ECLI:CZ:US:2005:1.US.400.05
sp. zn. I. ÚS 400/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. N., zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 13. 12. 2000, čj. 5 C 99/90 - 228, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 6. 2004, čj. 5 C 99/90 - 246, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2004, čj. 15 Co 128/2001 - 268, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2005, čj. 22 Cdo 522/2005 - 292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. 7. 2005 stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 12. 2000, čj. 5 C 99/90 - 228, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 6. 2004, čj. 5 C 99/90 - 246, kterým byly z věcí, které byly v bezpodílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a žalobce (jejího bývalého manžela), movité věci pod body 1 - 26 přikázány žalobci, stěžovatelce byly přikázány do vlastnictví movité věci pod bodem 1 - 5 a bylo jí uloženo zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 7 226,70 Kč. Doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 6. 2004 okresní soud určil, že členský podíl ve stavebním bytovém družstvu Zelená Hora náleží stěžovatelce. Stěžovatelka se domáhala i zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2004, čj. 15 Co 128/2001 - 268, kterým byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 335 515,-- Kč, v ostatním byl rozsudek potvrzen. Ústavní stížnost podala i proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2005 čj. 22 Cdo 522/2005 - 292, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadenými rozhodnutími a řízením, které jim předcházelo, bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces. Namítla, že řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM") trvalo nepřiměřeně dlouho a napadenými rozhodnutími tak bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené zejména čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dalšími ústavními předpisy. Stěžovatelka navrhla zrušení všech tří rozhodnutí a poukázala na skutečnost, že řízení bylo zahájeno již v roce 1990 a trvá více než 15 let.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ze shora označeného rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou Ústavní soud zjistil, že tento soud rozdělil movité věci z BSM do vlastnictví stěžovatelky i žalobce, rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit na vyrovnání podílu žalobce částku 7 226,70 Kč a o nákladech řízení. V odůvodnění okresní soud uvedl, že účastníci se shodli na tom, aby movité věci byly mezi ně rozděleny podle skutečného užívání ke dni rozhodování soudu. Mezi účastníky tak zůstalo sporné pouze, v jakém rozsahu při vypořádání BSM zohlednit skutečnost, že stěžovatelka byla soudem určena uživatelkou družstevního bytu č. 38 na Nezvalově ulici č. 10 ve Žďáře nad Sázavou. Žalobce navrhl, aby soud vycházel z tržní hodnoty předmětného bytu, naproti tomu stěžovatelka požadovala, aby na její podíl byla počítána pouze zůstatková hodnota členského podílu. Okresní soud rozhodl, že k zániku BSM účastníků a ke zrušení jejich práva společného užívání bytu došlo před datem 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti obchodní zákoník, v němž ustanovení §230 umožnilo členům bytových družstev převádět členská práva a povinnosti na jiné osoby bez souhlasu představenstva družstva. Proto je tedy možno, při vypořádání BSM, vycházet z tržní hodnoty družstevního bytu až po 1. 1. 1992. Proto okresní soud k hodnotě movitých věcí přikázaných stěžovatelce připočetl pouze zůstatkovou hodnotu členského podílu ve výši 9 038,-- Kč. Soud při stanovení výše podílů zohlednil spoření stěžovatelky na vkladní knížku M. H., vypočítal podíly obou účastníků a na základě příslušných výpočtů uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 7 226,70 Kč.
Rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 6. 2004 čj. 5 C 99/90 - 246, byl shora označený rozsudek doplněn na konci výroku I. větou: "Členský podíl ve stavebním bytovém družstvu Zelená hora náleží žalované". Toto doplnění rozsudku uložil okresnímu soudu odvolací soud.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2004, čj. 15 Co 128/2001 -268, bylo zjištěno, že rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 335 515,-- Kč. V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, pokud jde o přikázání movitých věcí do vlastnictví účastníků i s právním závěrem o tom, že do masy BSM spadá též členský podíl ve stavebním bytovém družstvu. Nesouhlasil s názorem okresního soudu, že při stanovení hodnoty členského podílu je třeba vyjít ze zůstatkové hodnoty členského podílu v částkce 9 038,-- Kč. Poukázal na to, že rozdílnost ve výkladu této otázky odstranilo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, z něhož jednoznačně vyplývá, že v řízení o vypořádání BSM - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož součástí je i hodnota členského podílu, nelze při stanovení výše vycházet ze zůstatkové hodnoty členského podílu ani z hodnoty vypořádacího podílu. Naopak je třeba vycházet z hodnoty, jejíž cena se pro účely uvedeného řízení stanoví cenou obvyklou, to je cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout. Odvolací soud doplnil, že cena členského podílu v bytovém družstvu není regulována žádným cenovým předpisem a převádějící s nabývajícím ji stanoví dohodou. Pro stanovení této ceny je tedy třeba vycházet z ceny obvyklé. Proto odvolací soud nechal vypracovat doplněk ke znaleckému posudku zpracovanému před okresním soudem, na zjištění obvyklé ceny hodnoty členského podílu spojené s členstvím účastníků ve stavebním bytovém družstvu Zelená hora. V tomto dodatku znalec stanovil obvyklou cenu hodnoty členského podílu spojenou s členstvím v družstvu částkou 682 400,-- Kč. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s tím, že okresní soud přihlédl k částce, která během manželství účastníků byla ukládána na vkladní knížku patřící M. H., dceři účastníků. Jednalo se o tzv. prémiové spoření mladých, při kterém vznikl vztah mezi účastníkem tohoto spoření jako vkladatelem a tehdejší státní spořitelnou, která vklad přijala. Pokud za účastníka prémiového spoření ukládali své peníze na jeho účet rodiče, jde o darování peněžních částek, přičemž i nezletilý účastník má způsobilost k přijetí takového daru. Pokud k tomuto ukládání došlo v době společného hospodaření účastníků, je zřejmé, že ukládané částky darovali každý jednou polovinou. Tyto částky však nelze hodnotit tak, že se jedná o vnos některého z účastníků. Proto není namístě, aby při vypořádání BSM bylo přihlédnuto k těmto částkám. Nebylo tedy možné tuto částku započíst na vyrovnání do masy BSM a vycházet z ní při určení vyrovnávacího podílu. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že masa BSM je tvořena movitými věcmi v částce 15 970,-- Kč a dále hodnotou členského podílu v bytovém družstvu v tržní hodnotě 682 400,-- Kč. Celková masa BSM tedy činí 698 370,-- Kč. V souladu s ustanovením §150 ObčZ odvolací soud provedl výpočet podílů obou účastníků a dospěl k závěru, že stěžovatelce byl přikázán majetek v celkové výši 684 700,-- Kč, což je o 335 515,-- Kč více, než jí náleží na vypořádacím podílu, a proto právě tuto částku musí stěžovatelka vyplatit žalobci na vypořádání jeho podílu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2005, čj. 22 Cdo 522/2005 - 292, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelky proti označenému rozsudku Krajského soudu v Brně zamítl. V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud poukázal, stejně jako soud odvolací, na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, který sjednotil praxi v dané otázce v tom, že v případě zániku společného nájmu družstevního bytu manžely a jejich společného členství v bytovém družstvu, v rámci vypořádání BSM, může být předmětem vypořádání jen členský podíl, jehož hodnotu je třeba vyjádřit obvyklou (tržní) cenou, a nikoliv zůstatkovou hodnotou členského podílu nebo hodnotou vypořádacího podílu. To proto, že pojem "zůstatková hodnota členského podílu" počínaje dnem 1. 1. 1992, tj. dnem účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platná právní úprava družstev nezná a vypořádací podíl, který je odrazem hospodářské bilance družstva, se váže k zániku členství v družstvu, nikoliv k tzv. přeměně členství, jak je tomu v případě, kdy jeden z manželů zůstává nájemcem bytu a členem družstva. Členský podíl ve stavebním bytovém družstvu je obecně předmětem vypořádání BSM a bylo tomu tak i v době, která je určující pro vypořádání BSM v daném řízení, tj. za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. Po sjednocení judikatury výše označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR není sporu o tom, že v těch případech, kdy došlo k zániku společného nájmu družstevního bytu manželů a jejich společného členství v družstvu po 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti obchodní zákoník, je při vypořádání jejich BSM, nyní společného jmění manželů, určující obvyklá cena členského podílu. Dovolací soud tak neshledal důvodu, aby při oceňování členského podílu bylo postupováno odlišně od oceňování věcí, např. od oceňování nemovitostí v rámci řízení o BSM. Nemůže proto obstát ani námitka stěžovatelky, že takové vypořádání hodnoty členského podílu družstevního bytu je v rozporu s dobrými mravy.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a porušení tohoto základního práva spatřuje v tom, že řízení o vypořádání BSM trvalo nepřiměřeně dlouho, tedy že soudním řízením v délce 15 let bylo toto její právo, zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušeno. Z uvedeného důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud všechny tři napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla předmětné rozsudky po stránce věcné, nenamítala ani nesprávný postup v řízení před soudy, kterým by bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva spatřuje pouze v neúměrných průtazích soudního řízení.
Ústavní soud konstatuje, že řízení o vypořádání BSM sice trvalo neúměrně dlouho, neboť bylo zahájeno v roce 1990 a první rozsudek byl vynesen až v roce 1997. K tomu ovšem je nutno uvést, že pokud v uvedeném řízení docházelo k průtahům, které stěžovatelka posuzovala jako porušení svého základního práva, měla se proti nim bránit včas, v průběhu vlastního řízení, a nikoliv až poté, co je celé řízení již skončeno. Pro zrušení rozsudků na základě ústavní stížnosti není tedy žádný věcný důvod. Ze strany obecných soudů nedošlo k žádnému pochybení, které by vedlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a to ani v průběhu řízení, ani v právních závěrech obsažených v odůvodnění rozsudků. Nedošlo tedy k porušení žádného ze základních práv a svobod stěžovatelky, zakotvených v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v Listině základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu