ECLI:CZ:US:2005:1.US.321.05
sp. zn. I. ÚS 321/05
Usnesení
I. ÚS 321/05
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ANMA s.r.o., se sídlem W. Churchilla 2, 130 00 Praha 3, zastoupeného Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, se sídlem Vinohradská 126, 130 00 Praha 3, proti postupu Okresního soudu v Prostějově ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 20/98, a proti postupu Krajského soud v Brně, ve věci vedené pod sp. zn. 7 To 77/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2005, č. j. 7 To 77/2005-238, za účasti Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2005 stěžovatel napadl postup Okresního soudu v Prostějově (dále jen "Okresní soud") ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 20/98, a postup Krajského soud v Brně (dále jen "Krajský soud"), ve věci vedené pod sp. zn. 7 To 77/2005, přičemž poukazuje na délku tohoto trestního řízení, ve kterém měl stěžovatel postavení poškozeného. Stěžovatel rovněž napadl usnesení Krajského soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 7 To 77/2005-238 (dále jen "usnesení Krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, kterým brojil tomu, že byl v trestním řízení odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, vedlejší účastník O. Š. spáchal vůči němu trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Pokud jde o náhradu škody byl však stěžovatel odkázán na občanskoprávní řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že v odsuzujícím rozsudku bylo jednoznačně uvedeno "o které faktury se jedná", přesto byl odkázán na občanskoprávní řízení, které se "povleče".
Stěžovatel se rovněž domnívá, že při postupu Okresního a Krajského soudu došlo k průtahům.
Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení citovaných ustanovení Listiny a Úmluvy při řízení před Okresním a Krajským soudem. Dále navrhnul, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu.
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně. Ve svém vyjádření, aniž by se konkrétně vyjádřil k námitkám stěžovatele, navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil jako vedlejší účastník O. Š., zastoupený JUDr. Ivem Pavlů, advokátem. Ve svém vyjádření uvádí, že nekomentuje dobu předmětného řízení. Za podstatné považuje, že soudy prvého i druhého stupně dovodily, že v rámci trestního řízení nelze rozhodnout o přiznání náhrady škody, neboť tento nárok nebyl řádně specifikován a nebyl určitý, a to do podání ze dne 3. 8. 2004 vůbec, a po tomto podání je specifikace škody pouze součtem částek ve fakturách. O. Š. dále souhlasí odůvodněním usnesení Krajského soudu, zejména pak pokud jde o to, že zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 trestního zákona není způsobení škody a z tohoto hlediska tedy věc nebyla objasňována. Vzhledem k uvedenému navrhnul, aby návrh stěžovatele byl odmítnut, neboť bylo správně odkázáno na civilní řízení.
Ústavní soud vyzvala jako účastníka řízení k vyjádření i Okresní soud. Ten však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu spis sp. zn. 2 T 20/98 (dále jen "spis Okresního soudu"). Po přezkoumání tohoto spisu a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná, a z části není k jejímu projednání příslušný.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené průtahy Okresního a Krajského soudu, stěžovatel v této souvislosti nežádá zrušení nějakého rozhodnutí orgánu veřejné moci, či vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody, případně příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práv. Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z žádného ustanovení citovaného zákona a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním akademickým výrokům. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud akademickým výrokem bez jakékoliv právní funkce provedl dodatečnou kritiku postupu soudu. K tomu však Ústavní soud oprávněn není (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/05 [nepublikováno]) a v této části musela být ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Krajského soudu, Ústavní soud považuje v tomto bodě ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Je pravdou, že soud nesmí poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních a je povinen rozhodnout o jejich řádně uplatněném nároku, jsou-li splněny podmínky pro přiznání tohoto nároku zakotvené v ustanovení §228 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Krajský soud však v odůvodnění svého rozhodnutí osvětlil, byť jen stručně, důvody, na základě kterých dospěl k závěru, že tyto podmínky nebyly v případě stěžovatelů naplněny, a které odůvodňovaly jeho postup dle ustanovení §229 odst. 1 trestního řádu, totiž odkázání stěžovatele s jeho nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud Krajský soud stěžovateli nevyhověl s tím, že nedošlo z jeho strany k řádnému vyčíslení škody, že z provedených důkazů nevyplývá její přesná výše, a že zákonným znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu není způsobená škoda, Ústavní soud nezjistil, že by toto odůvodnění nemělo oporu v platné právní úpravě nebo ve spise Okresního soudu, a nemá, co by danému postupu Krajského soudu vytknul. Ústavní soud konstatuje, že obecný soud při svém jednání nevybočil z mezí a hledisek daných trestním řádem, když zároveň připomíná, že adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu a procesní činnost trestního soudu nemůže přesahovat v daném ohledu aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině a případném trestu. Jinými slovy vyjádřeno, nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko civilní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím, za splnění zákonem předepsaných podmínek, možnost domoci se uplatněného majetkového nároku (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 600/04 [nepublikováno]).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul podle §43 odst. 1 písm. d) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části jako návrh k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu