ECLI:CZ:US:2005:1.US.300.03
sp. zn. I. ÚS 300/03
Usnesení
I.ÚS 300/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 300/03
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Z., zastoupeného Mgr. J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. 2 To 74/02, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2001, sp. zn. 5 T 122/2001, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení specifikovaných rozsudků Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze (dále jen "vrchní soud" a "krajský soud"). Dle názoru stěžovatele bylo oběma rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Relevantní znění čl.36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je následující:
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Z vyžádaného spisu krajského soudu sp. zn. 5 T 122/2001 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel spolu s dalšími obžalovanými shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona, trestného činu braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 trestního zákona, za což byl odsouzen (mj.) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a trestu vyhoštění na dobu deseti let. Uvedených trestných činů se všichni obžalovaní měli dopustit jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě, která je součástí výroku rozsudku. Proti rozsudku podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, stěžovatel i ostatní obžalovaní odvolání. Ve vztahu ke stěžovateli vrchní soud odvolání ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl. Z mimořádných opravných prostředků využil stěžovatel ještě dovolání, které podal z tvrzeného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1104/2002, dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Uvedené rozsudky krajského soudu a vrchního soudu stěžovatel napadá ústavní stížností. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít tak, že v rámci prováděného dokazování před obecnými soudy nebylo zajištěno řádné provádění důkazů. Obecné soudy se údajně nevypořádaly s námitkou procesní nepoužitelnosti některých důkazů. Dle názoru stěžovatele dále došlo k faktickému selektování důkazů, což se projevilo v následném neobjektivním celkovém hodnocení důkazní situace. Provedené důkazy údajně nebyly náležitě reprodukovány a interpretovány a tedy skutkové závěry soudu jsou v rozporu s výsledky dokazování. Rozhodnutí obecných soudů se tedy opírají o nesprávně provedené a neúplné dokazování, čímž se dostávají do rozporu s §89 trestního řádu a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jako účastníky řízení vyzval Ústavní soud k vyjádření jak krajský soud, tak vrchní soud. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na svůj rozsudek ze dne 3. 12. 2001 a jeho odůvodnění. Návrh na rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti nepřipojil. Vrchní soud k výzvě Ústavního soudu po stručné rekapitulaci dosavadního řízení před soudy prvního a druhého stupně uvedl, že v odvolacím řízení bylo důsledně postupováno podle ustanovení trestního řádu. Dále zdůraznil, že odvolání stěžovatele bylo prakticky shodné s tím, co uplatnil před soudem prvního stupně v hlavním líčení. Ve vztahu k odvolacím námitkám stěžovatele proto bylo možno odkázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se s obhajobou podrobně vypořádal. Vrchní soud k vyjádření připojil návrh, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Podstatou ústavní stížnosti tedy zůstává polemika stěžovatele se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Na základě důkladného studia ústavní stížnosti, jejích příloh a spisového materiálu Ústavní soud dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V konstantní judikatuře Ústavního soudu je možno opakovaně nalézt zdůraznění úkolu, jenž je Ústavnímu soudu čl. 83 Ústavy svěřen. Je jím ochrana ústavnosti, přičemž rozhodování o vině a trestu Ústava v čl. 90 výslovně svěřuje soudů obecným. Jinými slovy řečeno, provádění dokazování, zjišťování skutkového stavu, výklad a aplikace jednoduchého práva je zásadně věcí soudů obecných. Ústavní soud je proto do rozhodovací činnosti soudů oprávněn zasáhnout pouze ve výjimečných případech, když zjistí, že jejich postupem nebo rozhodnutím bylo porušeno ústavním pořádkem zaručené právo stěžovatele.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování ústavním pořádkem stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí v žádné možné interpretaci nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ze spisového materiálu ani z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by provedené důkazy a jejich interpretace vedly k rozporným skutkovým závěrům, nýbrž naopak tvoří logický a ucelený řetězec, který je přesvědčivě a srozumitelně v textu napadených rozhodnutí vyjádřen. Zejména krajský soud podrobně vyložil, na základě kterých důkazů založil své přesvědčení o vině stěžovatele a které důkazy stěžovatelovu obhajobu vyvracejí (výpovědi svědkyň S. M. a I. M., zvláště ve vztahu ke stěžovateli nález ampule s uspávací látkou, kterou měl stěžovatel v době zadržení u sebe a řada dalších důkazů).
Námitkami stěžovatele proti konkrétním důkazům se na základě obhajoby stěžovatele zabýval již soud prvního stupně a v odůvodnění svého rozsudku jasně uvedl, k jakým důkazům z jakých důvodů nelze přihlédnout (např. ve vztahu k rekognici strana 23 rozsudku krajského soudu, č. l. 1939 příslušného soudního spisu), a naopak k jakým důkazům přihlíží a proč. Provedené klíčové důkazy a prokázané skutečnosti ve svém rozsudku logicky a souvisle shrnuly jak vrchní soud, tak zvláště podrobně krajský soud. I z ústavněprávního hlediska lze na odůvodnění obou obecných soudů odkázat.
Nad rámec stěžovatelových námitek je Ústavní soud povinen posoudit, zda trestní řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm případně nebyla porušena jiná ústavně zaručená základní práva nebo svobody než namítá stěžovatel. Ani takové zjištění však Ústavní soud neučinil.
Na základě výše rozvedené argumentace dochází Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a že je třeba ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu