ECLI:CZ:US:2005:1.US.386.05
sp. zn. I. ÚS 386/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. Pavlem Malinou, advokátem v Brně, Joštova 4, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 5. 2005 č.j. 6 ZN 3327/2004-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 5. 2005 č.j. 6 ZN 3327/2004-12, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení policejního orgánu PČR Městské ředitelství, SKPV OOK Brno ze dne 24. 2. 2005: MRBM-20398/TČ-3-2005, kterým byla odložena věc - podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona L. J. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních zásad trestního řízení podle ustanovení §2 trestního řádu. Podle jejího názoru se státní zástupce nevypořádal s její stížností ze dne 22. 3. 2005, v jejímž odůvodnění byl vypracován rozbor skutkového stavu. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k dopravní nehodě s následkem smrti (zemřelou byla matka stěžovatelky) porušením povinností řidičky L. J.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR přísluší Ústavnímu soudu rozhodovat o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jak z napadeného rozhodnutí, tak i z postupu Městského státního zastupitelství v Brně vyplývá, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nemohlo dojít, neboť jimi nebylo autoritativně zasaženo do její právní sféry a obsahově nebylo rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Je nutno poukázat na to, že právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby jako ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti navíc ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu. V této souvislosti dlužno zdůraznit, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákona povolané; případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Řečeno poněkud jinými slovy, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 343, 345).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dospěl Ústavní soud k závěru, že odložením trestního stíhání nebylo v souzené věci porušeno žádné základní právo stěžovatelky, což ani stěžovatelka sama ve svém podání netvrdí. Za porušení základního práva stěžovatelky nelze považovat situaci, kdy se stěžovatelka domnívá, že řidička, která byla účastnicí dopravní nehody, měla být potrestána za trestný čin, a nesouhlasí s rozhodnutím policejního orgánu, jímž byla věc odložena. Její stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu byla Městským státním zastupitelstvím řádně projednána a rozhodnutí o zamítnutí stížnosti bylo dostatečně odůvodněno.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu