ECLI:CZ:US:2005:1.US.339.04
sp. zn. I. ÚS 339/04
Usnesení
I.ÚS 339/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského obchodního družstva Úmonín, se sídlem Úmonín, IČ: 00104655, zastoupeného JUDr. V. K., advokátem se sídlem Kolín, Mlýnská 8, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2004, čj. 12 To 46/2004 - 408, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se Zemědělské obchodní družstvo Úmonín (dále jen "stěžovatel") domáhalo zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále také "odvolací soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách (dále také "soud prvního stupně") ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 2 T 416/2003. Tímto rozsudkem byl obžalovaný M. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), který spáchal jako jednatel společnosti GLOBUS SERVIS, spol. s r. o., kdy, ačkoli věděl, že společnost nemá dostatek finančních prostředků na úhradu objednané potravinářské pšenice, objednané zboží přesto odebral, na základě faktur specifikovaných ve skutkové větě výrokové části rozsudku, faktury neuhradil, a tím stěžovateli způsobil škodu ve výši 621 551,60 Kč. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou tří let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") byl stěžovatel odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť o jeho nároku do výše 496 051,60 Kč bylo rozhodnuto, v jeho prospěch, rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 Cm 90/2002.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu a rovnost všech účastníků v řízení tím, že rozhodly o jeho nároku na náhradu škody podle §229 odst. 1 TrŘ. Odvolací soud pochybení soudu prvního stupně, týkající se nesprávného výroku o náhradě škody, neodstranil. Naopak se s ním ztotožnil, byť z jiných důvodů, a to, že o nároku stěžovatele vůči obžalovanému M. F. bylo již rozhodnuto v obchodně právním sporu. S tímto tvrzením stěžovatel nesouhlasil a tvrdil, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §44 odst. 3 TrŘ. V civilním řízení, na které odvolací soud poukázal, bylo rozhodnuto o obchodně právním nároku stěžovatele proti právnické osobě, jejímž statutárním orgánem byl obžalovaný M. F. Nebylo však rozhodnuto o nároku na náhradu škody ve prospěch stěžovatele proti tomu, kdo tuto škodu způsobil, tedy právě proti obžalovanému M. F. Z toho dovodil nesprávné právní posouzení, které způsobilo jeho nerovnoprávné postavení při uplatňování práv a porušení práva na spravedlivý proces.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout. O nároku stěžovatele, jako poškozeného, bylo z podstatné části rozhodnuto v jiném řízení. Je zřejmé, že ve věci by bylo třeba provádět další dokazování, o čemž svědčí i poměrně složitá argumentace stěžovatele. Proto bylo jeho odvolání zamítnuto.
Také Okresní soud ve Svitavách ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout a odkázal zejména na odůvodnění svého rozhodnutí ohledně výroku o náhradě škody s tím, že v dané věci nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že obecně není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, za předpokladu, že obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Není tedy úkolem Ústavního soudu meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a posuzovat jednotlivé důkazy a okolnosti, které byly soudem již jednou posouzeny. Ústavní soud by mohl z hlediska právního hodnocení důkazní situace zasáhnout jedině v případě, kdyby dospěl k názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. V daném případě však Ústavní soud k tomuto názoru nedospěl, neboť obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a jejich postupu není možno cokoli vytknout.
Obecné soudy respektovaly zásadu, že soud v adhezním řízení nesmí z jakéhokoli důvodu ani částečně zamítnout nárok poškozeného uplatněný včas a řádně. Jestliže tedy nerozhodne výrokem podle §228 TrŘ, je povinen postupovat podle §229 TrŘ, tzn. aniž by o uplatněném nároku na náhradu škody meritorně rozhodoval, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Touto normou je obecný soud vázán a její ratio legis spočívá mimo jiné v tom, aby orgány činné v trestním řízení, resp. obecné soudy rozhodující o vině a trestu, nebyly nadměrně zatěžovány agendou, která jim a priori sama o sobě nepřísluší.
V projednávaném adhezním řízení, které se akcesoricky upíná k meritornímu řízení, v němž je rozhodováno o vině a trestu, obecné soudy respektovaly procesní práva stěžovatele. Jejich postup, vedoucí k odkazu na řízení občanskoprávní, nevybočil z mezí a hledisek stanovených v trestním řádu, kdy i zákonem umožněný odkaz poškozeného na občanskoprávní či jiné řízení (ustanovení §229 TrŘ) sleduje požadavek urychlení trestního řízení, přičemž adhezní řízení má, jak již bylo konstatováno, ve vztahu k trestnímu řízení pouze subsidiární povahu.
V daném případě obecné soudy postupovaly podle §229 odst. 1 TrŘ, neboť pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody by bylo třeba provádět další dokazování, které přesahovalo potřeby trestního řízení, když o podstatné části nároku stěžovatele vůči společnosti GLOBUS SERVIS, spol. s r. o., za kterou jednal obžalovaný M. F., bylo rozhodnuto v civilním řízení rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 Cm 90/2002.
Proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že je nutné odlišit rozhodnutí v civilním řízení a jeho nárok v trestním řízení. Rozhodnutí v obchodně právním sporu proti společnosti GLOBUS SERVIS, spol. s r. o., a nárok stěžovatele na náhradu škody v trestním řízení vůči obžalovanému jako statutárnímu orgánu společnosti GLOBUS SERVIS, spol. s r. o., nelze odlišovat. Jedná se o jeden dluh, vyplývající z jednoho a téhož právního titulu, kdy o podstatné části dlužné částky již bylo rozhodnuto v civilním řízení. Proto byl stěžovatel se zůstatkem dlužné částky odkázán na občanskoprávní řízení.
Z rozhodnutí obecných soudů nelze dovozovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a rovnost účastníků. Stěžovateli nic nebrání uplatnit nárok na náhradu škody v občanskoprávním řízení.
K poznámce stěžovatele, že ve věci podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, který je veden u Vrchního státního zastupitelství v Praze, Ústavní soud dodává, že podle sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze Ministerstvo spravedlnosti České republiky dne 2. 10. 2004 podnět odložilo.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu