ECLI:CZ:US:2005:1.US.385.02
sp. zn. I. ÚS 385/02
Usnesení
I.ÚS 385/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. N. a J. H., zastoupených JUDr. Z. D., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2001, čj. 18 C 29/2001 - 75, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2002, čj. 6 Co 2650/2001 - 95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včasnou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2001, čj. 18 C 29/2001 - 75, kterým bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 6. 12. 1998 je vůči žalobcům, manželům K. a J. Š., právně neúčinná. Navrhli rovněž zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2002, čj. 6 Co 2650/2001 - 95, kterým byl uvedený výrok rozsudku okresního soudu potvrzen.
Podle stěžovatelů bylo napadenými rozhodnutími porušeno jejich ústavně zaručené vlastnické právo podle čl. 11 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny a byl porušen i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry napadených rozsudků. Tvrdí, že v době, kdy stěžovatel uzavíral darovací smlouvu na pozemek s J. H., skutečně nevěděl nic o dluzích, které měla jeho tchyně J. H. a jeho manželka J. N. vůči žalobcům. Stěžovatel se o financování stavby na darovaném pozemku a o původu těchto financí nijak nezajímal, neboť je profesí zedník a jeho hlavní starostí bylo zajištění stavby po stránce odborné, jelikož většinu prací na stavbě prováděl sám. Stěžovatelé se podíleli na realizaci stavby rodinného domu na pozemku, který byl předmětem darování, vlastními finančními prostředky ve výši 470 000,-- Kč. Stěžovatel nevěděl o původu dalších peněz na stavbu použitých. O tom, že J. H. a J. N. mají dluh vůči žalobcům, se dozvěděl až poté, co byl Okresním soudem v Českých Budějovicích vydán dne 11. 5. 1999 rozsudek pod čj. 10 C 308/98 - 40. J. H. darovala pozemek stěžovateli jako svému zeťovi proto, aby mu mohla být poskytnuta půjčka. Stěžovatele při uzavírání darovací smlouvy neinformovala o tom, že má nějaké dluhy, stejně tak ho o tom neinformovala ani jeho manželka J. N.. Stěžovatel spatřoval v darování pozemku ocenění své práce, kterou na stavbě osobně prováděl. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl stěžovatel, ani při náležité pečlivosti, poznat úmysl dlužníků zkrátit věřitele, neboť mu nebylo známo, že jeho tchyně J. H. má dluh vůči manželům Š.. Z toho důvodu se nemůže jednat o odporovatelný právní úkon podle §42a ObčZ.
Podle názoru stěžovatelů rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť bylo prokázáno, že ze strany J. H. jako dlužníka se nejednalo o odporovatelný právní úkon, a proto předmětná darovací smlouva nemůže být, podle ustanovení §42a ObčZ, vůči žalobcům právně neúčinná. Stěžovateli bylo napadenými rozsudky odňato právo disponovat s předmětem vlastnictví a na základě zahájeného exekučního řízení nemůže být pohledávka žalobců vůči J. H. uspokojena z jeho vlastnictví.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ze spisu sp. zn. 18 C 29/2001 Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že manželé J. Š. a K. Š. podali dne 31. 1. 2002 proti V. N. a J. H. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelé) a proti J. N. a B. H. žalobu o neúčinnost právních úkonů. Za tyto právní úkony žalobci označili darovací smlouvu ze dne 6. 12. 1998, kterou J. H. darovala svému zeťovi (stěžovateli V. N.) pozemek p. č. 757/5 o výměře 1 957 m2 v k. ú. S. a notářský zápis - "Prohlášení o právně významné skutečnosti" ze dne 19. 2. 1999, kde jsou specifikovány spoluvlastnické podíly k rozestavěné stavbě rodinného domu na parcele č. 757/5 v k. ú. S., v rozsahu 1/2 na B. H., v rozsahu 1/4 na J. H. a v rozsahu 1/4 na manžele V. a J. N..
Okresní soud rozsudkem ze dne 30. 10 2001, čj. 18 C 29/2001 - 75, výrokem I. určil, že darovací smlouva ze dne 6. 12. 1998 je vůči žalobcům manželům K. a J. Š. právně neúčinná. Výrokem II. zamítl návrh na vyslovení, že notářský zápis - "Prohlášení o právně významné skutečnosti", ze dne 19. 12. 1999, je vůči žalobcům právně neúčinný. Okresní soud vzal za prokázáno, že v době, kdy stěžovatelka J. H. věděla, že je spolu se svou dcerou J. N. dlužnicí žalobců (dluh ve výši 1 500 000,-- Kč) a že je proti ní vedeno soudní řízení ohledně tohoto dluhu (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích čj. 10 C 308/98 - 40), převedla na osobu blízkou, tj. na svého zetě, V. N., pozemek, na němž stál rozestavěný dům, na jehož stavbu byly J. H. použity mimo jiné i finanční prostředky získané od žalobců ve výši 1 500 000,-- Kč. Okresní soud opřel své rozhodnutí o ustanovení §42a ObčZ o odporovatelnosti právních úkonů a o ustanovení §116 ObčZ, který stanoví, kdo jsou osoby blízké. Dospěl k závěru, že stěžovatel V. N. je nepochybně osobou blízkou, neboť je manželem J. N., dcery J. H., a s J. N. žije v jednom domě. Společně s dárkyní J. H. staví dům, do něhož investoval i své finanční prostředky, i prostředky pocházející ze společného jmění s manželkou J. N.. O tom, že mezi dárkyní - stěžovatelkou J. H. a obdarovaným - stěžovatelem V. N. je silný vztah, svědčí podle názoru soudu i skutečnost, že mu stěžovatelka darovala pozemek do jeho výlučného vlastnictví přesto, že jej mohla darovat do společného jmění V. N. a jeho manželky J. N.. Podle okresního soudu právní úkon, kterým byl věřitel dlužníka zkrácen a k němuž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobou blízkou, jako je tomu v dané věci, je specifický v tom směru, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele, i vědomost blízké osoby o existenci tohoto se předpokládá. Blízká osoba musí prokazovat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla poznat ani při náležité pečlivosti. Nestačí tvrdit, že osoba blízká nevěděla o úmyslu zkrácení věřitele, ale musí také tvrdit a prokázat, že o tomto úmyslu nevěděla ani nemohla vědět, přestože vyvinula náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu. Na základě provedených důkazů soud učinil závěr, že stěžovatel ničím neprokázal, že by, při náležité pečlivosti, nemohl poznat úmysl dlužníka krátit věřitele. Soud neuvěřil jeho tvrzení, že v době uzavření darovací smlouvy nevěděl nic o dluzích své tchyně J. H. a své manželky J. N.. V době sepisu darovací smlouvy, jak shodně vypověděli žalovaní, byl dům již téměř hotový, bylo v něm prostavěno i 1 500 000,-- Kč od žalobců. Stěžovatel se na stavbě přímo podílel, takže soud považoval za nevěrohodné, že by nevěděl o původu peněz použitých na stavbu. Stěžovatelka sama uvedla, že převod uskutečnila za tím účelem, aby stěžovatel mohl získat půjčku a ona tak splatila dluh žalobců. Soud neuvěřil tomu, že by s tímto úmyslem stěžovatele předem neseznámila a on by, jen při vynaložení obvyklé pečlivosti, nemohl předpokládat, že tímto úkonem může dojít ke zkrácení žalobců. Tomuto závěru svědčí, podle názoru soudu, i rychlost, s jakou bylo darování provedeno. K uzavření darovací smlouvy došlo 6. 12. 1998 a ke vkladu smlouvy dne 7. 12. 1998, což je nestandardní postup a stěžovatelé museli vyvinout v tomto směru značnou snahu. S ohledem na výpověď stěžovatelky, která věděla, že v době uzavírání smlouvy je již vedeno soudní řízení o vymáhání dluhu a dne 9. 12. 1998 jí byl doručen platební rozkaz ve věci, okresní soud uzavřel, že k urychlenému darování vedla stěžovatelku právě snaha zkrátit věřitele. V důsledku odporovaného úkonu byl majetek stěžovatelky nepochybně zmenšen zásadním způsobem, uspokojení pohledávky žalobců je tedy ohroženo, neboť majetek stěžovatelky nestačí k uspokojení vymahatelné pohledávky. Soud přiznal žalobcům oprávnění domáhat se odporovatelnosti předmětné darovací smlouvy, neboť odporovat lze právnímu úkonu dlužníka, nejen byla-li pohledávka věřitele vymahatelná v době, kdy byl zkracovací právní úkon učiněn, ale dříve, než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelná v době rozhodnutí soudu. Soud žalobě vyhověl, neboť v daném případě byly splněny všechny podmínky ustanovení §42a ObčZ o odporovatelnosti právním úkonům.
Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podali odvolání oba stěžovatelé. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2002, čj. 6 Co 2650/2001 - 95, byl rozsudek okresního soudu, ve vztahu ke stěžovateli, potvrzen. Výrok II. rozsudku okresního soudu zůstal nedotčen. Odvolací soud přezkoumával pouze výrok o neúčinnosti darovací smlouvy, neboť jen ten byl odvoláním napaden a dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu je správný. Okresní soud objektivně zhodnotil všechny skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, zejména se zabýval otázkou, zda stěžovatel věděl o úmyslu stěžovatelky zkrátit pohledávku žalobců. I odvolací soud shledal obranu stěžovatele nevěrohodnou. Naproti tomu stěžovatelka důvody, proč stěžovateli pozemek darovala, v průběhu řízení měnila. Protože stěžovatel je ve vztahu ke stěžovatelce osobou blízkou, bylo nutno, aby spolehlivě prokázal, že nemohl vědět o úmyslu stěžovatelky zkrátit žalobce. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR měl stěžovatel být aktivní v tom smyslu, že i když o tomto úmyslu přesně nevěděl, měl si ověřit, z jakých důvodů k darování dochází. Pokud by si to ověřil, nemohl by nevědět, že v době darování existuje dluh stěžovatelky vůči žalobcům. Stěžovatel si měl také ověřit, za jaké peníze se dům staví a zda za darováním nejsou skryty jiné důvody, které mu nebyly sděleny. V daném případě byl stěžovatelkou učiněn právní úkon, jehož úmyslem bylo zkrátit žalobce, a stěžovatel si s dostatečnou pečlivostí neověřil okolnosti darování. Protože stěžovatel mohl, při náležité pečlivosti, poznat úmysl stěžovatelky zkrátit žalobce, rozhodl okresní soud správně, že darovací smlouva je vůči žalobcům neúčinná. Právní úkon, tj. darování, byl učiněn pouze ve prospěch stěžovatele, pouze on tedy může být ve sporu, podle ustanovení §42a odst. 3 ObčZ, pasivně legitimován. Odvolání stěžovatelky krajský soud odmítl podle §218 písm. b) OSŘ proto, že v této části účastníkem řízení není, a nebyla tedy oprávněna proti uvedenému výroku odvolání podat.
Z téhož spisu bylo dále zjištěno, že dne 26. 6. 2002 podal stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Vedle toho J. N., B. H. a J. H. podaly dne 26. 6. 2002 k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictví okresního soudu, návrh na připuštění dovolání. Na základě těchto podání vyzval okresní soud výzvou ze dne 1. 7. 2002 všechny shora jmenované k zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 5 000,-- Kč. Na to všichni reagovali žádostí o osvobození od soudních poplatků. Soud vyhověl pouze žádosti B. H., ostatním byla jejich žádost o osvobození od soudních poplatků zamítnuta.
Dne 25. 6. 2002 podaly B. H. a J. N. k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2001, čj. 18 C 29/2001 - 75, a výroku I., II., a III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2002, čj. 6 Co 2650/2001 - 95. Usnesením ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. II ÚS 432/02, byla jejich ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť nevyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. V dané věci byly oprávněny proti rozsudku okresního soudu podat odvolání. O tomto právu byly, jako účastnice řízení, v písemném vyhotovení rozsudku okresního soudu poučeny. Odvolání však nepodaly, to bylo podáno pouze V. N. a J. H..
Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2003, čj. 18 C 29/2001 - 196, bylo dovolací řízení, ve vztahu ke stěžovateli V. N., zastaveno pro nesplnění poplatkové povinnosti poté, co byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků. Usnesením téhož soudu, z téhož dne, čj. 18 C 29/2001 - 198, bylo zastaveno dovolací řízení i ve vztahu k J. N., rovněž pro nesplnění poplatkové povinnosti poté, co byla zamítnuta její žádost o osvobození od soudních poplatků.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího ze dne 12. 5. 2004, čj. 30 Cdo 1534/2003 - 205, bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním všichni žalovaní (V. N., J. H., J. N. a B. H.). Dovoláním V. N. a J. N. se dovolací soud nezabýval, neboť žádný z nich nezaplatil soudní poplatek z dovolání. Ve vztahu k dovolání J. H. a B. H. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že k podání dovolání je oprávněn subjekt, který byl účastníkem řízení, které pravomocně skončilo rozhodnutím odvolacího soudu ve věci, a jemuž byla výrokem odvolacího soudu způsobena újma na jeho právech. Stěžovatelka J. H., jejíž odvolání bylo odvolacím soudem odmítnuto podle §218 písm. b) OSŘ, ani B. H., která odvolání proti rozsudku okresního soudu nepodala, účastnicemi odvolacího řízení nebyly. Proto bylo dovolání J. H. a B. H. odmítnuto, neboť ani jedna z nich nebyla k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu oprávněna ve smyslu §236 odst. 1, §240 odst. 1 OSŘ.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli rozsudky soudů obou stupňů a v podstatě polemizují s jejich právními závěry. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní názor, s nímž stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy. Soudy obou stupňů provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci samé a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. V odůvodnění svých rozsudků se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení občanského zákoníku, která vyložily ústavně konformním způsobem. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů, zakotvených v čl. 11, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu