ECLI:CZ:US:2005:1.US.320.04
sp. zn. I. ÚS 320/04
Usnesení
I.ÚS 320/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti H. B., zastoupené JUDr. H. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 17 Co 13/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 28 C 106/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví specifikované rozsudky obecných soudů.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala určení výživného manželky po rozvodu manželství ve smyslu ust. §92 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Městský soud v Praze jako odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které - jak Ústavnímu soudu sdělila přípisem ze dne 30. 6. 2004 - vzala dne 22. 6. 2004 zpět.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že stěžovatelka nesplnila hmotněprávní podmínku stanovenou v ust. §92 odst. 1 zákona o rodině, a sice podmínku schopnosti (resp. neschopnosti) samostatně se živit. Za podklad svého rozhodnutí vzal soud podle stěžovatelky znalecký posudek, podle kterého je pracovní schopnost stěžovatelky v současnosti snížena minimálně o 20%. Dále vzal soud za prokázanou částečnou invaliditu stěžovatelky, ze které je zřejmé omezení pracovní schopnosti minimálně o 33%. Z obou důkazů tedy nalézací soud učinil závěr, že pracovní schopnost žalobkyně je snížena, přihlédl však s odvoláním na publikovaná rozhodnutí k majetkovým poměrům stěžovatelky a s ohledem na ně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Tento právní závěr pak potvrdil také odvolací soud.
Podle stěžovatelky tedy oba soudy zaujaly názor, že stěžovatelka je sama schopna se živit, byť její pracovní potenciál je snížen asi o 1/3, nikoliv však eliminován úplně, čímž podle obecných soudů nesplnila jednu z hmotněprávních podmínek podle §92 odst. 1 zákona o rodině.
Stěžovatelka má zato, že takové právní posouzení věci je nesprávné a je v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelka se domnívá, že hmotněprávní podmínka vyjádřená v ustanovení §92 odst. 1 zákona o rodině je splněna i v případě, kdy rozvedený manžel je sice schopen v důsledku sníženého pracovního potenciálu generovat určité příjmy, avšak ve výši nedostačující na úhradu jeho nutných, resp. standardních životních nákladů.
Rovněž je podle stěžovatelky chybným výkladem práva, pokud oba soudy dospěly k právnímu názoru, že prostředky získané z vypořádání společného jmění manželů či prostředky poskytnuté z titulu vyživovací povinnosti manželů vylučují aplikaci ust. §92 odst. 1 zákona o rodině.
Stěžovatelka se proto domnívá, že oba soudy vyložily normy jednoduchého práva příliš extrémně v rozporu s principy spravedlnosti a takovou interpretací (přepjatým formalismem) došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si s ohledem na obsah ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu 17 Co uvedl, že považuje ústavní stížnost za motivovanou pouze samotným nesouhlasem s rozhodnutím soudů. V ústavní stížnosti není podle Městského soudu v Praze zdůvodněno, v čem je podložen názor stěžovatelky, že jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Tuto výtku podle Městského soudu v Praze vznesla stěžovatelka i při odvolacím řízení, a to s ohledem na tvrzení, že nebyly provedeny všechny navržené důkazy v řízení před soudem prvního stupně. S touto námitkou se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Městský soud v Praze proto vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelčina ústavně zaručená práva porušena nebyla.
Ústavní soud si k posouzení námitek obsažených v ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 106/2002.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu, pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §4 odst. 1 rozvrhu práce platného v kalendářním roce 2005 (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu pod nezměněnou spisovou značkou I. ÚS 320/04.
Po posouzení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a dalších skutečností, s nimiž se Ústavní soud seznámil ze spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že v daném případě poté, co z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí Městského soudu v Praze rovněž dovoláním a ústavní stížnost - jak ostatně sama uvedla - podala toliko z důvodu procesní opatrnosti, zvažoval odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost. Podle Ústavního soudu není za současného znění zákona o Ústavním soudu souběžné podávání ústavních stížností a dovolání nutné, neboť i v případě, že by dovolací soud dovolání odmítl z důvodů závisejících na jeho vlastním uvážení pro nepřípustnost [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nebránilo by takové usnesení stěžovatelce napadnout předchozí rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka vzala dovolání zpět a tuto skutečnost oznámila Ústavnímu soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že za takové situace by odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její nepřípustnosti bylo odepřením spravedlnosti. Proto Ústavní soud, aniž by zkoumal, co stěžovatelku motivovalo ke zpětvzetí dovolání, konstatoval, že podaná ústavní stížnost je přípustná na základě ust. §75 odst. 1 věty za středníkem a přikročil k jejímu meritornímu posouzení.
Ústavní soud ovšem připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před odvolacím soudem, a potenciálně mohl být učiněn před soudem dovolacím, pokud by stěžovatelka nevzala dovolání zpět.
Ústavní stížnost stěžovatelky spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, resp. v polemice nad interpretací ustanovení §92 odst. 1 zákona o rodině. Z odlišných závěrů, jež stěžovatelka zastává, pak dovozuje přepjatý formalismus, kterého se měly obecné soudy při výkladu tohoto ustanovení dopustit, a zásah do práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud již v minulosti stanovil, za jakých podmínek přistoupí k posuzování interpretace jednoduchého práva zastávané obecnými soudy. Ústavní soud v souvislosti s tím konstatoval, že základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Ovšem pouze taková interpretace a aplikace jednoduchého práva, která nerespektuje kogentní znění právní normy nebo je tzv. svévolná či právně formalistická a porušuje tak elementární zásady spravedlnosti, se teprve ocitá mimo tento ústavně stanovený rámec.
V daném případě stěžovatelka Ústavnímu soudu nepředložila žádné argumenty svědčící o tom, že interpretace příslušné právní normy a z ní vyvozené právní závěry obecných soudů tento rámec nerespektují a překračují jej natolik, že by bylo lze tvrdit porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy braly při hodnocení způsobilosti se samostatně živit rovněž její majetkové poměry, nelze z toho podle Ústavního soudu dovozovat zásah do práva na fair proces. Podle Ústavního soudu lze navíc takový výklad i akceptovat, neboť o schopnosti se živit vypovídá nejen pracovní potence jednotlivce, nýbrž i jeho majetkové poměry. Ve svobodné společnosti, v níž jednotlivci není bráněno kromě práce vykonávané v závislém postavení a podnikání uskutečňovat i jinou hospodářskou činnost, je třeba schopnost se samostatně živit dovozovat i z majetkového zázemí jednotlivce, které může svou ekonomickou činností dále rozhojňovat. Jinými slovy, v případě posuzování schopností se živit je třeba brát do úvahy, a to v určitém vzájemném poměru, jak schopnost jednotlivce pracovat (fyzicky i duševně), tak potencialitu využití jeho majetkových poměrů k získávání dalších prostředků obživy. Pokud soudy dospěly k závěru, že oba předpoklady jsou v případě stěžovatelky v určité míře dány, nelze z takového závěru vyvozovat porušení práva na spravedlivý proces.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by obecné soudy přijaly závěr, že aplikaci §92 odst. 1 zákona o rodině brání či vylučuje již skutečnost, že stěžovatelka získala prostředky vypořádáním společného jmění manželů a z titulu vyživovací povinnosti, jak Ústavnímu soudu stěžovatelka předkládala v ústavní stížnosti. Jak vyplývá z odůvodnění těchto rozhodnutí, obecné soudy toliko braly tyto majetkové poměry stěžovatelky (založené mimo jiné i v důsledku vypořádání společného jmění manželů) v úvahu při posuzování schopnosti stěžovatelky samostatně se živit.
Ústavní soud proto neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s ohledem na shora uvedené skutečnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu
Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného k odůvodnění usnesení Ústavního soudu I. ÚS 320/04 ze dne 26. 1. 2005
Úvahy upínající se k přípustnosti ústavní stížnosti v projednávané věci nepovažuji za přiléhavé.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu souběžně nejen ústavní stížností, ale i dovoláním. Dovolání však v její věci vzdor chybnému poučení odvolacím soudem jí danému bylo nepřípustné [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z uvedeného dle mého názoru plyne, že ústavní stížnost byla bez jakýchkoliv pochyb přípustná, a též, že musela být podána ve lhůtě 60 dnů běžící ode dne následujícího po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném po 1. 4. 2004, dopadá (při předcházejícím řízení občanskoprávním) dle mého přesvědčení toliko na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledá důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; v takovém případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným, nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce; naopak žádná taková nejistota o výsledku dovolacího řízení z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází proto, že dovolání je výslovně zákonem považováno za nepřípustné; stejná situace nastává je-li dovolání odmítnuto pro opožděnost. Shodně judikoval Ústavní soud ve věci IV. ÚS 139/04.
Proto v posuzovaném případu, dle mého názoru, nelze otázku přípustnosti ústavní stížnosti spojovat se zpětvzetím stěžovatelkou podaného dovolání; včas podaná ústavní stížnost byla přípustná od počátku.
JUDr. Miloslav Výborný
Brno dne 17. února 2005