ECLI:CZ:US:2005:1.US.365.03
sp. zn. I. ÚS 365/03
Usnesení
I.ÚS 365/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. L. A. a 2. R. A., obou zastoupených advokátem JUDr. E. B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 10. 2002, č.j. 54 C 137/2002-33, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, č.j. 58 Co 87/2003-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 9 ve věci zvýšení výživného zvýšil (výrokem I. a II.) stěžovatelkám výživné na částku 3.200,- Kč, každé z nich splatné k jejich rukám vždy do každého 15. dne v měsíci předem počínaje dnem 22. 7. 2002. Dále zamítl (výrokem III.) návrh stěžovatelek ohledně zvýšení výživného na každou z nich na částku 3.500,- Kč měsíčně za období od 1. 2. 2002 do 21. 7. 2002 a ohledně návrhu na zvýšení výživného na každou z nich o dalších 300,- Kč počínaje dnem 22. 7. 2002. Žalované Ing. A. (výrokem IV. a V.) uložil splácet stěžovatelkám spolu s běžným výživným nedoplatek na výživném od 22. 7. 2002 do 31. 10. 2002. Žalované rovněž uložil (výrokem VI.) zaplatit stěžovatelkám náklady řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud uvádí, že se stěžovatelky domáhaly zvýšení výživného na částku 3.500,- Kč na každou z nich počínaje dnem 1. 2. 2002 s odůvodněním, že od posledního rozhodnutí o výživném se u žalované podstatně zvýšil příjem. Žalovaná s návrhem nesouhlasila a navrhla zvýšit výživné na každou z nich o částku 500,- Kč měsíčně s odůvodněním, že má vyživovací povinnost též ke svým rodičům a je nucena řešit svoji bytovou situaci. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky §99 zákona o rodině. Od posledního rozhodnutí o výživném na obě stěžovatelky sice neuplynula dlouhá doba, je však zřejmé, že k výrazné změně poměrů došlo na straně žalované. Ta změnila od 1. 1. 2002 zaměstnavatele a její průměrný měsíční čistý příjem se zvýšil z 15.500,- Kč na 28.625,- Kč. Zůstává jí další vyživovací povinnost k nezl. Š., na kterou dosud platí 1.300,- Kč měsíčně. Pokud žalovaná namítla existenci vyživovací povinnosti ke svým rodičům, zvážil soud to, že otec žalované zemřel v září 2002 a ona mu platila dvě pečovatelky čtyři měsíce, tedy krátkodobě. O její matku se nyní stará sestra žalované a otázka pečovatelky i otázka hrazení nákladů na provoz domu rodičů žalované bude teprve řešena, jak žalovaná sama uvedla. Je jisté, že stěžovatelka má povinnost zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže ji potřebují, a to poměrně se svými sourozenci. Její vyživovací povinnost, kterou má ke svým dětem, však předchází vyživovací povinnosti, již má ke svým rodičům. Obě stěžovatelky jsou nájemkyněmi bytu a v současné době v něm žijí ve společné domácnosti se svými snoubenci. Obě studují na vysokých školách a mají výdaje spojené především se studiem. Pokud mají příjem z brigád, jedná se o jednorázové příjmy, ke kterým soud přihlédl, ale nemohl je hodnotit jako příjem, který by jim zajišťoval krytí pravidelných denních potřeb. Po zvážení všech skutečností soud dospěl k závěru, že je na místě zvýšit výživné oběma stěžovatelkám ve stejné výši, protože jsou v podstatě stejně staré a jejich postavení a potřeby jsou srovnatelné. Podle názoru soudu takto stanovené výživné žalovanou výrazně neomezuje.
Obvodní soud dále zamítl návrh stěžovatelek na zvýšení výživného za dobu před podáním žaloby od 1. 2. 2002 do 21. 7. 2002. S jejich argumentací opřenou o judikaturu R 54/69 a R 2/85 nesouhlasí. Usuzuje, že v ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř. je vyjádřena obecná zásada o možnosti změny rozsudku ode dne změny poměrů. Tato zásada se vztahuje i na jiná opětující se plnění než výživné a platí, nestanoví-li zákon jinak. V daném případě však existuje speciální ustanovení §99 zákona o rodině, které sice samo o sobě neřeší otázku doby, ke které lze změnu rozhodnutí o výživném vztáhnout, ale je nutné ho vykládat ve spojení s §98 odst. 1 zákona o rodině. Toto ustanovení jednoznačně stanoví, že výživné lze přiznat ode dne zahájení soudního řízení, tzn. od podání žaloby, s výjimkou výživného na nezletilé děti. Pokud zákon hovoří o přiznání, jedná se o širší pojem zahrnující nejen první určení výživného, ale i jeho další změny (zvyšování). Soud proto nesouhlasí se stanoviskem stěžovatelek, ani se závěry ve zmíněných judikátech. V těchto judikátech není ostatně uveden žádný argument, proč by §163 odst. 1 o.s.ř. měl být nadřazen zmíněným speciálním ustanovením zákona o rodině. Protože soud žalované zvýšil výživné na stěžovatelky od podání žaloby, vznikl jí nezaviněný nedoplatek, a proto jí uložil splácet jej spolu s běžným výživným v přiměřených splátkách.
V záhlaví napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v zamítavém výroku za dobu od 1. 2. 2002 do 21. 7. 2002 a ve výrocích o nedoplatku pro obě stěžovatelky a ve výroku o nákladech řízení. Současně žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolání stěžovatelek neshledal opodstatněné. Dovolal se ustanovení §154 odst. 2 o.s.ř., §163 o.s.ř. a odkázal na R 54/69. Za opětující dávky lze považovat i všechny druhy výživného podle zákona o rodině. Rozsudky, odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek, je možné změnit, změnily-li se podstatně poměry rozhodující při předchozím rozhodování. Ke změně předchozího rozhodnutí, nejde-li o nezletilé dítě, může dojít jen na návrh. Změna rozsudku je přípustná až po podání návrhu od doby, kdy se změnily poměry, nestanoví-li zákon jinak, tzn. že změna je přípustná až po podání návrhu u soudu. Toliko v případě změny dřívějšího rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě není rozhodné, kdy byl návrh na zahájení řízení podán, ale pouze to, kdy došlo ke změně poměrů. Podle názoru odvolacího soudu se stěžovatelky mýlí, pokud dovozují možnost stanovit výživné pro ně - jako zletilé dcery žalované - za dobu před podáním žaloby, došlé soudu 22. 7. 2002. Rovněž v případě výživného pro zletilé osoby soud zkoumá, kdy došlo ke změně poměrů; podle §163 odst. 1 o.s.ř. věta druhá ve spojení s §98 odst. 1 věta druhá zákona o rodině je však přiznání výživného přípustné teprve od podání žaloby. Proto není možné stěžovatelkám přiznat výživné za dobu od 1. 2. 2002 do doby před podáním žaloby, tj. dne 21. 7. 2002, a to ani za předpokladu prokazatelné změny poměrů u žalovaných od 1. 2. 2002 (odůvodňující zvýšení výživného), protože tato doba není krytá podáním stěžovatelek. Pro úplnost městský soud uvádí, že výživné u zletilého dítěte lze přiznat zpětně od změny poměrů, pokud byl návrh na zvýšení výživného podán rodičem, do jehož výchovy bylo dítě svěřeno, např. i jeden den před dosažením jeho zletilosti. Připojí-li se k návrhu zletilé dítě a soud rozhoduje v době jeho zletilosti, nebrání mu nic v tom, aby předchozí rozhodnutí o úpravě výživného změnil od doby, kdy došlo ke změně poměrů odůvodňující změnu úpravy výživného.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily jejich práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že vyhověly jejich návrhu na zvýšení výživného až od jeho podání, nikoli již od změny poměrů odůvodňující zvýšení výživného. Podle jejich názoru soudy pochybily při výkladu ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř. a §99 zákona o rodině. Jsou přesvědčeny, že zásada vyjádřená v §99 zákona o rodině stanoví, že výživné lze změnit, dojde-li ke změně poměrů, jíž stanovené výživné neodpovídá, a to bez ohledu na to, zda jde o výživné pro zletilé osoby, či nezletilé děti. Stěžovatelky se domnívají, že zásadní otázkou je skutečnost, zda se jedná o rozhodování o stanovení (přiznání) výživného v případě prvního rozhodnutí soudu o výživném a připouštějí, že v tomto případě je u zletilých osob rozhodná doba podání návrhu. Mají však za to, že jedná-li se o snížení či zvýšení již stanoveného výživného, je rozhodná změna poměrů vzhledem k předcházející úpravě výživného. Uvádějí, že v případě změny výživného pro nezletilé dítě může soud jednat a rozhodnout i bez návrhu, oproti změně výživného u zletilé osoby, kde soud rozhoduje pouze na základě návrhu na zahájení řízení z iniciativy zletilého. Brojí však proti tomu, že by změna poměrů mohla být posuzována jen od okamžiku zahájení řízení, tj. od podání návrhu. Nesouhlasí s výkladem obecných soudů, jež dovodily, že §98 odst. 1 zákona o rodině stanoví výjimku z ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř. v případě řízení o návrzích na změnu výživného jiných než nezletilých dětí. Na podporu svého tvrzení se dovolávají právního názoru vyjádřeného v R 4/76, podle kterého je náležitostí návrhu na snížení nebo zrušení soudem stanovené povinnosti platit příspěvek na výživu rozvedeného manžela také uvedení údaje o tom, od kdy má být tato změna provedena.
Stěžovatelky proto navrhují napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud při posouzení věci vycházel ze svého ústavního vymezení, provedeného zejména v čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z tohoto vymezení totiž - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z ústavních kautel.
V daném případě, kdy stěžovatelky napadají rozsudky obecných soudů o zvýšení výživného, je tedy úkolem Ústavního soudu posoudit, zda těmito rozhodnutími porušily obecné soudy některá základní práva a svobody stěžovatelek. K porušení jejich základního práva by mohlo dojít především tím, že by soudy nerespektovaly ustanovení běžného zákona, v tomto případě zejména ustanovení §99, §98 odst. 1 zákona o rodině ve vztahu k §163 odst. 1 o.s.ř. Obecně platí, že posoudit podmínky pro zvýšení výživného a v souladu s tím výživné upravit je zásadně věcí obecného soudu. Při hodnocení ústavní stížnosti je tedy třeba se zabývat otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o této úpravě podmínky stanovené zákonem respektovaly.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelky vedou toliko polemiku nad tím, zda v souzené věci obecné soudy správně interpretovaly jednoduché právo, zejména ustanovení §98 odst. 1 a §99 zákona o rodině, které považovaly za výjimku z režimu ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy aplikaci i interpretaci zákona provedly způsobem ústavně konformním, byť jsou stěžovatelky mínění opačného. Ústavní soud však dovozuje, že právní názor obecných soudů ohledně úpravy (zvýšení) výživného pro zletilé děti - ve vztahu ke změně poměrů tuto skutečnost zakládající - není v rozporu ani s judikaturou obecných soudů [srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 1996, sp. zn. 24 Co 51/96 (PrRo. 97, 3:153)]. Je sice pravdou, že samo ustanovení §99 zákona o rodině otázku doby, ke které lze změnu rozhodnutí o výživném vztáhnout, neřeší; z předcházejícího ustanovení, tedy z §98 odst. 1 zákona o rodině však lze dovodit, že za dobu před podáním návrhu výživně u zletilých osob přiznat nelze.
Ústavní soud nesdílí mínění stěžovatelek, že obecné soudy měly při interpretaci těchto ustanovení reflektovat, že se nejedná o první přiznání výživného, nýbrž o zvýšení výživného již přiznaného. Má zato, že obecné soudy provedly správnou interpretaci pojmu "přiznat výživné", jež vztahují nejen na prvé určení výživného, ale i na jakékoli další určení, původní výživné převyšující, byť samotný pojem přiznání výživného v napadených rozhodnutích blíže nerozvádějí. Podle názoru Ústavního soudu je tedy zvýšení výživného ve smyslu §99 zákona o rodině, též jeho "přiznáním" ve smyslu §98 odst. 1 věta druhá. Dovolávají-li se stěžovatelky ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř., Ústavní soud připomíná, že je-li zákonem připuštěna výjimka z pravidla - tzn. stanoví-li zákon "jinak" - je třeba pravidlo vykládat v souladu s obvyklou zásadou právní o vztahu pravidla a výjimky, tzn. že speciální úprava, v tomto případě zákon o rodině, má přednost. Podle mínění Ústavního soudu je právě v otázkách úpravy výživného u zletilých dětí zákonodárcem tento princip podtržen a zakotven speciální zákaz přiznání výživného - resp. zvýšení výživného za dobu před podáním návrhu - ve smyslu ustanovení §98 odst. 1 a §99 zákona o rodině. Opírají-li stěžovatelky svůj výklad o právní názor vyjádřený v rozhodnutí Rc 4/76, má Ústavní soud zato, že vzhledem k právě uvedené argumentaci nelze tomuto právnímu názoru v této souvislosti přisvědčit. Opačný názor, který vyplývá z napadených rozsudků, totiž z hranic ústavněkonformního výkladu zákona evidentně nevybočuje. Ostatně - jak již bylo uvedeno - jde v souzené věci o výklad běžného práva, do něhož Ústavní soud v zásadě nezasahuje.
Závěrem Ústavní soud podtrhuje, že bylo věcí stěžovatelek a jejich odpovědnosti, aby v souladu se zásadou "vigilantibus iura" zákonem poskytnutými prostředky svá práva střežily. Skutečnost, že svůj návrh podaly obvodnímu soudu dne 22. 7. 2002, tzn. až po určitém časovém odstupu od doby, kdy prý u jejich matky nastala změna poměrů (1. 2. 2002), je tedy třeba přičítat k jejich tíži. Předestřená zásada přirozeně od účastníků řízení vyžaduje pečlivou úvahu i nad tím, kdy návrh učinit, v jakém rozsahu a v souladu s jakými procesními i hmotnými normami o ochranu svého práva usilovat.
Ústavní soud tedy shledal napadená rozhodnutí - jak Obvodního soudu pro Prahu 9, tak Městského soudu v Praze - ústavně konformní, logická a přesvědčivá. Proto usuzuje, že napadenými rozhodnutími základní práva nebo svobody stěžovatelek, kterých se dovolávají, ani jiná jejich základní práva nebo svobody zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu