ECLI:CZ:US:2005:1.US.375.04
sp. zn. I. ÚS 375/04
Usnesení
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. D., zastoupeného JUDr. J. P., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2004, čj. 26 Cdo 766/2003 - 55, Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2002, čj. 42 Co 594/2002 - 40, a Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 12 C 417/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2004, čj. 26 Cdo 766/2003 - 55, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2002, čj. 42 Co 594/2002 - 40. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 12 C 417/2001, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou požadoval, aby žalovaným M. a O. K. byla uložena povinnost zajistit a odevzdat stěžovateli náhradní byt v P. do tří dnů od právní moci rozsudku.
Podle názoru stěžovatele napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo chráněné v článcích 10 a 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy právo na ochranu před zasahováním do soukromí a právo na nedotknutelnost obydlí. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že bydlel v bytě v H. se svou matkou více než pět let, až do povodní v roce 1997. Z důvodu neobyvatelnosti bytu v důsledku záplav museli předmětný byt opustit a odstěhovali se k příbuzným. Okresní soud v Přerově uložil majitelům bytu, rozsudkem ze dne 9. 4. 1997, sp. zn. 7 C 193/96, zajistit matce stěžovatele náhradní bydlení a stěžovatel byl v té době osobou spolužijící se svou matkou. K zajištění náhradního bydlení nedošlo, neboť majitelé bytu neměli snahu splnit soudem uloženou povinnost. Na podzim roku 1997 matka stěžovatele zemřela. V důsledku nečinnosti majitelů bytu tak matka stěžovatele zemřela v době, kdy pro stěžovatele neexistoval právní titul pro bydlení v uvedeném bytě. Pokud by majitelé bytu náhradní byt zajistili, došlo by k uzavření nové nájemní smlouvy mezi matkou stěžovatele a vlastníky jiného bytu a do těchto práv by pak stěžovatel, po smrti své matky, nastoupil podle ustanovení §706 ObčZ. Skutečnost, že zákon nestanoví lhůtu pro zajištění bytové náhrady, může tak vést k situaci, že majitelé bytu tak dlouho otálejí se zajištěním bytové náhrady, až není pro koho ji zajišťovat. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným postupem došlo k výkonu vlastnického práva majitelů bytu v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 ObčZ.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Přerově uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. V řízení byl řádně zjištěn skutkový stav za účasti obou stran sporu. Procesní práva stěžovatele byla v řízení respektována, soud provedl všechny stěžovatelem navrhované důkazy. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a na nedotknutelnost obydlí nedošlo.
Krajský soud v Ostravě sdělil, že v řízení před ním konaném k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž se vypořádal se všemi odvolacími námitkami, které jsou v podstatě shodné s důvody ústavní stížnosti. Stěžovatel má na věc, která byla předmětem odvolacího řízení, ze svého subjektivního pohledu jiný názor. Tato okolnost však neznamená, že odvolací soud svým odlišným závěrem porušil ústavní práva stěžovatele.
Podle vyjádření Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost směřuje v podstatě proti vysloveným právním názorům dovolacího soudu, jímž byl posouzen zjištěný skutkový stav věci. Pronajímateli je ponecháno na vůli, zda osobě, které zaniklo právo nájmu a jíž bylo uloženo vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, zajistí byt a bude se domáhat vyklizení bytu, nebo se smíří s tím, že tato osoba bude i nadále v předmětném bytě bydlet. Pronajímateli je uložena povinnost zajistit náhradní byt jen tehdy, bude-li se domáhat vyklizení bytu. Bývalému nájemci, kterému svědčí právo bydlení, není dáno právo domáhat se zajištění náhradního bytu. V dalším Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že k zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost směřuje proti aplikaci obecného práva.
Z rozsudku Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 12 C 417/2001, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele na vydání rozsudku, kterým měla být žalovaným M. a O. K. uložena povinnost zajistit a odevzdat stěžovateli náhradní byt v P. do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že matka stěžovatele, V. D., neopustila byt, v němž bydlela se stěžovatelem, z vlastní vůle, ale po zničení bytu povodní v roce 1997, protože se byt stal neobyvatelným. Matce stěžovatele tak zůstalo, po skončení nájmu bytu (na základě rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 4. 1997, čj. 7 C 193/96 - 33), zachováno právo na bydlení podle §712a ObčZ. Právo na bydlení svědčí bývalému nájemci, podle uvedeného ustanovení, v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu. Pokud by matka stěžovatele nezemřela, měla by dosud zachováno právo na bydlení v uvedeném bytě, neboť žalovaní jí náhradní byt nezajistili a ona sama předmětný byt dobrovolně nevyklidila ani trvale neopustila. Z práva na bydlení by matce stěžovatele vyplývalo i právo na to, aby jí žalovaní, jako bývalí pronajímatelé, zajistili plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a odstranili všechny závady bránící řádnému užívání bytu. V dané věci se soud zabýval otázkou, zda na stěžovatele přešlo, smrtí jeho matky, právo na bydlení v předmětném bytě, resp. zda na něho přešla povinnost vyklidit byt po zajištění náhradního bytu. Nájemní právo, do doby uplynutí výpovědní lhůty, svědčilo jen matce stěžovatele. Stěžovatel neměl k bytu vlastní užívací titul a předmětný byt užíval pouze na základě odvozeného rodinněprávního vztahu jako syn V. D. Toto odvozené právo měl i po skončení nájemního poměru V. D. k bytu po dobu, po kterou jí svědčilo tzv. právo na bydlení. Tak by i stěžovatel měl dosud právo v bytě bydlet. Z ustanovení §712a ObčZ vyplývá, že na právo bydlení se nepoužije ustanovení §706 ObčZ o přechodu nájmu bytu. Pokud nelze na právo bydlení použít právo přechodu nájmu bytu pro případ smrti nájemce, smrtí V. D. nepřešlo na stěžovatele právo na bydlení v předmětném bytě. Přestože k přechodu práva na bydlení na stěžovatele nedošlo, nezanikla smrtí V. D. omezení, jimiž bylo její právo na bydlení zatíženo. Jednalo se o omezení, spočívající v povinnosti strpět užívání vyklizovaného bytu stěžovatelem jako osobou, které svědčí odvozené právo v bytě bydlet z titulu rodinného vztahu. Toto omezení přešlo smrtí V. D. přímo na žalované a stěžovatel je oprávněn z toho důvodu byt užívat do doby, než mu bude žalovanými zajištěn náhradní byt. Za situace, kdy předmětný byt není způsobilý k užívání, je stěžovatel oprávněn domáhat se na žalovaných pouze uvedení bytu do stavu způsobilého k užívání. Stěžovatel se však nemůže domáhat, aby žalovaní byli povinni zajistit mu náhradní byt. Tím by soud zavázal žalované ke splnění povinnosti v rozsahu vyšším, než jim bylo uloženo rozsudkem o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Je pouze na vůli žalovaných, kdy stanovenou bytovou náhradu zajistí. Do té doby jsou povinni strpět omezení, spočívající v užívání vyklizovaného bytu bývalým nájemcem, v tomto případě synem bývalé nájemkyně V. D.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, čj. 42 Co 594/2002 - 40, shora citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 3. 2004, čj. 26 Cdo 766/2003 - 55, dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku krajského soudu zamítl. Konstatoval, že po skončení nájmu ke dni 31. 8. 1997 měla V. D. v bytě právo na bydlení, a to do doby uplynutí lhůty k vyklizení bytu, v daném případě do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. V uvedené době stěžovateli svědčil právní důvod bydlení, odvozený od práva bydlení jeho matky, neboť v tomto období má osoba, jejíž nájemní poměr skončil podle §712 ObčZ, práva a povinnosti uvedené v ustanovení §687 až §699 ObčZ a přiměřeně v §700 až §702 odst. 1 ObčZ. Pokud V. D. zemřela v listopadu 1997, tj. v době, kdy jí svědčilo právo bydlení podle §712a ObčZ, toto právo jí k tomuto okamžiku zaniklo. V této souvislosti dovolací soud zvažoval, zda na stěžovatele, jako syna V. D., přešlo právo nájmu předmětného bytu nebo právo bydlení. K přechodu práva nájmu bytu na stěžovatele podle §706 odst. 1 ObčZ nemohlo dojít, neboť jeho matce v okamžiku její smrti svědčilo pouze právo na bydlení, nikoliv právo nájmu. Rovněž nemohlo na stěžovatele přejít právo na bydlení, neboť v ustanovení §712a ObčZ není do rozsahu práv a povinností, která svědčí osobě mající právo na bydlení, zahrnuto ustanovení §706 ObčZ. Smrtí V. D. tak odpadl právní důvod bydlení stěžovatele v předmětném bytě, který byl odvozen zprvu od práva nájmu a poté od práva na bydlení jeho matky V. D. Na základě uvedených skutečností dovolací soud uzavřel, že stěžovateli, po smrti jeho matky, nesvědčí žádný platný právní titul k užívání předmětného bytu. Zabránit vyklizení předmětného bytu by nebylo možno ani námitkou, že výkon vlastnického práva je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy. Aplikace §3 odst. 1 ObčZ by se mohla uplatnit jen při úvahách o tom, zda vyklizení bytu stěžovatelem má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo zda má být vyklizení odloženo určením další lhůty, pokud by zde byly skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že výkon práva by byl skutečně v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel napadl rozsudky obou obecných soudů i Nejvyššího soudu ČR tvrzením, že jejich postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 a v čl. 12 Listiny. Neuvedl, jakým konkrétním postupem soudy tato základní práva svými rozhodnutími porušily.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s výkladem dotčených ustanovení občanského zákoníku a s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností rozhodnutí obecných soudů v této věci a nezjistil, že by základní práva stěžovatele byla porušena. Na základě řady provedených důkazů obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě odůvodnily a které jsou v souladu s obecným právem. Nedošlo tedy k porušení čl. 10 ani čl. 12 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu