ECLI:CZ:US:2005:1.US.298.05
sp. zn. I. ÚS 298/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2005, čj. 1 Zn 3024/2004 - 24, a proti usnesení Policie ČR, Obvodního oddělení 1 v Hradci Králové, ze dne 6. 11. 2004, čj. ORHK-2145/01-TČ-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se R. N. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "státní zastupitelství") pro porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví uvedeným usnesením státní zastupitelství zamítlo, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Obvodního oddělení 1 v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2004, čj. ORHK-2145/01-TČ-2004. Tímto usnesením policejní orgán, podle §159a odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), odložil trestní oznámení stěžovatele na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Trestného činu se měl neznámý pachatel dopustit tím, že v přesně nezjištěné době neoprávněně získal a následně předal Pojišťovně Kooperativa, a. s., a České kanceláři pojistitelů ve výroku specifikované písemnosti, týkající se společnosti Merán, s. r. o. (dva protokoly o ústním jednání v daňovém řízení a zprávu o výsledku kontroly daně z příjmů), které mají obsahovat osobní data stěžovatele.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval argumentaci uplatněnou již ve stížnosti proti označenému rozhodnutí policejního orgánu. Tvrdí, že k porušení jeho práv došlo tím, že skutkový stav byl opřen o důkaz získaný nelegálním způsobem, tj. na základě porušení mlčenlivosti pracovníků Finančního úřadu v Hradci Králové, a není správně interpretováno ustanovení §178 TrZ. Z těchto důvodů byla nesprávně posouzena povinnost tvrzení a důkazního břemene a nesprávně zjištěn skutkový stav. Na závěr uvedl, že podal ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), státní zastupitelství odkázalo na odůvodnění napadeného usnesení a navrhlo ústavní stížnost odmítnout. K námitce stěžovatele ohledně nesprávného výkladu ustanovení §178 TrZ odkázalo zejména na odborné vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. Listiny a čl. 6 Úmluvy). Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná.
Z obsahu napadeného usnesení vyplývá, že státní zastupitelství přezkoumalo rozhodnutí policejního orgánu, shledalo stížnost stěžovatele nedůvodnou a postup policejního orgánu v souladu s §159a odst. 1 TrŘ. V odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádalo se všemi námitkami stěžovatele. Uvedlo zejména, že nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, dostatečně odůvodňující závěr, že byl spáchán shora uvedený trestný čin, mj. i s ohledem na vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů. Z tohoto vyjádření totiž vyplynulo, že za osobní údaj se nepovažuje údaj týkající se právnické osoby a není jim ani údaj týkající se fyzické osoby, jednající jako zástupce právnické osoby. Dokumenty, které mu byly předloženy k posouzení, obsahují jen nepatrné množství osobních údajů a nevztahují se k osobě stěžovatele. Převážnou část údajů je možno evidentně kvalifikovat jako údaje o právnické osobě, které zjevně nepodléhají režimu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.
Tato skutečnost, tj. že posuzované dokumenty obsahovaly zejména údaje o právnické osobě, vyplývá také z odůvodnění ústavní stížnosti, v níž stěžovatel uvedl, že předmětný protokol o ústním jednání obsahoval rodné číslo a dále již jen informace o společnosti Merán, s. r. o., zejména o vypůjčeném drobném hmotném investičním majetku, nájmu nebytových prostor, výši nájmu a výši a způsobu úhrady mzdy stěžovateli.
Státní zastupitelství se také dostatečně vypořádalo s tvrzením stěžovatele, že policejní orgán získal protokol o ústním jednáním, o který opřel svá skutková zjištění, nelegálním způsobem. V tomto směru uvedlo, že policejní orgán učinil u Finančního úřadu v Hradci Králové toliko dotaz na existenci či neexistenci konkrétní listiny - protokolu o ústním jednání v daňovém řízení, který se měl týkat společnosti Merán, s. r. o. Nebyl tedy vyžadován obsah předmětné listiny. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na řádné a podrobné odůvodnění napadeného usnesení státního zastupitelství, které nepovažuje za nutné znovu opakovat.
Jak z usnesení státního zastupitelství vyplývá, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, neboť tímto usnesením nebylo obsahově rozhodováno o jeho právech či povinnostech. O tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale orgány k tomu povolané ústavními předpisy (čl. 90 Ústavy ČR) a zákonem. Případný nesouhlas s rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání a věc byla odložena podle §159a odst. 1 TrŘ. V tomto směru Ústavní soud opakovaně uvádí, že v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin. Žádnému subjektu tedy nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného (k tomu srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, str. 291). Tím spíše nemůže takový požadavek stěžovatele být právem ústavním.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu