ECLI:CZ:US:2005:1.US.403.04
sp. zn. I. ÚS 403/04
Usnesení
I.ÚS 403/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. M. Z., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 5 Tdo 125/2004-381 ze dne 11. 2. 2004, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 7 To 259/2003-341 ze dne 25. 9. 2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č.j. 1 T 332/2002-224 ze dne 2. 4. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 5 Tdo 125/2004-381 ze dne 11. 2. 2004, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 7 To 259/2003-341 ze dne 25. 9. 2003, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě č.j. 1 T 332/2002-224 ze dne 2. 4. 2003 toliko ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě byl stěžovatel odsouzen podle §222 odst. 1 trestního zákona za trestný čin ublížení na zdraví a byl mu původně uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, k jeho výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Ještě před rozhodnutím Krajského soudu v Brně uplatnil v odvolacím řízení důvodně námitku podjatosti předsedy senátu Okresního soudu a námitku podjatosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství. Důvodnost této námitky spatřoval v tom, že oba měli k němu zřejmý apriorně negativní postoj, což doložil řadou písemných dokladů, z nichž vyplynulo, že proti postupu soudce i státního zástupce podal v letech 1994 - 1995 v jiných právních věcech celou řadu podnětů, stížností a návrhů, které ve svém důsledku byly způsobilé vyvolat nesporně negativní důsledky vůči němu. O námitce podjatosti rozhodl soudce Okresního soudu v Jihlavě usnesením č.j. 1 T 332/2002-279 ze dne 30. 7. 2003 tak, že není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení. V odůvodnění poukázal na to, že ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 120/92 uplatnil stěžovatel nedůvodně námitku podjatosti. Dále soud uvedl, že s podaným trestním oznámením stěžovatele "nebyl konfrontován" a že není přípustné, aby formální trestní oznámení na soudce mohlo založit jeho vyloučení z trestního řízení. O stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 8. 2003 tak, že byla zamítnuta, protože nebyla řádně odůvodněna; dále odvolací soud vyslovil souhlas s právním názorem soudu I. stupně.
Stěžovatel dále uvedl, že před obecnými soudy uplatnil řádně a včas námitku podjatosti, kterou prokazoval předloženými písemnými listinami. Z uvedených skutečností vyplývá - podle jeho názoru - existence konfliktu mezi stěžovatelem a soudcem a obzvláště mezi stěžovatelem a státním zástupcem, který nabyl intenzity přesahující obvyklé meze a dostal se do osobní roviny vzájemných vztahů mezi stěžovatelem na straně jedné a soudcem (státním zástupcem) na straně druhé a podstatně tak i po několika letech zpochybňuje možnost jejich nestranného rozhodování.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že při posuzování podjatosti předsedy senátu Okresního soudu nedošlo k pochybení a bylo provedeno řádně a bez vad, takže nemohlo dojít ani k porušení ústavních práv stěžovatele. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že napadená rozhodnutí jsou v plném souladu ze zákonem a nedošlo jimi k porušení základních práv stěžovatele. Okresní soud v Jihlavě ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a poukázal na skutečnost, že na jeho rozhodnutí navazují rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
Nejvyšší státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Krajské státní zastupitelství v Brně i Okresní státní zastupitelství v Jihlavě se k věci nevyjádřilo.
Uvedená vyjádření obecných soudů nevzal Ústavní soud za základ svého rozhodnutí, neboť žádné nové skutečnosti neuvádějí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 1 T 332/2002 vedený u Okresního soudu v Jihlavě. Ze spisu zjistil, že proti stěžovateli (a dalšímu obžalovanému) byla podána obžaloba pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona. Po provedeném dokazování rozhodl Okresní soud v Jihlavě napadeným rozsudkem č.j. 1 T 332/2002-224 ze dne 2. 4. 2003 tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 2 roků s výkonem trestu ve věznici s ostrahou. Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal stěžovatel (spolu s dalším obžalovaným) odvolání.
V rámci veřejného zasedání dne 17. 7. 2003 (č.l. 272) vznesl stěžovatel námitku podjatosti předsedy senátu Okresního soudu v Jihlavě JUDr. V. S. a státního zástupce. Toto podání předložil v písemné formě prostřednictvím své obhájkyně spolu s materiály, vztahujícími se k námitce. V písemném podání k námitce podjatosti uvedl, že na předsedu senátu, který rozhodoval v této věci, podával v jiném řízení trestní oznámení (dne 6. 6. 1995 - sp. zn. 6 Nt 27/95) a další podnět Krajskému státnímu zastupitelství a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Dále uvedl, že s ohledem na dřívější zkušenosti s tímto soudcem, na něhož byl nucen podat trestní oznámení, se domnívá, že uvedený soudce je podjatý. Veřejné zasedání bylo usnesením (č.l. 272) odročeno na neurčito za účelem předložení spisu Okresnímu soudu v Jihlavě k rozhodnutí o námitce podjatosti.
Okresní soud v Jihlavě usnesením č.j. 1 T 332/2002-279 ze dne 30. 7. 2003 rozhodl tak, že předseda senátu JUDr. V. S. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 1 T 332/2002. V odůvodnění uvedl, že skutečnosti zmiňované v námitce podjatosti se zřejmě týkaly věci vedené pod sp. zn. 1 T 120/92. Zde také stěžovatel uplatnil námitku podjatosti, která byla odmítnuta a Krajský soud v Brně ji neshledal důvodnou. Z ničeho nevyplývá, že by na předsedu senátu bylo podáno trestní oznámení a to je zcela nová skutečnost. Senát však konstatoval, že samotné podání trestního oznámení, které nemělo žádný účinek, se kterým ani soudce nebyl konfrontován, nemůže zakládat podjatost soudce. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení Krajský soud v Brně usnesením č.j. 7 To 441/2003-327 ze dne 28. 8. 2003 zamítl jako nedůvodnou. Ve stručném odůvodnění uvedl, že nebyl zjištěn žádný z důvodů vyloučení soudce, a přisvědčil závěru okresního soudu, že podání trestního oznámení na předsedu senátu, o jehož podání se týž ani nedozvěděl, nezakládá důvod jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci.
Krajský soud pokračoval ve veřejném zasedání a napadeným rozsudkem č.j. 7 To 259/2003-341 ze dne 25. 9. 2003 z téhož dne zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let. V ostatním ve vztahu ke stěžovateli zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž jako jeden z dovolacích důvodů uvedl to, že ve věci rozhodl vyloučený soudce - §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Jako druhý dovolací důvod pak označil nesprávné právní posouzení věci - §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ve vztahu k tomuto důvodu však ústavní stížnost neobsahuje žádná tvrzení). Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 5 Tdo 125/2004-381 ze dne 11. 2. 2004 dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu]. V odůvodnění se velmi podrobně zabýval posouzením otázky možné podjatosti předsedy senátu soudu I. stupně a prohlásil, že nezjistil žádné okolnosti, které by měly vést k závěru, podle něhož měl či má předseda senátu soudu I. stupně ke stěžovateli nepřátelský postoj. Podání, na která se odvolával, neměla vůči předsedovi senátu žádný negativní účinek a tudíž nebyla jako taková schopna vyvolat jeho nepřátelský postoj ke stěžovateli. V obecné rovině pak Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je průlomem do ústavně stanovené zásady v čl. 38 odst. 1 Listin - podle níž nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon - takže pouhé domněnky či spekulace nestačí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je námitka podjatosti soudce (předsedy senátu) soudu I. stupně, na kterou podle názoru stěžovatele obecné soudy dostatečně nereagovaly. Ústavní soud přezkoumal celé řízení před obecnými soudy včetně rozhodování a posuzování vznesené námitky podjatosti a dospěl k závěru, že obecné soudy se touto námitkou zabývaly v dostatečném rozsahu a posoudily v souladu se všemi zjištěnými skutečnostmi. V procesu posuzování námitky podjatosti i v následném rozhodování o ní se neobjevil svévolný přístup obecných soudů, které postupovaly a rozhodovaly v souladu s platnými právními předpisy. V jejich rozhodnutí nelze spatřovat ani svévoli ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a okolnostmi, které stěžovatel uváděl, a závěry obecných soudů, že předseda senátu soudu I. stupně není ve věci z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen. Postup obecných soudů v rozhodování o námitce podjatosti byl ústavněprávně konformní aplikací běžného práva a nebyl způsobilý do práva stěžovatele na spravedlivý proces zasáhnout.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje i podjatost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, nelze přehlédnout, že v posledním procesním prostředku, který uplatnil - tedy v dovolání - tuto námitku vůbec nevznesl, a proto o ní Nejvyšší soud ani nerozhodoval. Bylo na stěžovateli, jestliže se již k podání dovolání rozhodl, aby v něm uvedenou námitku také uplatnil. To však neučinil a zahrnul ji až do ústavní stížnosti. Za této situace Ústavní soud - s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi - dovozuje, že mu nepřísluší se takovou námitkou zabývat, nebyla-li řádně uplatněna v rámci procesních prostředků, které má stěžovatel k dispozici v řízení před obecnými soudy. V opačném případě by se totiž Ústavní soud stával další přezkumnou institucí v rámci obecné soudní soustavy, byť mu taková úloha - jak je výše uvedeno - nepřísluší.
Ústavní soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná