovatel své argumenty, uváděné již v podaném odvolání, nijak nerozšířil. Z tohoto důvodu odkazuje Ústavní soud na odůvodněná rozhodnutí obecných soudů, zejména soudu odvolacího.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu