ECLI:CZ:US:2005:1.US.375.03
sp. zn. I. ÚS 375/03
Usnesení
I.ÚS 375/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 375/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů O. F. a J. F., zast. JUDr. K. R., , proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.2003, č.j. 25 Cdo 1027/2003-136, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, současně se domáhali, aby ústavní stížnosti byl přiznán odkladný účinek, neboť výkon napadeného rozhodnutí by jim způsobil větší finanční újmu, než jaká by při odkladu mohla vzniknout vedlejšímu účastníkovi. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelé ve svém podání uvedli, že rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28.6.2001, č.j. 10 C 69/99-87, bylo částečně vyhověno jejich žalobě proti žalovanému P. Č. o zaplacení částky 104 040,- Kč jako náhrady škody. K odvolání stěžovatelů i žalovaného byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2002, č.j. 17 Co 139/2002-117, změněn tak, že se žaloba zamítá, a v zamítavém výroku II. byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Odvolací soud dovodil, že ve věci není dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaným a vznikem škody. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně stěžovatelé podali dovolání, které bylo napadeným rozhodnutím odmítnuto jako nepřípustné s odkazem na §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu (podle tohoto ustanovení není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20 000,- Kč).
Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho není usnesení v souladu s ústavní zásadou, dle níž jsou obecné soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR, dále jen "Ústava"). K těmto tvrzením dodávají, že Nejvyšší soud ČR v důsledku nesprávného právního posouzení věci jim odňal právo jednat před soudem. Stěžovatele konstatují, že podle §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu je přípustnost dovolání omezena jen rozhodováním ve věcech, kde peněžité plnění přesahuje určitou hranici. Nesprávnost napadeného usnesení spatřují v tom, že Nejvyšší soud ČR vyslovil právní názor, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nárocích obsahujících dělitelné plnění, tedy že došlo k rozštěpení uplatněného práva na dva samostatné nároky se samostatným skutkovým základem a přípustnost dovolání je tedy nutno posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům, a to ohledně každého ze žalobců - dovolatelů samostatně. Proti tomu stěžovatelé namítají, že odkaz na judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.9.1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99) není případný, neboť součet částek přisouzených oběma stěžovatelům přesahuje hranici 20 000,- Kč uvedenou ve výše citovaném ustanovení obč. soudního řádu. V dané věci nároky obou stěžovatelů mají stejný skutkový základ a účastníci jsou samozřejmě nerozlučnými společníky ve smyslu §91 odst. 2 obč. soudního řádu, neboť rozsudek se vztahuje na všechny účastníky vystupující v dané věci na jedné straně, a pokud ne, tak minimálně vždy na dva z nich, kteří svůj nárok uplatňují společně. Podle názoru stěžovatelů není možné, aby jejich nároky byly posuzovány odděleně (např. i z toho důvodu, že finanční prostředky byly vynaloženy ze společného jmění manželů a tak jsou oba stěžovatelé oprávněni společně a nerozdílně), jak je tvrzeno v napadeném usnesení.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 36 odst. 1
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR se ve vyjádření koncentroval na okolnost, že pro jeho usnesení byl rozhodující závěr, že dovolání bylo podle §237 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu z hlediska jednotlivých rozštěpených nároků u každého ze žalobců nepřípustné, neboť dovoláním dotčenými výroky bylo rozhodnuto o plněních nepřevyšujících u každého ze žalobců (jako samostatných společníků) částku 20 000,- Kč. V podrobnostech odkázal na argumentaci použitou v napadeném usnesení a sdělil, že nemá, čeho by k ní dodal. Z těchto důvodů vyjádřil názor, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta.
P. Č. se vzdal postavení vedlejšího účastníka.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé (společně s dalšími dvěma žalobci) se domáhali vydání rozhodnutí, aby žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit každému z nich částku 26 010,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout vynaložením nákladů spojených s cestou do I., kde jim měl být - na základě smlouvy se žalovaným - zprostředkován pracovní pobyt. Okresní soud v Jihlavě žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému, aby prvnímu žalobci (stěžovatelce O. F.) a čtvrtému žalobci zaplatil po 17 257,- Kč a druhému žalobci (stěžovateli J. F.i) a třetímu žalobci po 16 257,- Kč, vždy s příslušenstvím, ve zbytku žalobní návrhy zamítl. Rozsudek odůvodnil konstatováním, že činnost žalovaného při zprostředkovávání pobytu bylo možné minimálně charakterizovat jako jednání úmyslné, jež se příčí dobrým mravům. Krajský soud v Brně žalobu prvostupňového soudu v tomto výroku zamítl, protože podle jeho názoru se žalovaný nedopustil žádného protiprávního úkonu, neboť on stěžovatele pouze upozornil na možnost uzavření pracovní smlouvy v I., smlouvu s nimi neuzavíral, a tak se nedopustil žádného protiprávního úkonu, který by jej zavazoval k náhradě škody. Žalovaný podle odvolacího soudu svůj závazek vyplývající ze smlouvy o zprostředkování splnil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, které Nejvyšší soud ČR jako nepřípustné odmítl, když zjistil, že jde o rozhodnutí v tzv. bagatelní věci, protože jím bylo rozhodnutí o peněžitém plnění každého z dovolatelů nepřevyšujícím 20 000,- Kč.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud ČR dovodil, že rozsudkem odvolacího soudu došlo k rozštěpení práva uplatněného každým ze stěžovatelů na dvě práva se samostatným skutkovým základem, tudíž se přípustnost dovolání posuzuje vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům, a to ohledně každého ze žalobců samostatně; stěžovatelé nebrojí proti konstrukci štěpení nároku, nesouhlasí se samostatným posuzováním postavení každého ze stěžovatelů a tvrdí, že součet částek jim přisouzených přesahuje 20 000,- Kč. Je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR a stěžovatelé mají odlišný náhled na postavení stěžovatelů v pozici žalobců. Jde tedy o posouzení povahy a důsledků procesního společenství účastníků (subjektivní kumulaci), a to aktivního společenství. Obč. soudní řád rozlišuje společenství samostatné a společenství nerozlučné (§91). Samostatným společenstvím se rozumí společenství, kdy každý účastník vystupuje proti žalobci samostatně. Práva a povinnosti každého účastníka lze posuzovat a o nich rozhodovat nezávisle na právech a povinnostech ostatních účastníků. V procesu jde o tolik právních vztahů, kolik je společníků, společná je jen procesní stránka věci. To znamená, že žaloba se týká všech společníků a že soud o nich jedná společně a může rozhodnout společným rozsudkem. Samostatnost procesního postavení každého společníka se odráží v jeho procesních úkonech; každý společník odpovídá za své úkony v procesu nezávisle na ostatních účastnících. Tzn., že každý ze společných účastníků může uzavřít se žalovaným soudní smír, může vzít zpět žalobu, podávat opravné prostředky apod. Podobně i začátek a konec zákonných a soudcovských lhůt, podmínky pro ustanovení zástupce, jakož i další procesní oprávnění se posuzují samostatně u každého společníka. Nerozlučným se rozumí takové společenství, kde se účinek rozhodnutí musí vztahovat na všechny společníky. Jde tedy o nucené společenství, neboť hmotné právo, z něhož vyplývá právo a povinnost v procesu, je nedílné. V takových případech může být vyneseno vůči všem společníkům jediné rozhodnutí, a to shodně pro všechny společníky příznivé nebo nepříznivé. Procesní dispoziční úkony u tohoto druhu společenství musí být vykonány se souhlasem všech společníků, jinak jsou neúčinné. Z povahy právních vztahů vzniklých mezi stěžovateli a žalovaným je naprosto evidentní, že procesní společenství stěžovatelů (včetně zbývajících žalobců) je společenstvím samostatným. Každý z nich uplatňoval nárok na náhradu škody za sebe, o každém z nároků jednotlivých žalobců bylo proto rozhodnuto samostatně (ať už v části vyhovující, či v části zamítající - srov. výroky I. a II. rozsudku soudu I. stupně). Na tom nic nemění ani tvrzení, že náklady byly vynaloženy stěžovateli ze společného jmění, i manželé v takovém případě mají postavení samostatných společníků. Posouzení uplatněného nároku provedené Nejvyšším soudem ČR v části napadené dovoláním jako nároku bagatelního je z těchto důvodů správné.
K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné z práv a svobod stěžovatelů, jako účastníků řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Výrok se týká i návrhu na přiznání odkladného účinku, neboť napadené usnesení neukládá stěžovatelům žádnou povinnosti, tudíž ani nemůže být na jeho základě veden výkon rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Ivana Janů
edkyně I. senátu Ústavního soudu