ECLI:CZ:US:2005:1.US.384.04
sp. zn. I. ÚS 384/04
Usnesení
I.ÚS 384/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené Mgr. J. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, čj. 12 Co 135/94 - 53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 22. 6. 2004, navrhla stěžovatelka zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, sp. zn. 12 Co 135/94. Zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy. Jako dcera původního vlastníka bytového domu, který byl znárodněn podle zákona č. 121/1948 Sb., o znárodnění ve stavebnictví, požádala o vydání nemovitosti na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 9. 1993, sp. zn. 15 C 98/92, její žalobu zamítl. O odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 10. 1994, čj. 12 Co 135/94 - 53, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a připustil proti svému rozsudku dovolání.
Ústavní soud, předtím než se začne zabývat meritem ústavní stížnosti, zkoumá, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS").
Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti shora označenému rozsudku městského soudu. Tato skutečnost je nepochybná jak z označení na přední straně jejího podání ("Ústavní stížnost pro rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 1994, sp. zn. 12 Co 135/94"), tak z obsahu přiložené plné moci udělené stěžovatelkou jejímu advokátovi ("ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 12 Co 135/94 - 53...") a rovněž z textu samotného návrhu, v němž je výslovně uvedeno, že stěžovatelka navrhuje zrušení pouze rozhodnutí soudu druhého stupně ("Stěžovatelka podává proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 1994, sp. zn. 12 Co 135/94, ústavní stížnost, kterou odůvodňuje..."; "Na základě shora popsaných skutečností navrhuji, aby Ústavní soud mojí stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. října 1994, sp. zn. 12 Co 135/94, zrušil."
Z odůvodnění ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 1. 8. 1997, čj. 3 Cdon 298/96 - 67, zamítl. Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost vůbec nesměřuje, přesto, že je evidentní, že toto rozhodnutí stěžovatelka považovala za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Od doručení tohoto rozsudku totiž odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 ZÚS) a zároveň dovozuje její přípustnost (§75 odst. 1 ZÚS).
Za takové situace Ústavní soud vážil, jak ústavní stížnost hodnotit, aby na jedné straně, z ústavněprávních hledisek, dostál ochraně základního práva stěžovatelky na přístup k soudu (v daném případě k Ústavnímu soudu) a zároveň na druhé straně respektoval podmínky přístupu k soudu, stanovené zákonem. Ústavní soud je toho názoru, že pokud stěžovatelka podala proti rozhodnutí městského soudu dovolání, měla zjevně za to, že takový prostředek je způsobilý zajistit ochranu jejích práv. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení rozsudku městského soudu s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jejích práv, nelze než dospět k závěru, že rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo způsobilé zasáhnout do jejích práv už jen proto, že o jejím dovolání rozhodl meritorně zamítavým rozsudkem.
V řízení o ústavní stížnosti proto nelze ignorovat, že rozsudek městského soudu přezkoumal Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání, neboť by se tím rozhodování Nejvyššího soudu ČR o dovoláních dostávalo mimo rámec ústavní kontroly ochrany základních práv a svobod ze strany Ústavního soudu, navíc za situace, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je rozhodnutím meritorním. S ohledem na právní jistotu a na samotný postulát ochrany základních práv nelze připustit, aby Ústavní soud přezkoumával pouze rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by se předmětem jeho ústavněprávního přezkumu a případné kasace stalo i meritorní rozhodnutí o dovolání.
Ústavní soud není vázán důvody obsaženými v ústavní stížnosti, je však vázán samotným návrhem. Ústavní soud tedy může shledat důvody zásahu do základního práva odlišně od důvodů namítaných stěžovatelem, nemůže však rozhodovat nad rozsah toho, co stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, tedy "ultra petitum".
Ústavní soud tedy vážil, zda v dané věci jde o takový nedostatek návrhu, který lze odstranit cestou výzvy podle §41 písm. b) ZÚS nebo cestou poučení stěžovatelky o jejích procesních právech (§5 OSŘ ve spojení s §63 ZÚS). Ústavní soud dospěl k závěru, že případná výzva k rozšíření návrhu by byla v rozporu s rovností zbraní v řízení před Ústavním soudem, neboť je na stěžovatelce, aby sama určila rámec, v němž se přezkum Ústavního soudu má odehrávat, a případná ingerence Ústavního soudu by vychylovala dispoziční charakter řízení o ústavní stížnosti směrem k řízení s inkvizičními prvky. Ústavní soud rovněž připomíná, že v řízení před ním je stanovena obligatornost právního zastoupení stěžovatele advokátem právě z důvodu zajištění kvalifikovaného podání.
Ústavní soud tedy byl, s ohledem na obsah ústavní stížnosti a vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, postaven před otázku, zda v konkrétním případě odmítnutí ústavní stížnosti bude ještě proporcionální z hlediska vztahu mezi základním právem stěžovatelky na přístup k soudu a důsledným (nikoliv formalistickým) trváním na požadavku splnění zákonných podmínek pro realizaci tohoto práva.
Ústavní soud tuto proporci vážil i s ohledem na právní názory vyjádřené Evropským soudem pro lidská práva ve věcech Bulena proti České republice (rozsudek ze dne 20. 4. 2004) a Kadlec a ostatní proti České republice (rozsudek ze dne 25. 5. 2004), v nichž byla rozhodovací činnost Ústavního soudu podrobena kritice za nadměrný formalismus při aplikaci podmínek přístupu k Ústavnímu soudu.
Evropský soud pro lidská práva v těchto rozhodnutích uvedl, že soudy jsou povinny, při uplatňování procesních pravidel, zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. Přezkoumávaná věc se od těchto případů liší a ocitá se již za hranicí toho, kde převažuje prosazování procesních pravidel, formujících soudní řízení tak, aby se právo přístupu k soudu nestalo právem absolutním, resp. aby se soudní řízení nestalo bezbřehým procesem, v němž procesní aktivitu stran supluje soud.
Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání rozsudkem ze dne 1. 8. 1997, tedy téměř sedm let před tím, než stěžovatelka podala ústavní stížnost. Stěžovatelka byla v řízení o dovolání zastoupena advokátem JUDr. S. G. Podle sdělení Advokátní kanceláře P., v. o. s., se sídlem Občanská 18, Slezská Ostrava, jejímž společníkem byl i JUDr. S.G. byly paní M.Ch.předány veškeré listinné materiály dne 25. 6. 2002, tedy dva roky před podáním ústavní stížnosti.
Pokud tedy stěžovatelka ústavní stížností napadá pouze rozhodnutí odvolacího soudu, jedná se o návrh, který je podán opožděně, neboť lhůta k podání takové ústavní stížnosti počala stěžovatelce běžet od dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
S ohledem na to soudce zpravodaj ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona ZÚS jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2005
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu