ECLI:CZ:US:2005:1.US.302.05
sp. zn. I. ÚS 302/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Brno, Poštovská 8c, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2004, čj. 19 Co 301/2004 - 44, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 4. 2004, čj. 20 C 40/2002 - 28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), protože postupem obou obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, zakotvených v čl. 1, čl. 6 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje rozhodnutími Výboru OSN pro lidská práva, podle nichž výplatu finanční náhrady z titulu mimosoudní rehabilitace nelze vázat na splnění podmínky státního občanství. V této souvislosti odkázal na ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb. Restituční předpisy, jako předpisy dovolávající se morální satisfakce, je třeba dát do širších souvislostí s ostatními ustanoveními občanského práva, zejména s ustanovením §3 odst. 1 ObčZ. Stěžovatel uvedl, že i po vydání rozhodnutí o naturalizaci byl občanem Československa a poukázal na to, že interpretace Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy, publikované pod číslem 169/1929 Sb. (dále jen "Úmluva o naturalizaci"), provedená obecnými soudy, je nesprávná a nebere v potaz skutečnou praxi Spojených států amerických při uplatňování této úmluvy v době trvání komunistického režimu v Československu. Stěžovatel tedy splnil podmínky podle zákona č. 87/1991 Sb. a od roku 1918 až do současnosti si uchoval státní občanství Československa, respektive České republiky. Poukázal též na rozhodnutí orgánů České republiky, které opakovaně vydaly rozhodnutí o jeho povýšení v Armádě České republiky, nakládaly s ním jako s příslušníkem armády České republiky v záloze, tedy jako s osobou, která je mimo jiné i státním občanem ČR. Stěžovatel se v období 2. světové války aktivně účastnil boje proti nacistickému Německu, a proto byl rozkazem prezidenta České republiky ze dne 3. 5. 1995 jmenován do hodnosti generálmajora ve výslužbě.
Těmito rozhodnutími jej orgány České republiky utvrzovaly v jeho přesvědčení, že je státním občanem. Jinak by si vyřídil jednoduché formality k deklarování svého státního občanství, jak to v té době bez potíží učinila řada dalších osob. Osvědčení o státním občanství, vydané dne 12. ledna 2000, proto nemělo, v případě stěžovatele, konstitutivní účinky, nýbrž jen deklarovalo skutečnost trvajícího státního občanství.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 16. června 2005, čj. I. ÚS 302/05, byl Vojen Güttler, soudce I. senátu Ústavního soudu, kterému věc připadla, vyloučen z projednávání a rozhodování této věci pro dlouholeté přátelství se stěžovatelem. Proto jej zastoupil, v souladu s rozvrhem práce, JUDr. Jiří Nykodým, předseda II. senátu Ústavního soudu.
Z ústavní stížnosti a ze shora označených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, čj. 56 C 513/95 - 46, jež nabyl právní moci dne 29. 9. 2000, byl dřívější návrh stěžovatele na vydání nemovitostí zamítnut. Poté stěžovatel podal k Ministerstvu financí ČR žádost o poskytnutí finanční náhrady, která mu však byla zamítnuta, neboť nesplnil podmínku státního občanství ke dni 1. 4. 1992, resp. ke dni 8. 7. 1999, přičemž doklad o státním občanství mu byl vystaven až dne 12. 1. 2000.
Proto stěžovatel podal žalobu proti České republice - Ministerstvu financí na zaplacení částky 1 000 000,-- Kč podle zákona č. 87/1991 Sb. Obvodní soud rozsudkem ze dne 5. 4. 2004, čj. 20 C 40/2002 - 28, žalobu stěžovatele zamítl a odvolací soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Oba obecné soudy vzaly za prokázanou skutečnost, že stěžovateli byly v době rozhodné podle restitučních předpisů, konkrétně v roce 1954, zajištěny nemovitosti, které v důsledku jeho emigrace po únoru 1948 připadly státu. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci obvodním soudem, podle něhož stěžovatel nebyl ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. občanem České republiky a občanem se stal až dnem 12. 1. 2000. Stěžovatel proto nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a nemůže se ani domáhat finanční náhrady podle §13 uvedeného zákona, aniž by bylo třeba zkoumat, zda jsou splněny další podmínky zákona č. 87/1991 Sb. Pozdější nabytí státního občanství ČR podle zákona č. 193/1999 Sb. nezakládá fikci nepřetržitého trvání státního občanství ČR, ani nerozšiřuje okruh oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu ČR č. 185/1997 Sb., kterým byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že výše uvedený nález stanovil, že podmínka státního občanství podle §3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. není v rozporu s článkem 2 odst. 1 a článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, případně jinými ústavně zaručenými právy a ani není v rozporu s principem rovnosti. Podle odvolacího soudu je předpokladem úspěšnosti vydání nemovitosti podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. existence státního občanství oprávněné osoby, přičemž nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. měl dopad pouze na zrušení podmínky trvalého pobytu oprávněných osob v České republice a neměl žádný dopad na otázku státního občanství. Odvolací soud konstatoval, že podmínka státního občanství ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nebyla změněna ani další judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, ani rozhodnutím pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/96. Ani udělení státního vyznamenání stěžovateli za zásluhy nemůže mít vliv na splnění podmínek podle speciálního zákona č. 87/1991 Sb.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který plně odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku. Obdobně učinil obvodní soud, který neshledal ústavní stížnost důvodnou a odkázal též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 218/99.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavním argumentem stěžovatele je neplatnost ustanovení Úmluvy o naturalizaci. Ústavní soud se k této otázce vyjadřoval již opakovaně ve svých předchozích rozhodnutích, kterými je v tomto řízení vázán. Ve své judikatuře dospěl k závěru, že Úmluva o naturalizaci byla platnou součástí československého (českého) právního řádu až do jejího zrušení a v době, která je rozhodující, nebyly smluvními stranami učiněny žádné právní kroky, jež by vedly k rozvázání této úmluvy. Je proto nezbytné ustanovení Úmluvy o naturalizaci aplikovat, takže je správný závěr obecných soudů, že v důsledku získání státního občanství USA pozbyl stěžovatel československého státního občanství (srov. nález sp. zn. II. ÚS 307/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 129). Obdobně i usnesení ze dne 3. 5. 2001, ve věci sp. zn. II. ÚS 218/99, které se týkalo stěžovatele a od jehož právního názoru neshledal Ústavní soud potřebu se odchýlit. Obdobně, jako v označeném usnesení, má Ústavní soud za to, že ani stěžovatelem zmíněné akty státních orgánů, týkající se jeho povýšení v ozbrojených silách České republiky, nemohou založit trvání jeho státního občanství.
Ústavní soud jen pro úplnost uvádí, že podmínkou státního občanství se, ve smyslu restitučních předpisů, ve své judikatuře zabýval již mnohokrát (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/96, publikován jako č. 185/1997 Sb.) a dospěl k závěru o její ústavnosti. Na tyto nálezy, zejména na nález č. 185/1997 Sb., stačí proto jen odkázat.
Ústavní soud tímto rozhodnutím nijak nezpochybňuje zásluhy stěžovatele v boji za svobodu Československa a soudci tohoto soudu jeho zásluhy velmi oceňují. Právo není v tomto konkrétním případě prostředkem k dosažení úplné spravedlnosti. Posláním Ústavního soudu je chránit ústavnost a není v jeho moci napravovat všechny vzniklé nespravedlnosti, jakkoliv by si to snad i jeho soudci přáli.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný, v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu