ECLI:CZ:US:2005:1.US.412.05
sp. zn. I. ÚS 412/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Gűttlera a Pavla Rychetského, v právní věci stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Vysoké Mýto, Rokycanova 114, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2005 sp. zn. 19 Co 34/2005 v části II. týkající se náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co
do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozhodnutí obecného soudu citovanému v záhlaví v části II. jíž byla uložena povinnost žalobci nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 24.150,- Kč.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud - stručně řečeno - nepřiznal stěžovateli náklady řízení ve vyšší částce i přes to, že mu v řízení vznikly. Stěžovatel se domnívá, že obecný soud pochybil, když zároveň nepřiznal stěžovateli náklady řízení vyúčtované již při prvním jednání před odvolacím soudem 11. února 2003 a náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel se domnívá, že takový výklad a aplikace §151 s důrazem na odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), vybočuje z mezí ústavně konformního posouzení splnění předpokladů pro použití tohoto ustanovení, kdy obecný soud z úřední povinnosti měl stěžovateli náklady řízení přiznat dle zvláštních právních předpisů (v prvním i druhém odvolacím řízení). Náklady dovolacího řízení sice nebyly stěžovatelem výslovně účtovány, je však toho názoru, že bylo povinností soudu tyto náklady mu přiznat v souladu s výsledkem dovolacího řízení. Dále uvedl skutečnost, že v průběhu řízení se právní zástupce stěžovatele stal plátcem DPH (k 1. dubna 2005 v době před vyhlášením rozhodnutí) a zastává názor, že k přiznaným nákladům řízení mu náležela i částka za DPH, připustil že sporným se mu jeví jen první odvolací řízení.
Stěžovatel je proto toho názoru, že odvolací soud napadeným rozsudkem porušil
jeho ústavní právo uvedené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení v zákonné výši, upřel stěžovateli vlastnické právo k finanční částce, která by ho alespoň částečně odškodnila v souvislosti s vynaloženými náklady za více než 3 roky probíhající soudní řízení. Současně bylo porušeno právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nezákonným rozhodnutím soudu, resp. nesprávným úředním postupem, nebyly stěžovateli nahrazeny náklady, které vynaložil ve skončeném soudním řízení a na které by při správném úředním postupu měl zákonný nárok. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadený rozsudek (výrok II.) v části, která se týká náhrady nákladů řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí i ostatního spisového materiálu se podávají následující skutečnosti:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2005 (19 Co 34/2005-69) v části II. byla uložena povinnost žalobci nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 24.150,- Kč. Náhrada nákladů řízení byla úspěšnému stěžovateli přiznána podle jeho požadavků v rámci sazeb odměny za zastupování účastníka v občanském soudním řízení tj. v souladu s vyhl. č. 484/2000 Sb. a vyhl.
č. 177/1996 Sb. (§142 odst.1, §224 odst.1 o.s.ř.). Citovaným rozsudkem napadeným ústavní stížností bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. dubna 2002 (5 C 36/2002-18), jímž byla zamítnuta žaloba úpadce Ing. Jaroslava Šmejkala, správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. P., podnikajícího
pod obchodním Jozef Pavlík - JP - SEVEN-EL, se sídlem v Poděbradech, nám. T.G.Masaryka 1130/III, o zaplacení částky 101.001,- Kč s příslušenstvím směřující proti stěžovateli. Z obsahu rozsudku nevyplývá, že by stěžovatel v rámci odvolacího řízení požadoval náhradu dalších vzniklých nákladů.
V předcházejícím dovolacím řízení Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne
24. listopadu 2004 (33 Oddo 679/2003-54), rozhodnutí odvolacího soudu [Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2003 (19 Co247/2002-32)] k dovolání stěžovatele částečně odmítl a ve zbývající části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž by rozhodl o nákladech řízení.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal vyjádření účastníka řízení (§42 odst. 4 a §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) Krajský soud v Hradci Králové.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, předsedou senátu JUDr. Miroslavem Nyplem, CSc., (§30 odst. 3 zákona
o Ústavním soudu) a to tak, že odvolací soud nepovažuje ústavní stížnost
za důvodnou. Stěžovatel v odvolacím řízení požádal o přiznání nákladů řízení v nižší částce než jaká mu příslušela a soud jeho návrhu vyhověl. Ve věci stěžovatele se jednalo o civilní sporné řízení, které je mimo jiné ovládáno zásadou dispoziční, jejíž podstatou je, že účastník rozhoduje, zda svoje právo uplatní a v jakém rozsahu. Účastník řízení je přesvědčen o tom, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížnost zamítl, když současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, když v tomto případě je nárok stěžovatele jednoznačný. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307; usnesení ze dne
1. listopadu 1999 sp. zn. IV.ÚS 10/98, usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. III. ÚS 529/04, nepublikováno). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř.
V daném případě se jednalo o sporné civilní řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž podstatou je, že účastníci rozhodují o tom, zda právo bude uplatněno
a v jakém rozsahu se tak stane. Výrok o náhradě nákladů řízení je závislý na úspěchu účastníků ve věci dle ustanovení §142 odst. 1 a 2 o.s.ř. a návrhu účastníků. Napadaným rozhodnutím obecného soudu byla žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšnému stěžovateli, který však náhradu nákladů řízení ve vyšší částce nepožadoval Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá (§157 o.s.ř.), jakou úvahou byl obecný soud veden, na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci §142 o.s.ř. a proč byla stěžovateli přiznána právě požadovaná částka (§142 odst. 1, §224 odst. 1 o.s.ř.). Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny či právo vlastnit majetek čl. 11 Listiny.
V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů
ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. října 2005
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu