ECLI:CZ:US:2005:1.US.328.05
sp. zn. I. ÚS 328/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. D. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 66, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 6 To 518/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se H. D. H. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 6. 2004, čj. 8 T 61/2004 - 142 (dále jen "soud prvního stupně"). Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zkušební dobou v trvání osmnácti měsíců.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel dne 6. 11. 2003, v obci Potůčky, v prodejní hale, nabízel k prodeji a v jednom případě i prodal tři CD nosiče se zvukovými záznamy různých hudebních titulů. Jednalo se o nelegálně zhotovené kopie originálů. Ve stánku byly následně zajištěny další CD a DVD nosiče a kazety VHS. Ve všech případech se jednalo o nelegálně zhotovené kopie originálů.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumentaci uplatněnou již v průběhu trestního řízení před obecnými soudy, a to, že na místě prodeje byl náhodně, s předmětným stánkem neměl nic společného. Nikdy nebyl jeho vlastníkem nebo nájemcem. Rovněž zboží, které se nacházelo v tomto stánku, nikdy nebylo jeho vlastnictvím. Ve stánku byl náhodně. Za sporné považuje, zda svým jednáním naplnil objektivní a subjektivní stránku předmětného trestného činu, neboť původ CD na stánku mu nebyl znám. Že se jedná o padělky, se dozvěděl až na policii.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v obecné rovině připomíná, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své námitky, které již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy a v podaném odvolání, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jako orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Právě obecný soud je tím soudem, jež má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že na místě prodeje byl náhodně, se stánkem neměl nic společného, nebyl jeho vlastníkem ani nájemcem, nebyl vlastníkem zboží nacházejícího se uvnitř stánku apod., z něhož dovozuje, že trestný čin, za který byl odsouzen, nespáchal, neboť nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Stěžovatel tato svá tvrzení uváděl opakovaně v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení i ve všech podaných opravných prostředcích, zejména v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [§2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Obecné soudy se podrobně zabývaly a vypořádaly se shora uvedenými tvrzeními stěžovatele. Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních a je odůvodněn v souladu se zákonem (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ). Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů, svědčící pro závěr o vině stěžovatele, znovu opakovat, zejména když stěžovatel své argumenty, uváděné již v rámci své obhajoby a podaném odvolání, nijak nerozšířil.
Za stavu, kdy z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, zejména ústavní stížností napadeného usnesení odvolacího soudu, nevyplývá, že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, nebyl shledán důvod pro zásah Ústavního soudu. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu