ECLI:CZ:US:2005:1.US.332.03
sp. zn. I. ÚS 332/03
Usnesení
I.ÚS 332/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele K. F., bytem zastoupeného Mgr. B. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 351/2003, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2002, sp.zn. 9 To 357/2002, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 2 T 55/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 351/2003, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2002, sp.zn. 9 To 357/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 2 T 55/96.
Stěžovatel byl naposledy citovaným rozsudkem shledán vinným spácháním trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona a byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 2 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců s tím, že mu byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zákona a podle §59 odst. 1 tr. zákona výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl podle §54 odst. 3 tr. zákona uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč. Podle zjištění soudu I. stupně se obžalovaný (tedy stěžovatel) dopustil trestných činů tím způsobem, že společně se spoluobžalovaným P. M. dne 22. 11. 1995 v době kolem 9.30 hod. v P. zazvonili u vstupních dveří bytu I. Š., kterou odstrčili, vnikli do chodby bytu, požadovali od ní uhrazení dluhu ve výši 60.000,- Kč, vyhrožovali jí odvezením na blíže neurčené místo a vyřešením situace "jinak", pokud požadovanou částku neuhradí, poté ji přiměli vydat zlaté šperky v hodnotě 36.910,- Kč, v bytě setrvávali proti její vůli a dále dne 24.11.1995 kolem 15.00 hod. obžalovaný F. I. Š. telefonicky vyhrožoval fyzickou újmou a vyzýval k vydání finanční částky 60.000,- Kč.
Městský soud v Praze vydal dne 23. 10. 2002 pod sp.zn. 9 To 357/2002 usnesení, kterým podle §256 tr. řádu odvolání stěžovatele zamítl. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 351/2003, bylo dovolání podle §265i odst. 1, písm. b) tr. řádu odmítnuto.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že žádný z provedených důkazů, kromě výpovědi samotné poškozené Š., nesvědčil proti němu. Zatímco stěžovatel prý vypovídal vždy stejně a nikdy svou výpověď neměnil, poškozená Š. vypovídala údajně jinak a v jejích výpovědích jsou - podle stěžovatele - patrné velké rozpory, které se týkají podstatných skutečností, zejména doby, kdy jí měl stěžovatel vyhrožovat. Obvodní soud pro Prahu 4 tento podstatný rozpor připsal časovému odstupu konání hlavního líčení a dovodil, že poškozená byla pod tlakem výhrůžek při telefonátu velmi rozrušená. Pokud poškozená uvedla, že jí stěžovatel neumožnil hovořit s jejím bývalým manželem, svědkem Ing. Š., je to prý popřeno svědeckou výpovědí svědkyně K., sekretářky Ing. Š.; ta prý sdělila, že se poškozená dožadovala hovoru s Ing. Š. a že teprve poté, kdy tento byl zaneprázdněn, položila telefon. Soud se již nezabýval tím, s kým tedy měla poškozená stěžovatelem povoleno telefonicky hovořit, resp. komu volala, když jí stěžovatel měl bránit hovořit se svědkem Ing. Š. Dále lze podle mínění stěžovatele jen stěží předpokládat, že pokud by si měl vzít od poškozené, která byla pod jeho údajným nátlakem a z jeho výhrůžek velmi rozrušená, do zástavy zlaté šperky, že by vystavil na tuto transakci poškozené písemný doklad. V řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 nebylo také nijak prokázáno, jak mohl stěžovatel vědět, že má poškozená ve svém držení nějaké zlaté šperky, které by mu mohla do zástavy předat; přitom z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že přímo tyto zlaté šperky měl stěžovatel od poškozené požadovat. Ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie o duševním zdraví stěžovatele prý vůbec nevyplynulo, že by se jednalo o osobu s nějakými rysy agresivity, s čímž tvrzení poškozené nemůže být ve shodě. Závěrem stěžovatel opět poukazuje na závěry znaleckého posudku, v němž je jeho osobnost pečlivě popsána, a dále uvádí, že sice již byl v minulosti stíhán, ale nikdy pro trestné činy, kdy by došlo k použití násilí z jeho strany.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost jejich rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než dovozovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.
K takové situaci v dané věci podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci nedošlo.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) postupovaly v daném případě v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, při dodržení práva na obhajobu, a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě nedošlo. Pokud by Ústavní soud - za tohoto stavu - přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu nepřísluší. To se týká zejména zpochybňování výpovědi svědkyně Š. a otázek, týkajících se držení zlatých šperků, jakož i stěžovatelova poukazu na znalecký posudek z oboru psychiatrie ve vztahu k jeho duševnímu zdraví a jím tvrzené neschopnosti spáchat trestnou činnost, která mu byla kladena za vinu.
Ústavní soud - v této souvislosti - nepřehlédl ani námitky stěžovatele, že sám vystavil poškozené Š. na převzetí šperků písemný doklad. Touto námitkou se však zabývaly již oba procesní soudy a právem ji nepovažovaly za významnou; to i proto, že stěžovatel podepsal převzetí šperků falešným jménem, což nedokázal v průběhu řízení uspokojivě vysvětlit. Ostatně nelze nevidět, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o řadu dalších důkazů (výpovědi samotných obžalovaných, svědků Š., K., Š., i o důkazy listinné), jež ve svém souhrnu k závěru o stěžovatelově vině plně postačují.
K námitkám stěžovatele lze jen doplnit, že se v zásadě jedná o pouhou polemiku s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů, které obstojí i z ústavněprávního hlediska. Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ústavnosti, který se nesmí stavět do role další instance v soustavě obecných soudů, je především posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda vina stěžovatele byla řádně prokázána. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud - na základě studia těchto rozhodnutí a příslušného spisového materiálu - žádné pochybnosti. Souhrn důkazů tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu, která ve svém celku spolehlivě prokazuje všechny okolnosti žalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání stěžovatele. V tom, že stěžovatel zastává jiný právní názor na to, jakým způsobem měly soudy provedené důkazy hodnotit, resp. v těchto názorech samotných, neshledává Ústavní soud nic, co by věc posunovalo do roviny ústavní.
Co se týče námitky, směřující proti části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v dané věci, jíž stěžovatel protestuje proti tomu, že se tento soud odmítl věcí zabývat v rozsahu uvedeném v jeho dovolání (který se mimochodem v podstatné části téměř doslova shoduje s odůvodněním ústavní stížnosti), nutno z obecného hlediska připomenout, že ani právní předpisy České republiky nejvyšší právní síly ani mezinárodní smlouvy nikde výslovně nezakotvují jakési "absolutní" a bezvýjimečné právo každého na přezkum jeho věci (ať již trestní, civilní či správní) třemi soudními instancemi; stěžovatel má v rámci platného právního řádu přesto širokou možnost nechat trestní rozsudek, se kterým nesouhlasí, přezkoumat odvolacím soudem, dovolacím soudem a "ultima ratio" i soudem Ústavním, jak ostatně v daném případě učinil. Pokud se jedná o výklad ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, provedený Nejvyšším soudem, v důsledku kterého bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, možno v obecné rovině připustit - i když to stěžovatel ani výslovně nenamítal - že interpretace tohoto ustanovení Nejvyšším soudem bývá mnohdy prováděna značně zužujícím způsobem. Případné vyhovění ústavní stížnosti pouze z tohoto důvodu - k čemuž však Ústavní soud v daném případě příčinu neshledal - by ostatně nijak nemohlo změnit ústavně zcela konformní rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvého stupně. Z hlediska veškerých relevantních okolností zkoumané věci však ani postupu Nejvyššího soudu nelze nic zásadního v tomto směru vytknout, neboť tento soud přesvědčivě dovodil, proč se stěžovatel ocitl v daném případě mimo rámec uvedeného zákonného dovolacího důvodu. V usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 31, str. 327) Ústavní soud mj. vyložil, že právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré do úvahy připadající případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Ani samotné porušení pravidel stanovených procesními právními předpisy - pokud by k němu došlo, což však Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil - tedy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž vždy třeba zkoumat, jak případné porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná