ECLI:CZ:US:2005:1.US.297.04
sp. zn. I. ÚS 297/04
Usnesení
I.ÚS 297/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. P. S., proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 5. 2003, čj. 5 C 231/2001 - 126, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2004, čj. 12 Co 420/2003 - 141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel, včasnou ústavní stížností, navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2004, čj. 12 Co 420/2003 - 141, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 5. 2003, čj. 5 C 231/2001 - 126. Tímto rozsudkem okresní soud zamítl návrh stěžovatele na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2000, daná stěžovateli z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, je neplatná a pracovní poměr stěžovatele u žalovaného výrobního družstva Elektromechanika, se sídlem v Žatci, trvá. Podle stěžovatele rozsudky obou obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy svým postupem nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel dále tvrdil, že postupem obecných soudů došlo k porušení ustanovení §153, §132, §157 odst. 2, §211 a §18 OSŘ.
Podle stěžovatele soudy obou stupňů dospěly k závěru, že předmětná výpověď z pracovního poměru je platná, a je tedy v souladu se zákonem přes to, že necitovaly obsah provedených důkazů, na kterých byla obě rozhodnutí postavena a neprovedly všechny stěžovatelem navržené důkazy. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, není z odůvodnění rozsudku okresního soudu patrno, proč soud vychází z určitých faktů a jiná nebere v úvahu. Okresní soud hodnotil paušálně pouze výpovědi svědků V. B. ml. a J. B. a dospěl k závěru, že jejich výpovědi jsou nevěrohodné, vzájemně rozporuplné a účelové, aniž by rozvedl, v čem tyto skutečnosti spatřuje. Jedná se proto o formální, ničím podložené hodnocení důkazů, které je nepřezkoumatelné. Stěžovatelem navržené důkazy byly soudem odmítnuty jako nadbytečné s tím, že nemají vliv na právní posouzení věci. Soudy rovněž učinily závěr, že žalovaný splnil vůči stěžovateli nabídkovou povinnost, ani jeden soud však nehodnotil skutečnost, že všichni zaměstnanci, kterých se mělo toto rozhodnutí týkat, zůstali na svých místech a jejich výpověď nebyla realizována.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky, které uvedl již v odvolání proti rozsudku okresního soudu. Výpověď z pracovního poměru považuje za vykonstruovanou, vzhledem k tomu, že předsedu družstva veřejně kritizoval, poukázal na nedostatky ve vedení družstva a nedostatky při pořizování zápisů ze schůzí představenstva družstva. Okresní soud nesprávně hodnotil skutečnost, že byl představenstvem odvolán z funkce vedoucího závodu v Žatci a pověřen vedením MTZ družstva, neboť představenstvo nebylo oprávněno jednostranně změnit dohodu o pracovních podmínkách členského vztahu a navíc tato změna ani nebyla provedena písemně. Stěžovatel rovněž napadl postup pošty i žalovaného při doručování výpovědi a v souvislosti s tím i hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Uvedl dále, že stěžovateli, jako členovi sociální komise, což je obdoba odborového orgánu v družstvu, mohla být dána výpověď pouze se souhlasem této komise a že žalovaný nesplnil ani nabídkovou povinnost.
Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku zejména v části, která se zabývá přezkoumáním rozsudku okresního soudu, vztahujícího se ke zjištěnému skutkovému stavu a jeho hodnocení, včetně provedených důkazů.
Z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu Lounech Ústavní soud zjistil, že tímto rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatele na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2000, daná z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, je neplatná a pracovní poměr stěžovatele u žalovaného výrobního družstva Elektromechanika, se sídlem v Žatci, trvá. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že ve výpovědi je dostatečně vymezen výpovědní důvod, v souladu s ustanovením §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, přičemž soud se vypořádal i se skutečností, proč nebyla realizována výpověď dalších tří zaměstnanců, kterým byla výpověď dána zároveň se stěžovatelem. Dále soud řešil spornou otázku doručení výpovědi stěžovateli prostřednictvím pošty a dospěl k závěru, že i když pracovnice pošty při doručování pochybila, nic to nemění na skutečnosti, že stěžovateli byla zásilka řádně doručena, ten její doručení svou nepřítomností zmařil, a proto byla naplněna fikce doručení v souladu s ustanovením §266a zákoníku práce. V této souvislosti soud poukázal na rozporuplnost výpovědí svědků V. B. ml. a J. B., pokud jde o délku pobytu stěžovatele u nich a jeho činnost, a zhodnotil je jako účelové, se snahou blízkých rodinných příslušníků podpořit stěžovatele. Dále se soud zabýval i otázkou splnění nabídkové povinnosti ze strany žalovaného a na základě provedených listinných důkazů dovodil, že nebylo v možnostech žalovaného, aby v rámci přijatých úsporných opatření svoji nabídkovou povinnost splnil. Soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatele, že představenstvo žalovaného družstva si nevyžádalo souhlas komise péče o členy s výpovědí stěžovatele a dospěl k závěru, že komisi péče o členy družstva nelze ztotožňovat s odborovým orgánem, jak to má na mysli ustanovení §59 zákoníku práce, neboť u žalovaného, jehož právní forma je družstvo, nebyl odborový orgán ustanoven a komise je podle stanov družstva pouze poradním orgánem představenstva. Soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že předseda družstva nebyl oprávněn podepsat jeho výpověď, neboť zjistil, že předseda družstva podepsal výpověď v souladu s popisem své pracovní činnosti, který byl řádně schválen představenstvem. Dále se soud zabýval i otázkou, zda stěžovatel podal žalobu v zákonem předepsané dvouměsíční prekluzivní lhůtě a uzavřel, že s ohledem na to, že stěžovatel v průběhu výpovědní doby byl několikrát práce neschopen, žaloba byla podána ještě v době trvání výpovědní doby, tedy včas. Okresní soud také zdůvodnil, proč neprovedl všechny důkazy, které stěžovatel navrhoval. Jednalo se o svědeckou výpověď nezletilého V. B., kterého soud nevyslechl vzhledem k jeho věku i vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti pobytu stěžovatele u rodiny byly dostatečně osvětleny výpovědí rodičů nezletilého. Dále soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky a písmoznaleckým posudkem, neboť oba důkazy se mu jevily jako nadbytečné, nemající vliv na právní posouzení věci.
Z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo zjištěno, že k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil. Znovu se zabýval všemi námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že skutková zjištění okresního soudu jsou správná a úplná. Ztotožnil se i s právním posouzením a závěry soudu prvního stupně. Proto ve svém odůvodnění odkázal na podrobné, výstižné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se provádění důkazů a jejich hodnocení, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se tedy nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatele. Stěžovateli byla poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, stěžovatel se ho mohl zúčastnit, mohl podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Okresní soud provedl celou řadu důkazů, jejich volným zhodnocením dospěl k právním závěrům, které řádně odůvodnil. Soudy obou stupňů se zcela přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšnému podání ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94). Ve věci tedy nebylo zjištěno žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu