ECLI:CZ:US:2005:1.US.364.04
sp. zn. I. ÚS 364/04
Usnesení
I.ÚS 364/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. V., zastoupené JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 11 Co 92/2004-124 ze dne 4. 3. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 28 C 8/2000-101 ze dne 6. 11. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 11 Co 92/2004-124 ze dne 4. 3. 2004, jím byl v napadeném výroku II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě č.j. 28 C 8/2000-101 ze dne 6. 11. 2003 a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 10.380,- Kč. Současně brojí i proti rozsudku soudu I. stupně, jímž byla v napadeném výroku II. byla zrušena vyživovací povinnost žalobce vůči stěžovatelce s účinností od 1. 5. 2000. Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatelky k porušení ustanovení čl. 10 odst. 1 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na soudní ochranu a porušení dobré pověsti spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Obecné soudy napadenými rozsudky zrušily výživné manželky (stěžovatelky), které bylo přiznáno rozsudky Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 55 C 354/98 ze dne 20. 5. 1999 a ze dne 2. 9. 1999. Oba obecné soudy prakticky vycházely - pokud jde o hodnocení důkazů - z rozvodového rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 36 C 439/99 ze dne 7. 1. 2003, aniž by provedly důkazy celým spisem. Jediným důvodem, pro který bylo výživné mezi účastníky zrušeno, bylo - podle shodného názoru obou soudů - to, že by poskytování výživného stěžovatelce bylo v rozporu s dobrými mravy. Jiný důvod z napadených rozsudků nevyplývá. Z takto nedokonale zjištěných skutkových zjištění dospěly oba soudy k nesprávným závěrům. Stěžovatelka tvrdí, že z toho, co v rozvodovém řízení a v řízení o zrušení výživného bylo zjištěno, nemůže vyplývat závěr, že by ze strany stěžovatelky došlo k porušení dobrých mravů. Stěžovatelka se prý nedopustila jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy chování v manželství. Tímto postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a napadenými rozhodnutími byla porušena i její dobrá pověst. Stěžovatelka proto navrhla, aby obě rozhodnutí byla v napadeném rozsahu zrušena. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení u tohoto soudu.
II.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na podrobné odůvodnění obou napadených rozsudků a zároveň také odkázal na obsah předmětného spisu i spisu o rozvodu manželství sp. zn. 36 C 439/99. Okresní soud v Ostravě ve stručném vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proto Ústavní soud z těchto vyjádření nevychází.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 28 C 8/2000 vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o zrušení výživného manželky. Ze spisu vyplývá, že při prvním ústním jednání předsedkyně senátu sdělila výsledky přípravy jednání (č.l. 14). K důkazu byl čten m.j. spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 36 C 439/99 (spis o rozvodu manželství) a spis sp. zn. P 131/99 , č.l. 83-85 - dohoda rodičů o úpravě poměrů k dítěti. Okresní soud v Ostravě při prvním jednání rozsudkem č.j. 28 C 8/2000-15 ze dne 13. 2. 2001 žalobu zamítl, protože nebyly shledány podmínky zrušení vyživovací povinnosti, i když stěžovatelka až do 15. 1. 2001 skutečně pracovala. Její příjem se zvýšil, což je ve spise doloženo, ale zvýšil se také příjem žalobce (doloženo rovněž). Od 15. 1. 2001 byla stěžovatelka opět na rodičovské dovolené, neboť nezletilý syn byl uznán jako dítě s těžkou sluchovou vadou. Pobírala rodičovský příspěvek a její příjem byl nižší než v době rozhodování o výživném. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 11 Co 694/2001-40 ze dne 26. 10. 2001 rozsudek soudu I. stupně za dobu od 17. 7. 1999 do 23. 7. 1999 zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve zbývající části rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Výrok, kterým byla část rozsudku za dobu od 17. 7. 1999 do 23. 7. 1999 zrušena a řízení bylo zastaveno, odůvodnil překážkou věci rozsouzené, protože se jedná o období před tím, než rozsudek, kterým bylo výživné přiznáno, nabyl právní moci. V dalším pak své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud I. stupně nesprávně hodnotil vázanost podaným návrhem; zabýval se i uplatněným odvolacím důvodem (tvrzením o nevěře), k čemuž žalobce navrhl důkazy. V tomto případě by však provedení navrhovaných důkazů přesáhlo rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu.
Soud I. stupně pak prováděl další dokazování (výslech svědků) včetně důkazu spisem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 36 C 439/99. Usnesením č.j. 28 C 8/2000-72 ze dne 4. 6. 2002 bylo řízení přerušeno, neboť v rozvodovém řízení, které ještě není pravomocně skončeno, se zjišťuje i příčina rozvratu manželství, která má význam pro rozhodnutí o zrušení výživného manželky. Usnesením č.j. 28 C 8/2000-83a ze dne 29. 5. 2003 rozhodl soud I. stupně o pokračování v řízení, protože pominula překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno. Soud I. stupně prováděl další dokazování (opatrovnický spis). Právní zástupce stěžovatelky navrhl k prokázání chování obou účastníků za trvání manželství provést důkaz celým rozvodovým spisem, celými výpověďmi svědků, i když v rozvodovém rozhodnutí jsou výpovědi svědků podrobně popsány, a ponechal provedení těchto důkazů na úvaze soudu. Soud I. stupně napadeným rozsudkem č.j. 28 C 8/2000-101 ze dne 6. 11. 2003 zamítl žalobu na zrušení výživného za dobu od 24. 7. 1999 do 30. 4. 2000 (výrok I), zrušil vyživovací povinnost žalobce s účinností od 1. 5. 2000 (výrok II) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 19.241,50 Kč. V odůvodnění uvedl, že dokazování bylo zaměřeno zejména na prokázání skutečnosti, zda přiznání výživného manželky nebylo v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti soud převzal závěry odůvodnění rozhodnutí o rozvodu manželství, týkající se prokazování porušení manželské věrnosti na straně stěžovatelky. Vycházel však i z důkazů zjištěných v řízení o zrušení výživného. K odvolání stěžovatelky do výroku II a III a k odvolání žalobce do výroku I Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem č.j. 11 Co 92/2004-124 ze dne 4. 3. 2004 odmítl odvolání žalobce, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II (výrok, jímž byla zrušeno výživné od 1. 5. 2000) a změnil tento rozsudek ve výroku III tak, že žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení. Současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění konstatoval, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Poukázal rovněž na rozsudek o rozvodu manželství č.j. 36 C 439/135 ze dne 7. 1. 2003 včetně jeho odůvodnění s tím, že proti tomuto rozsudku nebylo podáno odvolání a ten nabyl právní moci dne 25. 4. 2003. V odůvodnění rozvodového rozsudku vyslovil Okresní soud v Ostravě i závěry týkající příčin rozvratu manželství.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu osobnosti, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavní námitkou stěžovatelky je to, že obecné soudy neprovedly důkaz celým rozvodovým spisem a vycházely prakticky - pokud jde o hodnocení důkazů - jen z rozvodového rozsudku a na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu dospěly k nesprávným závěrům.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že proces dokazování a zejména hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, které v této činnosti postupují samostatně a v hranicích vymezených příslušnými právními předpisy, které naplňují zásadu volného hodnocení důkazů. Do této základní činnosti Ústavní soud zasahuje jen výjimečně tehdy, jestliže obecné soudy z výše uvedených hranic vybočily.
V předmětné věci však Ústavní soud uplatněné námitce nepřisvědčil. Ze spisu sp. zn. 28 C 8/2000 totiž vyplývá, že Okresní soud v Ostravě v řízení o zrušení výživného prováděl i další důkazy, které - spolu se zjištěními vyplývajícími z důkazů provedených v rozvodovém řízení a zhodnocených v rozvodovém rozsudku - představují dostatečný základ pro závěry přijaté v řízení o zrušení výživného. Z tohoto pohledu nelze usuzovat, že neprovedení důkazu celým rozvodovým spisem v posledním ústním jednání před soudem I. stupně (pozn.: v předchozích jednáních, které proběhly před pravomocným skončením rozvodového řízení, byl důkaz rozvodovým spisem prováděn) znamenalo protiústavní mezeru v dokazování. Obecné soudy v procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak ji vymezuje §132 o.s.ř. Hodnotily všechny provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a v jejich závěrech nelze konstatovat - ve smyslu ustálené judikatury - ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a přijatými právními závěry. V předmětné věci se jednalo o aplikaci běžného práva, kterou obecné soudy provedly ústavně konformním způsobem, takže právo stěžovatelky na spravedlivý proces ani její právo na ochranu dobré pověsti neporušily.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Za této situace - s přihlédnutím k výsledkům řízení - neuložil Ústavní soud žádnému účastníkovi ani vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovatelce nahradili její náklady řízení (ustanovení §62 odst. 4 citovaného zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu