ECLI:CZ:US:2005:1.US.406.01
sp. zn. I. ÚS 406/01
Usnesení
I.ÚS 406/01
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. V. Š., zastoupeného Mgr. A. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 22 Co 463/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení zásad, deklarovaných v hlavě páté Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 22 Co 463/2001, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 12 C 256/96, ve výroku v odstavci I. zamítajícím žalobu společnosti PS-P., s.r.o., proti stěžovateli ohledně zaplacení částky 218.885,50 Kč s příslušenstvím a v odstavci III. o nákladech řízení ve vztahu k českému státu, zatímco do další zamítavé částky ve výroku v odstavci I. ohledně částky 1.114, 50 Kč byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen. Z obsahu ústavní stížnosti je však patrno, že stěžovatel brojí toliko proti výrokům napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl jednak změněn citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci II. o nákladech řízení tak, že náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nebyla stěžovateli přiznána, jednak bylo rozhodnuto, že mu nebyla přiznána ani náhrada nákladů řízení odvolacího.
Stěžovatel tvrdí, že konečný závěr Krajského soudu v Českých Budějovicích o nákladech řízení, spojených s jeho prý "účelně vedenou obranou proti svévolně vedené žalobě", je popřením práva na právní pomoc, takže jeho postavení jak proti žalobci, tak proti státu jako subjektu tak nebylo rovné. Nebyl to prý on, kdo "svévolně zneužíval práva" a délka řízení nebyla ovlivněna jeho chováním. Dále stěžovatel uvedl, že se soud nezabýval ani otázkou, zda si žalobce vedl účelně a ekonomicky, ani stěžovatelovým postavením z hlediska nezbytnosti nákladů, které byl nucen zaplatit.
Ústavní soud následně zjistil, že proti napadenému rozhodnutí bylo podáno dovolání, a to žalobcem i žalovaným (stěžovatelem). Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení, jelikož ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 22 Co 463/2001, mohl doznat v důsledku podaného mimořádného opravného prostředku změny. Ze spisového materiálu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 265/96, který byl Ústavnímu soudu zaslán dne 3. 8. 2004, bylo zjištěno, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 487/2001, odmítl a dovolání žalobce v dané věci zčásti zamítl a zčásti odmítl.
Poté se mohl Ústavní soud ústavní stížností zabývat věcně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Proti samotnému výroku v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 22 Co 463/2001, v meritu věci stěžovatel, jak je zřejmé z výše uvedeného, nebrojí a napadá pouze výrok o nákladech řízení.
Z napadeného rozsudku a ze shromážděných podkladů (zejména z příslušného spisového materiálu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 265/96) vyplývá, že se žalobci v daném sporu podařilo prokázat, že pracoval na projektové dokumentaci pro realizaci stavby v součinnosti se stěžovatelem, v souvislosti s čímž mu na rozdíl od něj vznikly výdaje, ale neprokázal, že by spolupráce s žalovaným stěžovatelem měla požadovanou právní formu, tedy že by byl uzavřel s žalovaným platnou smlouvu o dílo. Krajský soud v Českých Budějovicích k otázce nákladů řízení proto konstatoval, že žalobce prokazatelně vyhotovil projektovou dokumentaci a že vynaložené náklady na toto vyhotovení měly být "zhodnoceny" zaplacením ceny díla; z této spolupráce by jako smluvní partner zmíněného investora profitoval i stěžovatel. Na tom, že předmětná spolupráce nebyla náležitě právně ochráněna, se podle mínění soudu podíleli stejnou měrou oba účastníci řízení, ale stěžovateli, který měl ve věci samé úspěch, na rozdíl od žalobce žádné náklady v souvislosti s uvedenou projektovou dokumentací nevznikaly. V těchto okolnostech tedy spatřoval odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné, opodstatňující v souvislosti s výrokem o nákladech řízení mezi účastníky postup podle ust. §150 o.s.ř., a to ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím.
Meritem věci je aplikace ustanovení §150 o.s.ř., podle kterého jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Podle názoru Ústavního soudu je tedy třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Ustanovení §150 o.s.ř. samozřejmě nelze považovat za ustanovení, které by zakládalo zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle; jde o předpis, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto např. nelze vykládat tak, že i přes zjištění existence takových okolností je možné náhradu nákladů přiznat. V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti týkající se věci jako takové, jako je tomu v projednávaném případě. Krajský soud by - podle názoru Ústavního soudu - naopak pochybil, pokud by se těmito okolnostmi vůbec nezabýval a pokud by aplikaci ust. §150 o.s.ř., podle něhož nemusí soud náhradu nákladů přiznat, existují-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, v daném případě nezvažoval. K závěru o nepřiznání náhrady nákladů řízení dospěl krajský soud v souladu se stanovenými pravidly, na základě objektivních hledisek, vycházeje ze zvláštností daného případu a svůj názor dostatečně odůvodnil. Pokud tyto náležitosti napadený rozsudek splňuje, není Ústavní soud v zásadě oprávněn do hodnocení okolností konkrétního případu zasahovat, resp. je nahrazovat svým hodnocením vlastním.
Z obecného hlediska lze doplnit, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, její přiznání či nepřiznání - jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout - nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Byť tedy mohou někdy být některé závěry v určitém případě sporné z hlediska zákonnosti, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou, konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovou interpretaci krajskému soudu - podle názoru Ústavního soudu - vytknout nelze. Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecného soudu, přičemž pouhá polemika s řádně odůvodněným rozsudkem, resp. odlišný právní názor stěžovatele na to, jak měl soud v řízení postupovat a hodnotit okolnosti konkrétního případu, samozřejmě nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu