ECLI:CZ:US:2005:1.US.399.04
sp. zn. I. ÚS 399/04
Usnesení
I.ÚS 399/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. B., zastoupené JUDr. Františkou Svobodovou, advokátkou se sídlem Brno, Pekařská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2004, čj. 21 Cdo 1550/2003 - 258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka požaduje zrušení napadeného usnesení z důvodu prominutí zmeškání lhůty pro podání dovolání. Pokud by stěžovatelce nebylo umožněno pokračovat v řízení, došlo by tím, podle jejího názoru, k zásahu do jejího ústavně zaručeného základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Brně domáhala určení, že její pracovní poměr, uzavřený v roce 1972, skončil z důvodu uvedeného v §21 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Městský soud poté, co mu byla věc opakovaně vrácena Krajským soudem v Brně, žalobu stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 18. 10. 1999, čj. 20 C 272/95 - 205. Krajský soud potvrdil rozsudek městského soudu rozsudkem ze dne 21. 1. 2003, čj. 15 Co 11/2000 - 237. Rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 14. 2. 2003, dovolání stěžovatelka podala osobně u soudu dne 22. 4. 2003. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl usnesením ze dne 13. 4. 2004, čj. 21 Cdo 1550/2003 - 258, jako opožděné.
Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv patrně v tom, jakým způsobem byla dovolacím soudem posouzena včasnost jejího dovolání a v tom, že obecný soud nepřihlédl k její neznalosti právních předpisů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná zásadu, podle níž jsou soudy povinny při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. V tom, jakým způsobem byla v tomto případě aplikována příslušná procesní pravidla [§240 odst. 1 OSŘ, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.], nelze spatřovat porušení výše uvedených zásad. Ve věci tedy nebylo zjištěno nic ústavně nekonformního.
Ústavní soud dodává, že OSŘ neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo dovolacímu soudu rozhodnout o prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání. Naopak prominutí zmeškání lhůty přímo zapovídá §240 odst. 2 OSŘ. Dovolání stěžovatelky nejen že nebylo podáno v jednoměsíční lhůtě [§240 odst. 1 OSŘ, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.], ale i v případě, kdy by na daný případ byl aplikován OSŘ, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., lhůta by také dodržena nebyla, protože stěžovatelka podala dovolání více než 2 měsíce poté, co jí byl doručen rozsudek krajského soudu.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu