ECLI:CZ:US:2005:1.US.406.05
sp. zn. I. ÚS 406/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K.,zastoupeného JUDr. Karolinou Zíkovou, advokátkou se sídlem Praha 12, Hausmannova 4/3011, proti usnesení vydaného exekutorem JUDr. Vladimírem Plášilem, ze dne 28. 1. 2004, zn. Ex P 541/2003, a proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 5. 2005, čj. 14 Nc 372/2003 - 52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení usnesení vydaného exekutorem JUDr. Vladimírem Plášilem dne 28. 1. 2004, zn. Ex P 541/2003, jímž upustil od provedení exekuce a rozhodl o nákladech exekuce ve výši 16 034,50 Kč. Rovněž navrhl zrušení usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 5. 2005, čj. 14 Nc 372/2003 - 52, kterým byly odmítnuty jeho námitky proti uvedenému rozhodnutí soudního exekutora. Stěžovatel uvedl, že postupem exekutora bylo zasaženo do jeho práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť se, v důsledku jednání exekutora a nesprávné aplikace ustanovení §204 odst. 3 OSŘ Okresním soudem v Kolíně (dále jen "okresní soud"), nemohl domáhat, postupem stanoveným v exekučním řádu a v OSŘ, svého práva. Stěžovatel nesouhlasí s postupem okresního soudu, který odmítl jeho námitky proti usnesení exekutora za analogického použití ustanovení §204 odst. 2 OSŘ. Podle jeho názoru se toto ustanovení vztahuje na rozhodnutí soudu a na lhůtu k podání odvolání, nikoliv na námitky, které je třeba, podle §88 odst. 3 exekučního řádu (dále jen EŘ), podat do tří dnů od doručení rozhodnutí exekutora.
Stěžovatel rovněž nesouhlasil s výší nákladů vyčíslených exekutorem s tím, že příkaz k obstavení jeho účtu byl vydán exekutorem v době, když oprávněný již měl od stěžovatele celou částku uhrazenu. Stěžovatel podal proti nařízení exekuce odvolání, o kterém Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 11. 8. 2004 tak, že řízení zastavil proto, že stěžovatel vzal odvolání zpět. Důvodem zpětvzetí odvolání byl návrh oprávněného na zastavení exekuce proto, že stěžovatel dluh uhradil. Poté Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 9. 2. 2004, čj. 14 Nc 372/2003 - 16, řízení zastavil.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Kolíně odkázal na své usnesení.
Exekutor JUDr. Vladimír Plášil ve svém obsáhlém vyjádření uvedl, že před vydáním soudního usnesení o zastavení exekuce byl vyzván okresním soudem k vyčíslení nákladů exekuce. Sdělením ze dne 5. 2. 2004 oznámil soudu, že tyto náklady byly již vymoženy rozhodnutím exekutora, podle §46 odst. 3 EŘ. Toto rozhodnutí, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. Ex P 541/03, vydal i proto, že stěžovatel, jako povinný, nepodal proti usnesení okresního soudu o nařízení exekuce opravný prostředek. Z toho důvodu také uvedený soud ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2004 rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť o těchto nákladech bylo již rozhodnuto soudním exekutorem. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by popřeno právo exekutora na spravedlivou odměnu. Exekutor, při rozhodování o upuštění od exekuce, vycházel z ustanovení §46 odst. 3 EŘ a z komentovaného exekučního řádu, vydaného v nakladatelství Linde Praha (autor JUDr. Petr Hlavsa). Vzhledem k tomu, že proti usnesení soudního exekutora vydanému podle §46 odst. 3 EŘ zákon nepřipouští opravný prostředek, formuloval v tomto smyslu i poučení v závěru svého usnesení. Toto rozhodnutí exekutor vydal ještě před tím, než okresní soud rozhodl (dne 9. 2. 2004 pod čj. 14 Nc 372/2003 - 16) o zastavení exekuce. Exekuční soud posoudil, k námitkám stěžovatele, rozhodnutí soudního exekutora podle jeho obsahu jako příkaz k úhradě nákladů exekuce podle §88 odst. 2 EŘ. Poté postupoval s ohledem na ustanovení §52 EŘ a správně vzal v úvahu ustanovení §204 odst. 2 OSŘ, z něhož vyplývá, že stěžovatel mohl podat námitky nejpozději dne 30. 4. 2004. Stěžovatel udělil své advokátce plnou moc dne 28. 4. 2004. Podání, které by bylo možno považovat za námitky, podle ustanovení §88 odst. 3 EŘ, podala advokátka stěžovatele k poštovní přepravě až dne 4. května 2004, tedy opožděně. Stěžovatel tedy nevyužil všech řádných opravných prostředků, protože, bez ohledu na obsah poučení v rozhodnutí soudního exekutora, nepostupoval v souladu s ustanovením §204 odst. 2 OSŘ. Tento stav způsobila právní zástupkyně stěžovatele, která nepostupovala s náležitou odbornou péčí, a tím přivodila, že stěžovatel nemohl využít svého domnělého práva na přezkoumání rozhodnutí soudního exekutora, vydaného podle ustanovení §46 odst. 3 EŘ. Stěžovatel je oprávněn uplatnit vůči ní náhradu vzniklé škody.
Z rozhodnutí soudního exekutora JUDr. V. Plášila ze dne 28. 1. 2004, zn. Ex P 541/2003, Ústavní soud zjistil, že jím upustil od provedení exekuce s ohledem na splnění povinnosti uložené exekučním titulem. Náklady exekuce vyčíslil ve výši Kč 16 034,50 s tím, že peněžní ústav poukáže tyto náklady neprodleně na účet soudního exekutora. Podle odůvodnění tohoto usnesení byla pohledávka oprávněného povinným uhrazena a náklady exekuce jsou zajištěny na účtu povinného. Z toho důvodu upustil soudní exekutor od provedení exekuce v souladu s ustanovením §46 odst. 3 EŘ. V poučení je uvedeno, že proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Z usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 5. 2005, čj. 14 Nc 372/2003 -52, bylo zjištěno, že námitky stěžovatele proti shora označenému rozhodnutí soudního exekutora JUDr. V. Plášila, ze dne 28. 1. 2004, byly odmítnuty. Vyšel ze zjištění, že napadené usnesení soudního exekutora bylo stěžovateli doručeno dne 30. 1. 2004. Poté soud podal výklad ustanovení §88 EŘ a uzavřel, že označené rozhodnutí exekutora je třeba posuzovat podle jeho obsahu, nikoli podle názvu. Proto vzal označené rozhodnutí exekutora, pokud se týče nákladů exekučního řízení, za příkaz k úhradě nákladů exekuce. Exekutor však nepoužil správné poučení. Stěžovatel měl být poučen podle ustanovení §88 odst. 3 EŘ, podle něhož účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do tří dnů od doručení. Pokud exekutor námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu, který o nich rozhodne do 15 dnů. Námitky stěžovatele byly podány k poštovní přepravě dne 4. 5. 2004. Exekuční řád samostatně neřeší situaci, kdy je v písemném rozhodnutí podáno nesprávné nebo neúplné poučení. Proto okresní soud postupoval analogicky podle §204 odst. 2 OSŘ. Podle tohoto ustanovení je odvolání podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání nebo poučení je nesprávné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení. Tato tříměsíční lhůta by uplynula nejpozději 30. 4. 2004, kdy byl běžný pracovní den, takže bylo možné námitky včas podat. Podání stěžovatele bylo dáno na poštu dne 4. 5. 2004, tedy opožděně, proto je soud odmítl.
Po posouzení všech okolností daného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší nákladů na exekuční řízení, které exekutor vyčíslil, a poté přikázáním pohledávky z jeho účtu odebral. Na druhé straně uvedl, že je ochoten akceptovat odměnu exekutora a doložené účelně vynaložené hotové výdaje, nikoliv nespecifikované náklady a náklady oprávněného. V souvislosti s tím stěžovatel označil jako nesprávný postup soudu, pokud při projednání jeho námitek postupoval analogicky podle §204 OSŘ, věcně se jimi nezabýval a odmítl je jako pozdě podané.
Ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu tedy není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatele i okresního soudu, že soudní exekutor postupoval v rozporu s ustanovením §88 odst. 3 EŘ, neboť ve svém rozhodnutí poskytl stěžovateli nesprávné poučení a na základě toho se pak ani nezabýval námitkami stěžovatele, ani je nepostoupil soudu. Žádné jiné pochybení soudního exekutora Ústavní soud neshledal, neboť otázku uhrazení nákladů exekuce přikázáním pohledávky řeší ustanovení §87 EŘ.
Naproti tomu okresní soud postupoval správně, pokud při posuzování námitek stěžovatele analogicky použil ustanovení §204 odst. 2 OSŘ, zejména vzhledem k ustanovení §52 EŘ, podle něhož se podpůrně použije občanský soudní řád v případech, které nejsou upraveny exekučním řádem. Stěžovatel sice s aplikací označeného ustanovení soudem nesouhlasil, ale neuvedl, jakým předpisem se měl soud při projednávání jeho námitek řídit, když exekuční řád otázku nesprávného nebo neúplného poučení v rozhodnutí neřeší. Nelze připustit výklad, že v takovém případě je lhůta k podání námitek, podle exekučního řádu, neomezená.
Stěžovatel neuvedl žádný důvod, proč proti rozhodnutí exekutora podal námitky až po uplynutí více než tří měsíců. Tím se připravil o soudní přezkum označeného rozhodnutí exekutora. Proti nesprávnému stanovení výše exekučních nákladů se může stěžovatel bránit jinými prostředky, které mu poskytuje exekuční řád, neboť exekutor má při výkonu své funkce postavení veřejného činitele a jeho úkony se považují za úkony soudu (§4 a §28 EŘ) a odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle exekučního řádu.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudním exekutorem sice došlo k porušení procesního práva stěžovatele, ale toto porušení nedosáhlo ústavně právní úrovně. Mohlo být zhojeno včasným podáním k okresnímu soudu, k čemuž však nedošlo, jak vyloženo shora.
Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. V řízení před okresním soudem nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud shledal ve věci naplnění podmínek ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti, jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2005
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu