ECLI:CZ:US:2005:1.US.352.03
sp. zn. I. ÚS 352/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 8 To 161/2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 6 Nt 513/2001, a o návrhu na zrušení některých ustanovení trestního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se L. V. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), porušení práva na obnovu řízení v případech závažných vad v předchozím řízení podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, porušení práva na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení práva na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Městský soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci, vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu Brno pod sp. zn. 1 Rtv 4/92 a u bývalého Nižšího vojenského soudu Brno pod sp. zn. T 51/54. Stížnost stěžovatele, podaná proti citovanému usnesení městského soudu, byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 8 To 161/2003, jako nedůvodná zamítnuta. Označeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 51/54, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále jen "TrZ"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců nepodmíněně a ztrátě čestných občanských práv na dobu tří let. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 5. 1992, sp. zn. 1 Rtv 4/92, byl uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Následně bývalý Vojenský obvodový soud Brno, usnesením ze dne 17. 9. 1992, zastavil trestní stíhání stěžovatele, neboť stěžovatel byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, a usnesením ze dne 12. 11. 1992 rozhodl, že se trest podle §227 trestního řádu (dále jen "TrŘ") neukládá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy měly postupovat podle ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, podle kterého je dalším důvodem k obnově "podstatná vada v předešlém řízení". Soudy se zabývaly pouze formálními rysy ustanovení §278 odst. 1 TrŘ, nikoliv samou podstatou problému, a nepřihlédly ke smyslu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Tím porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel citoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97 (občan měl právo na odepření vojenské služby z náboženských důvodů i před rokem 1990), sp. zn. II. ÚS 187/2000 (zásady z nálezu sp. zn. II. ÚS 285/97 je třeba uplatnit i v případech, kdy je občan v jiné procesní situaci), sp. zn. I. ÚS 26/01 (občan má právo na obnovu řízení, jestliže na základě srovnatelného nálezu Ústavního soudu lze prokázat, že původní odsouzení bylo vadné, a to i v případě, kdy vadný odsuzující rozsudek byl vyhlášen dříve než nález Ústavního soudu ve srovnatelné věci) a sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a sp. zn. II. ÚS 674/01 (soud porušil právo na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny, pokud odmítl zrušit nespravedlivé odsouzení za odepření vojenské služby během minulého režimu). Dále stěžovatel odkázal na řadu rozhodnutí obecných soudů, kterými, po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 4. července 2001, sp. zn. I. ÚS 26/01, byla povolena obnova řízení.
Pokud soudy odmítly zrušit jeho nespravedlivé odsouzení kvůli principiálnímu odepření vojenské služby, porušily jeho právo na svobodu svědomí podle čl. 15 odst. 1 Listiny.
V doplňku ústavní stížnosti ze dne 10. 6. 2004 stěžovatel poukázal na údajný rozpor mezi nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, a nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 26/01, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze 20. 8. 2003, sp. zn. 4 Tz 99/2003. V návaznosti na prvně citovaný nález, ve kterém bylo konstatováno, že obnova řízení není legitimním prostředkem k nápravě vadného právního posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy, provedl stěžovatel rozbor jednotlivých procesních prostředků, kterými by se mohl občan domáhat zrušení pravomocného soudního rozhodnutí, pokud došlo k mylnému právnímu posouzení věci před 1. 1. 2004. Poté dospěl k závěru, že takovýmto prostředkem je pouze dovolání. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolání je přípustné pouze u věcí pravomocně ukončených po 1. 1. 2004, navrhl, aby Ústavní soud, ve vztahu k pravomocným soudním rozhodnutím vydaným před 1. 1. 2004, nálezem zrušil ustanovení §265e odst. 2 až odst. 4 TrŘ a v ustanovení §265e odst. 1 TrŘ zrušil slova "do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje". Současně navrhl, aby Ústavní soud vyřešil rozpor mezi shora uvedenými rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR a definitivně určil, kterým procesním prostředkem se může občan domáhat zrušení vadného pravomocného soudního rozhodnutí vydaného před 1. 1. 2004.
V dalším doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 9. 2004 stěžovatel poukázal na údajný rozpor mezi právem na "spravedlivý proces" podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na "znovuotevření" procesu při prokázání "podstatných vad v předešlém řízení" podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě na straně jedné a nemožnosti domoci se podle českého trestního řádu spravedlivého procesu, i když se prokazatelně objeví skutečnosti nebo důkazy odůvodňující jiné rozhodnutí o vině a trestu, na straně druhé. Poté, co rozebral ustanovení §278 odst. 1, 2, 3 TrŘ, dospěl k závěru, že slova "soudu resp. státnímu zástupci dříve neznámé", uvedená v citovaném ustanovení trestního řádu, jsou překážkou "spravedlivého procesu" a "znovuotevření" případu, a to i tehdy, vyšla-li najevo "podstatná vada v předešlém řízení", která mohla ovlivnit rozhodnutí ve věci. Proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v ustanovení §278 odst. 1, 2 TrŘ slova "soudu dříve neznámé" a slova "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve" a v ustanovení §278 odst. 3 TrŘ zrušil slova "státnímu zástupci dříve neznámé" a slova "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve".
K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se vyjádřil krajský soud. Odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, které reagovalo na všechny námitky uvedené v podané stížnosti. V souladu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, nebyla možná náprava ve věci Vojenského obvodového soudu v Brně, sp. zn. 1 Rtv 4/92, a Nižšího vojenského soudu Brno, sp. zn. T 51/54, prostřednictvím obnovy řízení, ale pouze postupem podle §266 a násl. TrŘ. Na svém závěru setrval i ve vyjádření k doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 9. 2004.
Městský soud se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Zásadní otázkou pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele je, zda nová interpretace zákonných ustanovení, vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu náboženského vyznání, tedy změna výkladu trestněprávní normy, je "skutečností" soudu dříve neznámou ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 TrŘ, a odůvodňuje tedy povolení obnovy řízení.
Obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. Podle ustanovení §278 odst. 1 TrŘ se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". Obnova řízení, ukončeného pravomocným rozsudkem, tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze proto, v řízení o povolení obnovy řízení, novou skutečnost spatřovat ve vadě v právním posouzení věci dovozované z jiného (pozdějšího) výkladu právní normy.
Stěžovatel dovozuje splnění podmínek pro povolení obnovy řízení ze skutečnosti, kterou má být nová interpretace zákonných ustanovení, vztahujících se k právu na odepření vojenské služby z náboženských důvodů, obsažená v nálezech Ústavního soudu. Jak bylo výše uvedeno, žádný z citovaných nálezů nevyslovil, že by návrh na obnovu řízení měl být procesním prostředkem k odstranění trestních rozhodnutí minulé doby, která z pohledu dnešního nazírání na základní práva a svobody těžko mohou obstát. Závěry v nich vyslovené neznamenají, že se lze automaticky a bez dalšího domáhat zrušení jakéhokoli dřívějšího rozhodnutí, které vykazuje z dnešního pohledu ústavněprávní deficity. Rozhodující je, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje (obdobně i usnesení sp. zn. I. ÚS 456/02 ze dne 8. 7. 2003).
Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a vyšly najevo teprve později. Nový výklad ustanovení hmotného práva trestního, byť by byl obsažen v nálezech Ústavního soudu, touto novou skutečností, ve smyslu citovaného ustanovení, nemůže být, protože v době vydání původního rozhodnutí neexistoval. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu. Taková skutečnost v trestním řízení, tedy i v řízení o obnově, se stává předmětem právního hodnocení, a nelze ji tedy s právem ztotožňovat. Z toho vyplývá, že odlišný (pozdější) výklad práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 111/98.
Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc. K případným změnám hmotného práva nelze, jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení, přihlížet. Jediná výjimka z této zásady je upravena v ustanovení §71 zákona o Ústavním soudu. Tímto ustanovením byla explicitně, jako důvod pro obnovu řízení, uvedena skutečnost, spočívající ve zrušení právního předpisu nebo jeho části. Byl-li na základě takového předpisu, který byl nálezem Ústavního soudu zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud celý vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle trestního řádu. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají však nedotčena. Osoby, které již trest vykonaly, tedy mohou být v takovém případě pouze rehabilitovány, resp. odškodněny normativním právním aktem, resp. ve zvláštním řízení takovým aktem upraveným.
Nelze-li tedy za novou skutečnost v řízení o povolení obnovy považovat zrušení určitého ustanovení hmotného práva trestního, s výjimkou shora uvedenou, tím méně lze za takovou skutečnost považovat jiný výklad existujícího právního předpisu. V konkrétním případě byla navíc příslušná ustanovení trestního zákona podrobena ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud však nálezem ze dne 3. února 1999 nevyhověl návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR na zrušení §21 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §269 a §270 TrZ s tím, že existuje takový výklad těchto ustanovení, který respektuje ústavní principy (sp. zn. Pl. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.). Jednalo se tedy o interpretační nález, u kterého by ani postup podle §71 zákona o Ústavním soudu nebyl možný.
K argumentaci stěžovatele, týkající se porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nutno poznamenat, že účelem tohoto ustanovení je zaručit každému právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odst. 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci" (v oficiální anglické verzi Úmluvy "reopening of the case"), pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", jedná se o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení, upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení".
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje se závěrem stěžovatele, že vadná rozhodnutí z minulých let lze napravovat cestou obnovy řízení podle §278 odst. 1 TrŘ, na podkladě ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Postupem obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelova práva na obnovu řízení podle citovaného ustanovení, neboť toto ustanovení negarantuje právo na obnovu řízení, nýbrž právo nebýt opakovaně souzen a trestán pro tentýž trestný čin ("ne bis in idem"). Změnu interpretace zákonných ustanovení, vyplývající z nálezu Ústavního soudu, nelze považovat za skutečnost odůvodňující obnovu trestního řízení podle současně platného a účinného znění §278 odst. 1 TrŘ.
Všechny výše uvedené závěry vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. března 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, kterým zamítl obdobnou ústavní stížnost stěžovatele Ing. O. M. a neshledal důvody, pro které by neměl na vysloveném názoru setrvat i v této věci.
Ústavní soud proto uzavírá, že při řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nelze dospět k závěru, že by porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a na řádné projednání věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak dovozuje stěžovatel. Napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno ani právo garantované čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Na základě shora uvedených skutečností byla ústavní stížnost v této části odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněná.
K návrhu stěžovatele na zrušení shora citovaných ustanovení trestního řádu Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost, za podmínek uvedených v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení musí být podán spolu s ústavní stížností. Předpokladem podání návrhu podle §74 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že na základě aplikace předmětného zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení bylo vydáno rozhodnutí, opatření či jiný zásah orgánu veřejné moci, které je předmětem ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že napadená ustanovení trestního řádu nebyla v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení přímo aplikována, nejsou splněny předpoklady podání návrhu podle §74 zákona o Ústavním soudu. Jsou tedy splněny podmínky pro odmítnutí tohoto návrhu podle §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Pokud stěžovatel poukázal na údajný rozpor mezi nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, a nálezem ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 26/01, nelze než konstatovat, že nález sp. zn. I. ÚS 26/01 se netýká odsouzení pro nenastoupení vojenské služby před rokem 1990, jako je tomu v souzené věci, ale řešil porušení zásady "ne bis in idem", kdy došlo v roce 1992 a v roce 1993 k opakovanému odsouzení pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272d odst. 3 TrZ. Touto skutečností se rovněž zabýval i citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. 792/02. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný případ. Z důvodů shora uvedených je zřejmé, že situace, která byla řešena ve zmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/01, na souzenou věc nedopadá.
Ústavní soud respektuje princip dělby moci, na němž je založen ústavní systém České republiky a při své činnosti se musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, tj., zejména Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. Může tedy vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a nesmí svoji pravomoc překračovat. Proto odmítl ústavní stížnost i v té části, v níž stěžovatel žádal, aby Ústavní soud určil, kterým procesním prostředkem se může občan domoci zrušení evidentně vadného pravomocného rozhodnutí vydaného před 1. 1. 2004, na základě mylného právního posouzení. Jedná se totiž o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu, že byla ústavní stížnost odmítnuta, odpadla tím i podmínka pro rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu stěžovatele, aby byla v ustanovení §278 odst. 1, 2 TrŘ zrušena slova "soudu dříve neznámé" a slova "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve" a v ustanovení §278 odst. 3 TrŘ slova "státnímu zástupci dříve neznámé" a slova "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve" podle §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho části sdílí totiž osud ústavní stížnosti. Proto, byla-li ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Pouze pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, je možné meritorně se zabývat návrhem na zrušení právního předpisu nebo jeho části.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s §43 odst. 2 písm. a), §43 odst. 1 písm. c) a ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako zjevně neopodstatněný, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu