ECLI:CZ:US:2005:1.US.291.05
sp. zn. I. ÚS 291/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. N., zast. Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou, sídlem Sladkovského 505, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17.í.2004, č.j. 12 C 526/2001-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se v návrhu na zahájení řízení ze dne 13.5.2005, doplněným podáním ze dne 26.8.2005, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Jihlavě. V návrhu uvedl, že jde o rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o žalobě o požadované zaplacení finanční částky vůči žalovanému, a je přesvědčen, že tímto rozhodnutím byl dotčen v základním právu na soudní ochranu plynoucímu z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stížností stěžovatel brojí proti postupu Okresního soudu v Jihlavě, a to předsedkyně senátu, které v řízení rozhodovala. Je přesvědčen, že nesprávný postup není možné napravit v rámci odvolacího řízení, které je u Krajského soudu v Brně vedeno pod č.j. 13 Co 29/2005. Z důvodů, které popsal, navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek jako nezákonný zrušil, a to ve všech výrocích.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatel napadl rozsudek soudu I. stupně, který dosud není pravomocný a napadl ho odvoláním (odvolání přiložil ke stížnosti); Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o případném zrušení takového rozhodnutí, které je předmětem přezkumu v rámci odvolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2005
Ivana Janů v.r.
soudce zpravodaj