ECLI:CZ:US:2005:1.US.372.03
sp. zn. I. ÚS 372/03
Usnesení
I.ÚS 372/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: A., spol. s r. o., se zastoupené Mgr. T. G., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2003, čj. 8 Cmo 68/2003 - 44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud").
Stěžovatelka uvedla, že u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") usilovala o zápis změny sídla a doložila podnájemní smlouvu. Další dokumenty na výzvu krajského soudu odmítla předložit z obchodních i z právních důvodů. Krajský soud návrh zápisu změny sídla zamítl, jeho rozhodnutí vrchní soud potvrdil. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací vrchního soudu a odkázala na příslušná ustanovení občanského zákoníku (zejména §19c ObčZ) a obchodního zákoníku (zejména §30 odst. 4 ObchZ). Požadavek obecných soudů na výpis z katastru nemovitostí a předložení dokladu, ze kterého bude jasné, že nájemce je oprávněn nebytové prostory pronajímat, nemá podle stěžovatelky oporu v zákoně. Odepření zápisu sídla rejstříkovým soudem znamená, že v rejstříku není zapsána adresa, která je již podle práva sídlem. Tím je podle stěžovatelky porušena zásada pravdivosti zápisu do obchodního rejstříku a zásada ochrany dobré víry třetích osob. Tímto formalistickým postupem porušily obecné soudy základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V rámci rejstříkového řízení byla stěžovatelce uložena povinnost nad meze dané kogentní normou - ustanovením §30 odst. 4 ObchZ, což je v rozporu s čl. 4 Listiny. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 74/02 a sp. zn. I. ÚS 336/2000.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Vrchní soud v obsáhlém vyjádření sdělil, že ustanovení §31 odst. 2 ObchZ, které navazuje na §200d odst. 2 OSŘ, nestanoví taxativní výčet vyžadovaných listin a vzhledem k upravované problematice ani nemůže. Proto je tato otázka věcí soudní interpretace. Výklad, podle kterého je nutné doložit listinu o existenci sídla, je podle vrchního soudu správný a není ani v rozporu s ustanovením §19c ObčZ, který se netýká zápisů v obchodním rejstříku, ale říká, co je třeba chápat jako sídlo právnické osoby. Podle vrchního soudu je nutné doložit existenci sídla kvůli vyloučení zápisu neexistujícího sídla právnické osoby. Taková interpretace neporušuje ústavně zaručená práva účastníků, údaj o existenci sídla je pro účastníka dostupný z veřejného seznamu. Nutnost prokázání právního důvodu užívání nemovitostí stanoví výslovně §30 odst. 4 ObchZ.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů a přiložených materiálů bylo zjištěno, že stěžovatelka dne 10. 9. 2002 podala ke krajskému soudu návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku. Usnesením ze dne 12. 9. 2002 vyzval krajský soud stěžovatelku mj. k předložení výpisu z katastru nemovitostí ohledně existence sídla společnosti a dokladu, ze kterého bude jasné, že společnost, se kterou stěžovatelka uzavřela podnájemní smlouvu, je oprávněna nebytové prostory pronajímat. V podání doručeném krajskému soudu dne 31. 10. 2002 stěžovatelka uvedla, že požadavek na předložení dokladu o oprávněnosti pronajímat nebytové prostory nemá oporu v zákoně, jiný doklad než výpis z obchodního rejstříku nemá stěžovatelka možnost obstarat.
Usnesením krajského soudu ze dne 18. 11. 2002, čj. F 18961/2002, C 18999/2-32, byl návrh stěžovatelky na zápis změny sídla zamítnut. V odůvodnění krajský soud uvedl, že stěžovatelka nepředložila požadované podklady, výpis z katastru nemovitostí k osvědčení existence sídla a dokladu o oprávnění nájemce pronajímat nebytové prostory podnájemci podle §6 zákona č. 116/1990 Sb. Soud rozhodl s ohledem na zásadu pravdivosti zápisů v obchodním rejstříku a zásadu ochrany práv třetích osob.
K odvolání stěžovatelky vrchní soud usnesením ze dne 28. 4. 2003, čj. 8 Cmo 68/2003 - 44, usnesení krajského soudu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že při zápisu musí být doložena fyzická existence sídla, kterou nelze zaměňovat ani s úpravou sídla právnické osoby podle hmotného práva, ani s faktem, že právnická osoba na označené adrese skutečně sídlí. Nepřípadné jsou, podle vrchního soudu, argumenty opírající se o ustanovení §19c odst. 2 ObčZ, který stanoví, co je sídlem (a nikoli, co je zapisovaným údajem v obchodním rejstříku a jak toto v rejstříkovém řízení doložit).
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka v podstatě polemizuje s právními závěry obecných soudů, na základě kterých byl zamítnut její návrh na zápis změny sídla. Nesouhlasila s nutností předložit shora specifikované doklady. Skutečnost, že soudy požadovaly předložení uvedených dokladů, označila za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení čl. 4 odst. Listiny.
Z rozhodnutí obou obecných soudů lze celkem jednoznačně dovodit, že k prokázání právního důvodu užívání místností, do nichž je umístěno sídlo zapisované osoby [§30 odst. 4 ObchZ], bylo v konkrétním případě nutno, kromě podnájemní smlouvy, předložit i doklad prokazující souhlas pronajímatele s tím, že nájemce je oprávněn přenechat nebytový prostor nebo jeho část na dobu určitou do podnájmu. Není přirozeně rozhodující, zda bude tento souhlas učiněn apriorně jako součást nájemní smlouvy, nebo bude udělen dodatečně. V případě, že jmenované doklady předloženy nejsou, není prokázán "právní důvod užívání místností" ve smyslu §30 odst. 4 ObchZ. Stejně tak se jedná o užívání místností bez právního důvodu v případě, že právní úkon (zde podnájemní smlouva) je absolutně neplatný vzhledem k ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §39 ObčZ. Podobně je zřejmý a logicky odůvodněný právní názor obecných soudů o nutnosti doložení faktické existence zapisovaného sídla obchodní společnosti.
Nelze než přisvědčit vrchnímu soudu, že ztotožňování procesně právní úpravy toho, co je zapisovaným údajem do obchodního rejstříku (a jak tuto skutečnost v rejstříkovém řízení doložit), s definicí sídla v hmotném právu je zcela irelevantní. V takovéto interpretaci předpisů obecného práva nevidí Ústavní soud nic protiústavního a k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Podmínky, za nichž by Ústavní soud mohl zasáhnout do interpretace tzv. "jednoduchého", obecného práva, v tomto případě splněny nejsou [viz nález sp. zn. III. ÚS 74/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 126, str. 85]. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 336/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, str. 143] je s přihlédnutím k uvedenému nepřípadný. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, uvedly, z jakých skutkových okolností vycházely a jak je hodnotily.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu