ECLI:CZ:US:2005:1.US.362.03
sp. zn. I. ÚS 362/03
Usnesení
I.ÚS 362/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného Mgr. R. G., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 152/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 5 To 98/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 102 T 202/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 152/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 5 To 98/2002, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 102 T 202/2000.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 27.11. 2001, sp.zn. 102 T 202/2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, kterého se dopustil tím, že :
1) společně s již odsouzenou D. P. a Ing. I. C. v období od 27.8.1996 do 30.8.1996 v B., okres K., na pracovišti P, a.s., (kdy D. P. jako vedoucí pracovnice pobočky v B., jejímž úkolem bylo zpracovávání obchodů s cennými papíry a stěžovatel jako bývalý zaměstnanec P, a.s., který zajišťoval kupující předem stanoveného druhu akcií) po předchozí dohodě, v úmyslu neoprávněně se obohatit na úkor majitelů cenných papírů, bez vědomí těchto neoprávněně měnili jejich pokyny k prodeji cenných papírů na podstatně vyšší prodejní ceny, než které uvedli jako limitující majitelé akcií, přičemž při prodeji cenných papírů za takto vyšší částky si neoprávněně ponechali bez vědomí prodávajících majitelů akcií rozdíl mezi původně majitelem stanovenou limitní cenou akcií a jimi neoprávněně zvýšenou cenou akcií a tyto poukazovali na účet již odsouzené Ing. I. C., vedený u Komerční banky, a.s., v K., kdy uvedeným jednáním neoprávněně získali za prodej akcií klientů E. B. částku ve výši 50.621,80 Kč, J. K. částku ve výši 10.743,90 Kč, Ing. A. P. částku ve výši 124.800,- Kč a J. W. částku ve výši 62.867,- Kč, celkem tedy od těchto klientů získali částku ve výši 249.032,70 Kč.
2) s již odsouzenou Ing. I. C. v období od 27. 8. 1996 do 30. 8. 1996 v H., okres K., na pracovišti P, a.s., závod O. (kdy odsouzená Ing. I. C. jako vedoucí pracoviště pobočky v H., jejímž úkolem bylo zpracovávání obchodů s cennými papíry a stěžovatel, jako bývalý zaměstnanec P, a.s., který zajišťoval kupující předem stanoveného druhu akcií) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu neoprávněně se obohatit na úkor majitelů cenných papírů, bez vědomí těchto odsouzená Ing. I. C. měnila, po vzájemné dohodě se stěžovatelem, pokyny k prodeji cenných papírů na podstatně vyšší prodejní ceny, než které uvedli majitelé akcií jako limitující, přičemž při prodeji cenných papírů za takto vyšší částky si neoprávněně ponechali bez vědomí prodávajících majitelů akcií rozdíl mezi původně majitelem stanovenou limitní cenou akcií a jimi neoprávněně zvýšenou cenou akcií a tyto byly poukazovány na účet již odsouzené Ing. I. C., vedený u Komerční banky, a.s., v K., kdy uvedeným jednáním neoprávněně získali za prodej akcií klientů F. B. částku ve výši 179.800,-Kč, Ing L. K. částku ve výši 27.957,50 Kč, Ing. J. S. částku ve výši 64.878,80 Kč a B. S. částku ve výši 25.434,40 Kč, celkem tedy od těchto klientů získali částku ve výši 298.070,70 Kč.
Z podnětu odvolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 7. 2002, sp.zn. 5 To 98/2002, v napadeném rozsudku okresního soudu podle §258 odst. 1, písm. e) odst. 2 tr. řádu zrušil celý výrok o trestu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu obviněnému uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Jinak zůstal ohledně stěžovatele napadený rozsudek nezměněn.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v dané věci poté odmítl podle ustanovení 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že vychází ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, že společně s Ing. C. a P. uzavíral na RM systému, a.s., se zájemci smlouvy o zprostředkování prodeje akcií společnosti S., a.s., a tyto akcie následně prodával přímým prodejem za vyšší cenu, než byla dohodnuta, přičemž o rozdíl těchto cen se s Ing. C. a P. dělil jako o zisk. Stěžovatel má za to, že uvedené jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle ust. §250 trestního zákona, nýbrž se jedná o obchodněprávní problematiku, kterou nelze dle platných trestněprávních předpisů kriminalizovat. Mezi jednotlivými poškozenými a společností RM Systém, a.s., došlo, jak stěžovatel míní, k uzavření smluv, na základě kterých měla společnost RM Systém, a.s., prezentovat v rámci veřejného trhu s cennými papíry prodej cenných papírů, konkrétně akcií společnosti S., a.s., které byly ve vlastnictví poškozených. V rámci těchto smluv byla rovněž vyjádřena vůle prodávajících za jakou kupní cenu jsou ochotni akcie prodat. Akcie byly následně prodány, byť v přímém prodeji stěžovatelem zajištěným kupujícím, avšak kupní cena požadovaná poškozenými jim byla vyplacena. Poškození v žádný omyl podle názoru stěžovatele uvedeni nebyli. Konstrukce soudů prvního a druhého stupně, že poškození by požadovali zprostředkovat prodej za vyšší částku, pokud by věděli, že lze takto dráž prodat, je podle stěžovatele irelevantní; trh s cennými papíry je nepochybně jako každý jiný trh řízen nabídkou a poptávkou. Stěžovatel připouští, že další dispozice s akciemi a pozměnění platebních pokynů může být hodnoceno jako porušení smluvních podmínek, popřípadě obchodněprávních předpisů, avšak nikoliv jako trestný čin podvodu. Další nesprávně řešenou právní otázkou - podle stěžovatele - je, zda a v jaké výši případně vznikla poškozeným škoda. Mj. uvedl, že ke zjištění ceny, za kterou bylo možno akcie společnosti S., a.s. obvykle v daném místě prodat, je zcela nezbytné vypracovat znalecký posudek z daného oboru, jelikož se jedná o otázku ryze odbornou. Bez tohoto posudku jsou prý jakékoli skutkové a následné právní závěry o existenci a výši škody učiněné v rozporu se zákonem. Onen rozdíl mezi sjednanou a skutečnou kupní cenou akcií by případně bylo možno - podle názoru stěžovatele - maximálně hodnotit jako bezdůvodné obohacení, což je zcela odlišný právní institut od pojmu škoda ( ať již skutečná - damnum emergens, či ušlý zisk - lucrum cessans). Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se nezabýval důkladně jeho argumentací a že dovolání dle ustanovení 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími, jim předcházejícím řízením a s obsahem spisového materiálu, shledal, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu s příslušným procesním předpisem a se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neporušily žádná stěžovatelova základní práva. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel v podstatě rovněž zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování obecných soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, resp. provedl důkazy sám, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia těchto rozhodnutí a příslušného obsáhlého spisového materiálu žádné pochybnosti.
K jednotlivým námitkám stěžovatele, uvedeným v ústavní stížnosti nutno v prvé řadě konstatovat, že jak odvolací soud, tak soud dovolací se těmito námitkami dostatečným způsobem zabývaly; odvolací soud přesvědčivě uvedl, proč nepovažoval za nutné doplňovat dokazování, ať již výslechem dříve slyšených svědků či znaleckým posudkem. Ve věci se tedy jedná v zásadě o pouhou polemiku s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů, které obstojí i z hlediska ústavněprávního. Ke správným úvahám soudů obou stupňů dodal Nejvyšší soud - ve vztahu k stěžejním námitkám stěžovatele - že právní závěr o naplnění znaku značné škody, respektive způsob stanovení výše škody, není v posuzovaném případě nikterak v rozporu s ustanovením §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ani s výkladovými pravidly uvedenými v ustanoveními §89 odst. 12 tr. zák. Škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy, představující nejen zmenšení majetku poškozeného, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i ušlý zisk, tedy o co by jinak byl majetek poškozeného oprávněně zvětšen, kdyby k trestné činnosti nedošlo. V posuzovaném případě lze podle názoru Nejvyššího soudu konstatovat, že v důsledku podvodného jednání stěžovatele (a spolupachatelek) nedošlo u poškozených k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na výsledky obchodu s akciemi očekávat. Pro určení výše škody tak byla rozhodující hodnota, o kterou mohl být majetek poškozených oprávněně zvětšen (ušlý zisk). Tento ušlý zisk soudy obou stupňů správně stanovily jako rozdíl mezi kupní cenou vyplacenou v den uzavření smlouvy o převodu cenných papírů poškozeným (tzv. limitující kupní cenou) a cenou, kterou bylo možno při vynaložení odborné péče docílit (skutečnou prodejní cenou akcií), přičemž pro stanovení výše škody si soud opatřil dostatečné podklady. Podle mínění Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná argumentace obviněného, poukazující na specifika obchodování na trhu s cennými papíry, v tomto ohledu neobstojí, neboť i trh s cennými papíry, jehož pravidla jsou stanovena zákonem č. 591/1999 Sb. o cenných papírech - byť řízen nabídkou a poptávkou - musí fungovat na základě dostupných informací, tak aby byla zajištěna rovnost investorů z hlediska jimi podstupovaného rizika. K další námitce stěžovatele stran uvedení poškozených v omyl, odrážející se v údajném rozporu skutkové a právní věty, když prvá z nich podle stěžovatele neobsahuje dikci týkající se způsobu podvodného jednání stěžovatele, Nejvyšší soud uvedl, že - s ohledem na charakter posuzované trestné činnosti spáchané ve formě spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a vzhledem k podrobnému popisu míry účasti obviněného na trestné činnosti v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů - lze konstatovat, že se soudy v rámci provedeného dokazování dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s uvedenou otázkou a tudíž i tuto výhradu lze považovat za zjevně neopodstatněnou. Nejde o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu bez předchozí dohody. Pokud však k předchozí dohodě, výslovné i konkludentní, mezi spolupachateli došlo, každý ze spolupachatelů si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.
S uvedenými závěry a postupem obecných soudů je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou budovány na výkladu práva běžného. Ústavní soud - navíc - na základě výše uvedeného rozboru zejména nesdílí stěžovatelův stěžejní názor, totiž že ve věci se "jednalo o obchodně právní problematiku, kterou nelze dle platných trestněprávních předpisů kriminalizovat". Stěžovatel jednal ve zřejmém úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor majitelů cenných papírů, kteří by při znalosti skutečného stavu věci k takovému "obchodu" stěží přistoupili. Pokud stěžovatel sofistikovaně argumentuje rozdílem mezi škodou a bezdůvodným obohacením, nezbývá než uvést, že nebýt trestné činnosti stěžovatele, majetek poškozených, kteří byli uvedeni v omyl, resp. kterým byly utajeny podstatné skutečnosti, by se nepochybně zvýšil o ušlý zisk (rozdíl mezi cenou vyplacenou a skutečně dosaženou); je tedy zjevné, že poškozeným vznikla škoda (což stěžovatel popírá), takže nedošlo pouze k bezdůvodnému obohacení (což je právní názor stěžovatele). Obecné soudy správně vycházely ze specifických okolností daného případu a za dodržení kautel plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům o vině a trestu, které obstojí i z hlediska ústavněprávního. K přesvědčivým odůvodněním napadených rozhodnutí nemá Ústavní soud dále co podstatného doplnit. Souhrn důkazů tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu, která ve svém celku spolehlivě prokazuje všechny okolnosti žalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání stěžovatele. V tom, že stěžovatel zastává jiný právní názor, resp. v jeho dalších konkrétních námitkách neshledal Ústavní soud nic, co by věc posunovalo do ústavní roviny.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu