ECLI:CZ:US:2005:1.US.309.04
sp. zn. I. ÚS 309/04
Usnesení
I.ÚS 309/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. T. P., proti zásahu veřejné moci, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §41e odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení ustanovení §41e odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se podáním označeným jako ústavní stížnost proti zásahu veřejné moci domáhal zrušení blíže nespecifikovaného rozhodnutí Fondu pojištění vkladů (dále jen "Fond") a současně podal návrh na zrušení části ustanovení zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel uvedl, že je věřitelem Union banky, a. s., které bylo rozhodnutím ČNB ze dne 18. 3. 2003 odňata bankovní licence. Fond, v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, zahájil vyplácení dlužných vkladů klientů Union banky, a. s., dne 29. 5. 2003. Stěžovateli, s ohledem na právní úpravu v citovaném zákoně o bankách, nebyl vyplacen celý jeho vklad, ale jen částka odpovídající 25 000 EURO, tedy 793 375,-- Kč. Tím byl, podle jeho tvrzení, ve vztahu k němu porušen princip rovnosti vlastnického práva. Stěžovatel upozornil na skutečnost, že v obdobných případech bylo vyplaceno klientům jiných bank podstatně více. Navrhl proto zrušení blíže nespecifikovaného rozhodnutí Fondu o stanovení náhrady klientům Union banky, a. s., vyslovení, že výplata náhrad byla provedena protiústavně, a konečně zrušení §41e odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, s účinností od 1. 6. 2005.
K žádosti Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvedla Česká národní banka, že návrh na zrušení části zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, není oprávněný a vyjádřila přesvědčení, že česká právní úprava je v souladu s českými ústavními i mezinárodními standardy.
Fond upozornil, že není orgánem veřejné moci, ale je právnickou osobou soukromého práva, zcela oddělenou od soustavy státních orgánů. Navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ministerstvo financí neshledalo stížnost důvodnou.
Ústavní stížnost není přípustná.
Základním předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti je, že musí směřovat proti pravomocnému rozhodnutí, opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (s odkazem na §72 odst. 3).
Stěžovatel ve své věci zjevně nevyčerpal všechny prostředky ochrany svého práva. Ať již je v ústavní stížnosti blíže nespecifikované rozhodnutí Fondu rozhodnutím orgánu veřejné moci či nikoliv (což v tomto stavu řízení nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat), český právní řád poskytuje stěžovateli řádný procesní postup k ochraně jeho práva před obecnými nebo správními soudy. Je-li vskutku Fond osobou soukromého práva, jak sám uvedl, a jak připouští i sám stěžovatel, bylo nutno postupovat cestou občanskoprávní žaloby v rámci obecného soudnictví. Je-li naopak rozhodnutí Fondu rozhodnutím orgánu veřejné moci, je nutno postupovat cestou, kterou stěžovateli nabízí správní soudnictví. Není na Ústavním soudu, aby se věcí v tomto procesním stadiu jakkoliv zabýval.
Nevyčerpání všech procesních prostředků stěžovatelem, ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy činí jeho ústavní stížnost nepřípustnou, což je důvod pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Česká právní úprava poskytuje fyzické osobě právo podat návrh na zrušení zákona jen v souvislosti s ústavní stížností, za podmínek stanovených v §74 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem. Protože stěžovatelova ústavní stížnost je nepřípustná, je nepřípustný i jeho návrh na zrušení zákona. Návrh na zrušení právního předpisu totiž sdílí osud ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost je nepřípustná, takže splňuje podmínky pro její odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 písm. a) téhož zákona.
Návrh na zrušení ustanovení §41e odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, byl odmítnut jako nepřípustný podle §43 odst. 2 písm. b) zákona Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §74 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu