ECLI:CZ:US:2005:1.US.409.04
sp. zn. I. ÚS 409/04
Usnesení
I.ÚS 409/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Odo 1019/2002-174 ze dne 28. 4. 2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 21 Co 98/2002-152 ze dne 13. 8. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Odo 1019/2002-174 ze dne 28. 4. 2004, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 21 Co 98/2002-152 ze dne 13. 8. 2002 ve výroku ve věci samé a vůči ostatním částem rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto. Odvolací soud označeným (napadeným) rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Jičíně č.j. 7 C 177/99-135 ze dne 15. 2. 2002 ve výroku II tak, že žalobu stěžovatele o uložení povinnosti žalovanému M. N. zaplatit mu specifikované úroky z prodlení zamítl a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem I. stupně a náklady odvolacího řízení. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Žalobou podanou dne 21. 12. 1998 se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 602.683,- Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení žalovaný uznal jeho nárok co do částky 437.076,- Kč a Okresní soud v Jičíně rozhodl rozsudkem pro uznání č.j. 7 C 225/98-66 ze dne 8. 9. 1999. Předmětem řízení pak nadále zůstala částka 157.024,- Kč s celým příslušenstvím. Okresní soud v Jičíně rozsudkem č.j. 7 C 177/99-90 ze dne 20. 9. 2000 žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 9. 2001 potvrdil rozsudek soudu I. stupně v částce 111.000,- Kč, ve zbytku rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Předmětem řízení zůstala částka 46.024,- Kč a úrok z prodlení z částky 437.076,- Kč za dobu od 1. 6. 1997. V dalším průběhu řízení vzal stěžovatel žalobu zpět v částce 46.024,- Kč a v úroku z prodlení z částky 157.024 za dobu od 1. 6. 1997; předmětem řízení zůstalo zaplacení 26 % úroku z prodlení z částky 437.076,- Kč za dobu od 1. 6. 1997 do 28. 9. 1999 a 26 % úroku z prodlení z částky 200.000,- Kč za dobu od 29. 9. 1999 do 2. 11. 1999. O tomto předmětu řízení rozhodl Okresní soud v Jičíně rozsudkem č.j. 7 C 177/99-135 ze dne 15. 2. 2002 tak, že žalovanému stanovil povinnost zaplatit stěžovateli úroky v plném rozsahu a na nákladech řízení částku 6.200,- Kč. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem č.j. 21 Co 98/2002-152 ze dne 13. 8. 2002 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl ve výroku ve věci samé a stanovil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 59.325,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 900,- Kč. Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 33 Odo 1019/2002-174 ze dne 28. 4. 2004 zamítl dovolání stěžovatele proti výroku ve věci samé a jinak je odmítl.
Ústavní stížností však stěžovatel napadá rozhodnutí dovolacího i odvolacího soudu pouze potud, pokud jde o výrok o nákladech řízení. Porušení práva na spravedlivý proces odvolacím soudem spatřuje v tom, že mu soud stanovil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem I. stupně podle vyhl. č. 177/1996 Sb., "ačkoliv řízení před soudem I. stupně probíhalo za účinnosti vyhl. č. 484/2000 Sb. a bylo v rámci celého řízení řízením v 'dalším stupni', neboť toto jeho rozhodnutí je poznamenáno překvapivostí, resp. libovůlí". V dané věci prý odvolací soud v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu aplikací jiného právního předpisu, než užil nalézací soud, pominul procesní stránku věci a odňal stěžovateli možnost vyjádřit se k odlišnému právnímu posouzení věci, čímž současně došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Nejvyšší soud ČR pak porušil právo stěžovatele - podle jeho názoru - tím, že odmítl dovolání, pokud směřovalo proti nákladům řízení, neboť toto dovolání nesměřovalo jen proti rozhodnutí o nákladech řízení, ale směřovalo proti rozhodnutí (rozsudku) odvolacího soudu jako celku. Dále prý porušil právo stěžovatele též tím, že ač byl povinen podle ustanovení §229 o.s.ř. přihlédnout i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - i když nebyly v dovolání uplatněny - neučinil tak, resp. vady neshledal. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti - ve vztahu k námitce, týkající se odmítnutí dovolání do výroku o nákladech řízení - odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve vztahu ke druhé výtce uvedl, že nelze s námitkou polemizovat, protože stěžovatel ji blíže nespecifikoval, a připomenul, že ani v dovolání nebyl důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., uplatněn. Podle názoru Nejvyššího soudu nebyl stěžovatel jeho postupem nějak zkrácen na svém právu na soudní ochranu.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl její zamítnutí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 177/99 vedený u Okresního soudu v Jičíně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel podal dne 21. 12. 1998 žalobu o 602.683,- Kč z titulu vypořádání jeho účasti ve sdružení, jehož účelem bylo společné provozování podnikatelské činnosti spolu se žalovaným. Usnesením sp. zn. 7 C 255/98 ze dne 8. 9. 1999 připustil Okresní soud v Jičíně změnu žalobního petitu a k samostatnému projednání vyloučil žalobu o částku 157.024,- Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení z částky 602.683,- Kč od 1. 6. 1997 do zaplacení; následně rozsudkem pro uznání č.j. 7 C 255/98-66 ze dne 8. 9. 1999 určil, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 437.076,- Kč ve 2 splátkách tak, že první splátku částkou 237.076 je povinen zaplatit nejpozději do 30. 9. 1999 a druhou splátku částkou 200.000,- Kč do 30. 10. 1999. Řízení bylo dále vedeno pod sp. zn. 7 C 177/99 o uvedeném k samostatnému řízení vyloučeném návrhu. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud v Jičíně rozsudkem č.j. 7 C 177/99-90 ze dne 20. 9. 2000 tak, že žalobu o zaplacení částky 157.000,- Kč s přísl. zamítl; současně rozhodl o povinnosti stěžovatele (žalobce) uhradit žalovanému náklady řízení. Krajský soud v Hradci Králové pak rozsudkem č.j. 21 Co 572/2000-112 ze dne 24. 9. 2001 potvrdil rozsudek soudu I. stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 111.000,- Kč a ve zbývající části (t.j. včetně výroku o nákladech řízení) rozsudek soudu I. stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem č.j. 7 C 177/99-135 ze dne 15. 2. 2002 řízení ohledně částky 46.024,- Kč spolu s 26 % úrokem z částky 157.024.- Kč zastavil; výrokem II rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli 26 % úrok z prodlení z částky 437.076,- Kč za dobu od 1. 6. 1997 do 28. 9. 1999 a 26 % úrok z prodlení z částky 200.000,- Kč za dobu od 29. 9. 1999 do 2. 11. 1999; výrokem III stanovil povinnost žalovaného zaplatit stěžovateli náklady řízení v částce 6.200,- Kč. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odkazem na §142 odst. 1 o.s.ř. a odměnu advokáta stanovil podle §8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. bez dalšího bližšího odůvodnění. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem č.j. 21 Co 98/2002-152 ze dne 13. 8. 2002 změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 59.325,- Kč (řízení před soudem I. stupně) a částku 900,- Kč (řízení odvolací). V odůvodnění napadeného rozhodnutí - ve vztahu k meritu ústavní stížnosti - uvedl, že musel rozhodovat i o nákladech řízení před soudem I. stupně z tohoto důvodu, že rozhodnutí soudu I. stupně změnil. Krajský soud prohlásil, že v řízení před soudem I. stupně byl zcela úspěšný žalovaný, a proto má podle §142 odst. 1 o.s.ř. právo na úplnou náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, který ve věci úspěch neměl. Při stanovení výše nákladů vycházel odvolací soud především z toho, že o částce 437.076,- Kč bez příslušenství již bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 9. 1999 a o náhradě nákladů s touto částí žaloby související bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 24 Co 345/99-77 ze dne 29. 2. 2000. Předmětem řízení pak zůstala částka 157.024,- Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení z částky 602.683,- Kč od 1. 6. 1997 do zaplacení. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel odvolací soud z tohoto předmětu řízení. Stěžovatel v této částí řízení byl buď neúspěšný nebo ve zbývající části vzal žalobu zpět, přičemž ze spisu nevyplývá, že by tak učinil v důsledku chování žalovaného. Povinnost hradit náklady řízení proto stěžovateli vzniká podle §142 odst. 1 a podle §146 odst. 2 o.s.ř. Dále uvedl, že náklady řízení jsou na straně žalovaného tvořeny odměnou za zastupování advokátem. Řízení před soudem I. stupně, na které je třeba až do zahájení odvolacího řízení pohlížet jako na jeden celek, bylo zahájeno dnem 21. 12. 1998. Podle bodu 10 přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se odměna advokáta v tomto řízení stanoví podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dále pak odvolací soud podrobně rozebral a odůvodnil, jaké úkony advokáta do nákladů zahrnul a jaké uplatněné nároky do nákladů nezahrnul.
K dovolání stěžovatele do celého rozsudku Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 33 Odo 1019/2002-174 ze dne 28. 4. 2004 zamítl dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé a odmítl dovolání proti výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k meritu ústavní stížnosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že dovolání proti výroku o nákladech řízení bylo odmítnuto pro jeho nepřípustnost, protože směřovalo proti výroku, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřuje jednak proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti výroku odvolacího soudu ve věci samé a odmítnuto jeho dovolání proti výroku o nákladech řízení.Stěžovatel namítal, že dovolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že odmítl dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení, ačkoliv směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, jehož součástí bylo i rozhodnutí o nákladech řízení; dále uvedl, že dovolací soud porušil uvedené právo tím, že neshledal vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ústavní soud k této části ústavní stížnosti poukazuje - v prvé řadě - na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda řízení netrpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, v §229 odst. 2 písm. a) a b) a v §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; konstatoval, že takové vady z předmětného spisu nevyplývají.Ústavní soud podotýká, že ani stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikoval, které event. vady označeného charakteru dovolací soud opominul. Nelze proto Nejvyššímu soudu vytýkat, že by neshledáním vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Pokud jde o dovolání co do merita věci, posuzoval dovolací soud dovolání proti výroku odvolacího soudu ve věci samé jako dovolání přípustné, leč po podrobném rozboru rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů směřujících proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není naplněn; proto dovolání v této části zamítl. Dále dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že tento výrok odvolacího soudu - ač je součástí rozsudku - má povahu usnesení a přípustnost dovolání, které proti němu směřuje, je nutno posuzovat pouze podle §239 o.s.ř. upravujícího přípustnost dovolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud pak dovodil, že dovolání v tomto směru směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný.
Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je logické, přesvědčivé, reflektující platný procesní předpis i ustálenou judikaturu, takže je i Ústavní soud považuje za ústavněprávně konformní a tedy akceptovatelné.
V druhé části ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení, především pak to, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o vyhlášku č. 177/1996 Sb., ačkoliv prý měl postupovat podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že takové rozhodnutí odvolacího soudu má povahu "překvapivého rozhodnutí" a je poznamenáno jeho libovůlí. K této námitce Ústavní soud především poznamenává - v obecné rovině - že "překvapivé rozhodnutí" ve významu, v němž je používáno v jeho judikatuře, se pojí k rozhodování obecných soudů ve věci samé; to lze vyvodit z jeho ustálené rozhodovací praxe, neboť za "překvapivé" považuje takové rozhodnutí, kdy na základě shodně zjištěného skutkového stavu rozhodl odvolací soud sice shodně jako soud I. stupně, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor; účastník řízení tak proti jinému vyslovenému právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. Oproti tomu při rozhodování o nákladech řízení lze stěží hovořit o překvapivosti, protože takové rozhodnutí akcesoricky sleduje rozhodnutí ve věci samé. Jestli v předmětné věci změnil odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně tak, že žalobu stěžovatele zamítl (byť v prvním stupni bylo žalobě vyhověno), pak přirozeně musel rozhodnout i o nákladech řízení tak, že úspěšnému účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení. V tom je podstata napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, nikoli v tom, že odvolací soud přiznal úspěšnému žalovanému náklady řízení podle jiného právního předpisu než který použil okresní soud, jenž náklady řízení přiznal stěžovateli. Nepřímé přezkoumání i tohoto rozhodnutí - jak Ústavní soud uvedl již výše - pak proběhlo v souvislosti s dovolacím řízením. Ústavní soud proto nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že uvedeným rozhodnutím porušil odvolací soud jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud se konečně zabýval i otázkou, zda odvolací soud postupoval správně, jestliže náklady řízení posuzoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. a nikoliv podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud aplikoval přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. a právem použil pro výpočet odměny advokáta vyhlášku č. 177/1996 Sb. Z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, do níž Ústavní soud nezasahuje, protože ji považuje za ústavněprávně konformní, vyplývá, že řízení před soudem I. stupně se považuje za jeden celek až do konečného rozhodnutí odvolacího soudu; to právě je situace, která nastala v předmětné věci. Odvolací soud navíc své rozhodnutí o nákladech řízení velmi podrobně rozebral a přesvědčivě a logicky odůvodnil. Ostatně posouzení této otázky je toliko aplikací běžného práva, kterou odvolací soud provedl ústavně konformním způsobem a právo stěžovatele na spravedlivý proces tedy neporušil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu