ECLI:CZ:US:2005:1.US.414.04
sp. zn. I. ÚS 414/04
Usnesení
I.ÚS 414/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. M. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 7 To 10/03, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 T 20/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se D. D. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále také "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Označeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 T 20/2002. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona (dále jen "TrZ"), jako účastník ve formě návodce podle §10 odst. 1 písm. b) TrZ. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. Pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Uvedený trestný čin zorganizovala odsouzená D. S., která za pomoci stěžovatele, za částku 50 000,-- Kč, najala odsouzeného J. R. k usmrcení svého manžela G. S. (dále jen "poškozený"). Na základě návrhu D. S. a následné dohody, stěžovatel a J. R. vytipovali k usmrcení poškozeného parkoviště v blízkosti čerpací stanice v katastrálním území obec B. Poté D. S. sdělila poškozenému, aby dne 5. 11. 2001 přivezl do České republiky 3 000,-- DM a dohodla s ním, že se na zmíněném parkovišti setká se stěžovatelem, kde od něho převezme nějaké dokumenty. Ve stanovený den se poškozený na uvedeném parkovišti setkal se stěžovatelem a J. R., který poškozeného napadl a způsobil mu mnohočetná, závažná bodnořezná zranění v oblasti obličeje, krku a další méně závažná poranění. V důsledku vykrvácení poškozený na místě zemřel.
Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením provedených důkazů a tvrdil, že obecné soudy nepostupovaly podle §2 odst. 5, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neboť neprovedly revizní znalecké posudky. Tím neodstranily rozpory mezi znaleckým posudkem, který vypracovali znalci přibraní policejním orgánem a znaleckým posudkem, který si nechal vypracovat stěžovatel. Dále uvedl, že se sice při prvním výslechu k činu doznal a na tuto výpověď se odvolal i před soudem při rozhodování o vazbě, ale učinil tak proto, aby nebyl vzat do vazby. Navíc jeho prvotní přiznání bylo ovlivněno požíváním drog. V průběhu řízení se o užívání drog nezmínil z důvodu případného trestního stíhání. Obecné soudy měly jeho tvrzení uvěřit, neboť změnu výpovědi věrohodně vysvětlil a nejednalo se o účelová tvrzení, jak uvedly obecné soudy.
Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. V rámci odvolacího řízení byly provedeny a hodnoceny všechny předložené psychiatrické a psychologické posudky. Tyto expertízy neměly stěžejní úlohu v dokazování a nebyly ani podstatným a určujícím důkazem stran viny stěžovatele. V rozhodnutí vysvětlil, proč byl návrh na vypracování revizních posudků shledán nadbytečným. Vzhledem k tomu, že k porušení ústavně zaručených práv nedošlo, navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Krajský soud v Praze konstatoval, že ústavní stížnost obsahuje skutečnosti, uváděné stěžovatelem již v řízení před obecnými soudy. Odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá, že skutkový stav byl zjištěn způsobem stanoveným trestně právními předpisy, bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ) a provedené důkazy byly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 TrŘ. Trestní stíhání bylo uskutečněno v ústavně - zákonném rámci, bez deformace prováděných důkazů. S ohledem na uvedené navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel opakuje své námitky, které uplatňoval již v průběhu řízení před obecnými soudy a v podaném odvolání. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Obecný soud je tím soudem, který podle čl. 40 odst. 1 Listiny rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Úkolem Ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyly porušeny základní práva nebo svobody. Ústavní soud nezjistil žádný zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že nevyhověním jeho návrhu na revizní znalecké posudky a nepřijetím jeho změněné výpovědi, odůvodněné obavou z vazby a užíváním drog, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Jak již bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů jimi provedené. Hodnocení důkazů je plně věcí obecných soudů. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že orgány veřejné moci postupovaly v daném ohledu svévolně. Je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V tomto směru je nutné podotknout, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhu na doplnění dokazování odůvodní, navrhovaný důkaz by byl nadbytečný a z provedených důkazů, jako tomu bylo v dané věci, je možné učinit věrohodný závěr o vině stěžovatele.
Námitkou stěžovatele, týkající se neprovedení revizního znaleckého posudku, se zabýval nejen soud prvního stupně (str. 43 rozsudku), ale velmi podrobně také odvolací soud (str. 6 - 8 usnesení). Odvolací soud, v rámci veřejného zasedání, vyslechl nejen znalce, kteří byli k vypracování znaleckých posudků přibráni policejním orgánem, ale také znalce, kteří na objednávku stěžovatele vypracovali znalecké posudky, předložené v odvolacím řízení. Na základě jejich výpovědí, posouzení jednotlivých znaleckých posudků a rozboru jednotlivých rozporů v předložených znaleckých posudcích, odvolací soud dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že původně podané znalecké posudky jsou věrohodnější a správnější než znalecké posudky předložené stěžovatelem, které jsou zjevně vnitřně rozporné, s použitím mnoha nestandardních výrazů, které se dají nejrůzněji vykládat. Z tohoto důvodu posoudil návrh stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku jako nadbytečný. Navíc poukázal na fakt, že znalecké posudky byly jedním z mnoha důkazů, na jejichž základě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání stíhaného trestného činu a v dokazování neměly stěžejní úlohu.
Obecné soudy se zabývaly také námitkou stěžovatele, že jeho výpověď ze dne 30. 11. 2001 byla vědomě nepravdivá, že se k činu přiznal po poradě s advokátem, aby nebyl vzat do vazby a také vzhledem k užívání drog. Soud prvního stupně i soud odvolací posoudily tato tvrzení stěžovatele jako nevěrohodná a účelová. Tyto své závěry velmi podrobně a logicky odůvodnily. Uvedly, z jakých důvodů vyhodnotily, jako věrohodnou, prvotní výpověď stěžovatele, navíc podpořenou dalšími důkazy, které byl přítomen i jeho obhájce JUDr. T. Z. a na kterou následně odkázal u soudu při rozhodování o vazbě, a nikoli jeho dopis ze dne 28. 2. 2002, jímž tuto výpověď odvolal a změněnou výpověď u hlavního líčení, v níž spáchání trestného činu oproti přípravnému řízení popřel (str. 35 - 39 rozsudku, str. 9 usnesení).
Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů, svědčící pro závěr o vině stěžovatele, znovu opakovat a v podrobnostech odkazuje na pečlivě a řádně odůvodněná rozhodnutí obecných soudů.
Pro úplnost je třeba, k tvrzení stěžovatele, že do jeho ústavně zaručených práv zasáhl i Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1488/2003, kterým odmítl jeho dovolání, doplnit, že rozhodnutí Ústavního soudu se vždy musí odvíjet od náležitostí návrhu. Podstatnou náležitostí návrhu je zejména petit, tj. čeho se stěžovatel domáhá. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud není oprávněn rozhodovat nad rámec v návrhu označeného petitu.
V projednávané věci stěžovatel navrhl zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 7 To 10/03, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 T 20/2002, které také k ústavní stížnosti přiložil, ale nikoli označené usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale pouze jejím petitem, a stěžovatel v něm nenavrhoval zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud se ústavní stížností zabýval pouze ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
K namítanému porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé i ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu