ECLI:CZ:US:2005:1.US.377.03
sp. zn. I. ÚS 377/03
Usnesení
I.ÚS 377/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti společnosti S., s.r.o, zastoupené JUDr. H. H., proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003, č.j. 2 Cmo 32/2003-26, a Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2002, č.j. 70 Ro 357/2002-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 14. července 2003, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí a uvedla následující údaje.
Žalobou ze dne 20. března 2002 (spojenou s návrhem na vydání platebního rozkazu) směřující proti stěžovatelce se žalobce domáhal zaplacení částky 197.505,- Kč s příslušenstvím. Dne 17. května 2002 byla stěžovatelce doručena zásilka od Městského soudu v Praze, která měla obsahovat stejnopis žaloby a soudem vydaný platební rozkaz. Podle tvrzení stěžovatelky se však v obálce nacházel pouze stejnopis žaloby, a proto na něj nijak nezareagovala. Tím však prošla preklusivní lhůta k podání odporu a platební rozkaz nabyl právní moci. O této skutečnosti se stěžovatelka dozvěděla dne 1. srpna 2002 z dopisu právního zástupce žalobce.
Po této zprávě si statutární zástupci stěžovatelky vyžádali informace od Městského soudu v Praze, od kterého posléze obdrželi stejnopis platebního rozkazu s doložkou právní moci ze dne 4. června 2002, která však nebyla vyznačena v souladu s právem. Proti tomuto platebnímu rozkazu podala stěžovatelka odpor, o kterém bylo rozhodnuto napadeným usnesením Městského soudu v Praze tak, že byl jako opožděný odmítnut. Stěžovatelka napadla uvedené usnesení odvoláním, leč vrchní soud rozhodnutí soudu prvého stupně napadeným usnesením potvrdil.
Stěžovatelka v průběhu řízení namítla, že platební rozkaz nemohl být platný vzhledem ke skutečnosti, že jí nebyl řádně doručen. Obálka, která jej měla obsahovat, sice nese údaj "PR + žaloba", platební rozkaz však neobsahovala. Mimo to, zásilka nebyla adresována některému ze statutárních zástupců stěžovatele, ačkoliv byli v žalobě uvedeni správně; zásilku tak převzal zaměstnanec společnosti, který není statutárním orgánem. Platební rozkaz musí být, dle názoru stěžovatelky, doručen do vlastních rukou, v daném případě statutárnímu zástupci ve shodě s ustanovení §21 o.s.ř. Stěžovatelka dále uvedla, že žaloba neobsahovala dostatečná skutková zjištění, a proto neměl být platební rozkaz vydán. Skutkovým zjištěním nemůže být daňový doklad - faktura ničím nepodložená. Ze žaloby se stěžovatelka navíc nedozvěděla, za co má platit. Vyčíslená částka nebyla podložena žádnými doklady, byla naprosto nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy.
K popsaným okolnostem však obecné soudy nepřihlédly a proto stěžovatelka v jejich postupu shledala porušení svého základního práva na spravedlivý proces, zaručeného zejména v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž prý jí bylo upřeno právo na veřejné projednání věci v její přítomnosti tak, aby se mohla vyjádřit k navrhovaným důkazům, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Městského soudu v Praze vedený pod sp. zn. 70 Ro 357/2002. Po seznámení se s jeho obsahem i s ostatními předloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba uvést, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu nenahrazovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů se zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Posouzení dodržení lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu - s ohledem na stěžovatelkou tvrzené okolnosti - by takovým hodnocením bezesporu bylo.
V projednávané věci stěžovatelka uplatnila v rámci řízení námitky týkající se způsobu doručování zásilek soudů účastníkům řízení. Obecné soudy se těmito námitkami řádně zabývaly a dospěly k závěru, že k pochybení nedošlo. Doručování zásilek účastníkům řízení je podrobně upraveno v rámci hlavy čtvrté občanského soudního řádu (§§45 - 50i). Ve znění platném v době doručení zásilky, jejíž obsah stěžovatelka zpochybnila, bylo doručení právnické osobě do vlastních rukou upraveno v ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. Zde byla stanovena možnost, aby zásilky přebírali jak statutární zástupci (dle §21 o.s.ř.), tak i pověření zaměstnanci. Pokud stěžovatelka, resp. její statutární zástupci pověřili některého ze zaměstnanců přebíráním zásilek, učinili tak zcela v rámci své zákonné dispozice. S ohledem na toto jejich rozhodnutí není možno zpochybňovat správnost doručení do vlastních rukou. Další zpracování zásilky a vyhodnocení informací příslušelo stěžovatelce a bylo a je její interní záležitostí. Důsledky tohoto procesu není možno označit jako závadné doručení.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani stěžovatelčině námitce, že jí platební rozkaz nebyl řádně doručen, neboť příslušná obálka soudu jej prý neobsahovala. Jde však toliko o tvrzení účastníka řízení, který ostatně sám potvrzuje, že příslušná doručenka se soudní písemností nese označení "PR". Tomu odpovídá i obsah spisu, na jehož č.l. 6 je nalepena dodejka s označením "PR+žal".
Odmítnutí odporu podaného po zákonem stanovené lhůtě, případně rozhodnutí o odvolání pak není možno považovat za porušení čl. 36 Listiny. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti naznačila, že byla zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces a poškozena tím, že obecné soudy v její věci dospěly k jinému právnímu závěru, než jaký ona sama zastává, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu, což ústavní roviny nedosahuje.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky v souzené věci zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu