ECLI:CZ:US:2005:1.US.312.04
sp. zn. I. ÚS 312/04
Usnesení
I.ÚS 312/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Z. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2004, sp. zn. 5 To 70/2004, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 3 T 71/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se J. V. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále také "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry (výrok I. rozsudku) podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 TrZ (výrok II. rozsudku) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ (výrok III. rozsudku). Za to byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Stěžovatel tvrdil, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, neboť důkazy vzbuzující pochybnosti nebyly připuštěny. Vina byla prokázána jen proto, že soud prvního stupně odmítl provést důkazy svědčící v jeho prospěch. Odvolací soud pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Obecným soudům vytkl, že při dokazování prvního skutku neakceptovaly návrh na doplnění dokazování výslechem jeho bratra J. V., což přispělo k nesprávné právní kvalifikaci skutku a u třetího skutku neprovedly výslech svědka Mgr. P. S., který mohl věc významně osvětlit.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena, skutkový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 71/2003, vyplynulo, že stěžovatel ve věci podal dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 8 Tdo 704/2004, odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své námitky, které již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy, v podaném odvolání i dovolání, a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Obecný soud je tím soudem, který podle čl. 40 odst. 1 Listiny rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že nevyhověním jeho návrhům na doplnění dokazování (výslech jeho bratra a svědka P. S.) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Jak již bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů provedené těmito soudy. Hodnocení důkazů je plně věcí soudů obecných. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že jako orgány veřejné moci postupovaly v daném ohledu svévolně. Takovou okolností je zejména situace, kdy v odůvodnění napadených rozhodnutí chybí popis daného hodnotícího procesu (§2 odst. 5 TrŘ) zcela nebo nelze-li jej považovat za řádný, tj. srozumitelný a souladný s pravidly logiky. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5, 6 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkové podstaty stíhaných trestných činů. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních a je odůvodněn v souladu se zákonem (§125 odst. 1 TrŘ). Obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně a logicky odůvodnily, z jakých důvodů nevyhověly návrhům stěžovatele na doplnění dokazovaní.
Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování, v podobě výslechu jeho bratra J. V., se nezakládá na pravdě. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 71/2003, č. l. 225, vyplývá, že J. V. byl vyslechnut v hlavním líčení dne 7. 1. 2004.
Námitkou, týkající se právní kvalifikace skutku popsaného ve výroku I. rozsudku, se velmi podrobně zabýval už Nejvyšší soud ČR. Ten dospěl k závěru, že stěžovatel svým jednáním, kterým vyloučil leasingovou společnost z dispozice s předmětem leasingu a i přes její výzvu předmět leasingu nevrátil a nadále jej neoprávněně užíval, si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a tím naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 TrZ. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na řádné a ústavně konformní odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání.
Obecné soudy odpovídajícím způsobem rovněž zdůvodnily, proč neakceptovaly návrh stěžovatele na výslech svědka Mgr. P. S. a považovaly jej za nadbytečný. Vyhovění důkaznímu návrhu by znamenalo další odročení hlavního líčení ve vazební věci, jejímuž rozhodnutí nic nebránilo, neboť popsaný skutkový stav věci byl spolehlivě zjištěn dosud provedenými důkazy. Soud prvního stupně zjistil okruh skutečností, o nichž by mohl svědek vypovídat, poměr svědka k věci i zřejmé zdroje jeho poznatků, požadovaným způsobem o zamítnutí rozhodl a s poukazem na provedené důkazy vysvětlil, že skutečnosti uváděné svědkem v jeho čestném prohlášení nebyly schopny zpochybnit spolehlivost usvědčujících důkazů. Navíc se jednalo o zprostředkované informace. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na pečlivě a řádně odůvodněná rozhodnutí obecných soudů a nepovažuje za nutné jejich podrobnou argumentaci, svědčící pro závěr o vině stěžovatele, znovu opakovat.
Pro úplnost se sluší podotknout, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odůvodní, navrhovaný důkaz by byl nadbytečný a z provedených důkazů, jako tomu bylo v dané věci, je možné učinit věrohodný závěr o vině stěžovatele.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu