ECLI:CZ:US:2005:1.US.415.04
sp. zn. I. ÚS 415/04
Usnesení
I.ÚS 415/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. O. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 15 Co 19/2004-121 ze dne 26. 4. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné č.j. 27 C 18/99-107 ze dne 6. 10. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 15 Co 19/2004-121 ze dne 26. 4. 2004, jímž byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné č.j. 27 C 18/99-107 ze dne 6. 10. 2003, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 15.000,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel byl napadenými rozsudky postaven do postavení, které bylo v rozporu s platným právem. Odvolací soud se nezabýval jeho námitkami proti nesprávnostem procesním i věcným a ignoroval i to, že žalovaný podal odvolání proti předchozímu rozsudku ze dne 26. 9. 2000 opožděně a pozdě podané odvolání věcně projednával.
K věci samé stěžovatel uvedl, že žalovaný měl provést na hrobce v R. hydroinstalační práce, které u něho objednal pro svého zákazníka. Dílo bylo provedeno vadně a odevzdáno v naprosto nevyhovujícím stavu. Stěžovatel vyzval žalovaného k odstranění vad, avšak to se nestalo. Dále žádal žalovaného o vrácení zálohy 15.000,- Kč, protože vyinkasováním této zálohy a nevyhovujícím provedením díla byl poškozen. Okresní soud v Karviné rozsudkem "sp. zn. 27 C 17/99" žalobě vyhověl. Žalovaný se odvolal ke Krajskému soudu v Ostravě, leč odvolání nebylo podáno podle ustanovení §205 o.s.ř. včas. Odvolání podané dne 29. 11. 2000 nemělo náležitosti požadované zákonem a žalovaný ani v patnáctidenní lhůtě k podání odvolání své podání nedoplnil; doplnil je až dne 11. 1. 2001. Soud měl proto podle §218 o.s.ř. takové odvolání odmítnout jako opožděně podané. Odvolací soud však toto odvolání projednal a věc vrátil k novému projednání Okresnímu soudu v Karviné. Soud I. stupně pak žalobu podle vyslovených názorů odvolacího soudu zamítl. K odvolání stěžovatele odvolací soud přes jeho námitky rozsudek soudu I. stupně potvrdil, nedbal na námitku "nedostatku příslušného soudu tuto věc projednávat", protože v předchozím řízení došlo k opožděnému odvolání a nepřihlížel ani "k věcně hmotným námitkám". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ostravě. Ve svém vyjádření uvedl, že postupem odvolacího soudu nebylo porušeno ústavní právo stěžovatele na spravedlivý proces. V průběhu řízení nebyl zkrácen na svých právech a v odvolacím řízení byla věnována pozornost všem odvolacím námitkám.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 27 C 18/99 vedený u Okresního soudu v Karviné. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 15.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vadného provedení díla. Okresní soud v Karviné rozhodl platebním rozkazem č.j. Ro 4494/98-8 ze dne 22. 12. 1998 a uložil žalovanému zaplacení požadované částky a nákladů řízení. Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor a věc byla dále vedena pod výše uvedenou sp. zn. Okresní soud v Karviné rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 27 C 18/99-55 ze dne 26. 9. 2000 a uložil žalovanému zaplatit požadovanou částku s 15 % úrokem z prodlení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, vztah mezi nimi je vztahem mezi podnikateli, a proto soud aplikoval ustanovení obchodního zákoníku. Dílo bylo předáno počátkem měsíce října, stěžovatel bez zbytečného odkladu ještě počátkem října telefonicky vadu díla reklamoval. Podle ustanovení §560 odst. 1 obchodního zákoníku má dílo vady, jestliže neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě. "Výsledkem mělo být nepochybně to, že do hrobky nebude zatékat voda." V daném případě - dovodil soud I. stupně - se jedná o podstatné porušení smlouvy, neboť žalovaný mohl již v době jejího uzavření předvídat, že stěžovatel nebude mít na takovém plnění zájem.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný blanketní odvolání, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 30. 11. 2000 (obálka s poštovním razítkem na č.l. 60). Okresní soud vyzval žalovaného k doplnění podání. Žalovaný předložil doplněné podání k poštovní přepravě dne 10. 1. 2001. Krajský soud v Ostravě usnesením č.j. 51 Co 408/2001-81 ze dne 29. 3. 2002 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění se odvolací soud vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně opožděného podání odvolání. K této námitce uvedl, že odvolání bylo podáno ve lhůtě podle ustanovení §204 odst. 1 o.s.ř. (napadený rozsudek byl doručen právnímu zástupci žalovaného dne 16. 11. 2000 a odvolání dáno na poštu k přepravě dne 30. 11. 2000), přičemž na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že toto odvolání neobsahovalo náležitosti podle §205 o.s.ř., neboť vady odvolání byly odstraněny následným podáním žalovaného. K věci samé pak odvolací soud konstatoval, že ve shodě se soudem I. stupně má za prokázáno, že mezi účastníky jako podnikatelskými subjekty byla uzavřena smlouva o dílo podle ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku, podle níž se žalovaný zavázal provést dílo - hydroizolaci hrobky a stěžovatel se zavázal uhradit sjednanou cenu 15.000,- Kč. Zhotovené dílo bylo stěžovateli předáno a ten přibližně po uplynutí 14 dnů oznámil žalovanému, že "do hrobky zatéká voda". Dále pak konstatoval, že pokud jde o další závěry (zejména o právo žalobce odstoupit od smlouvy), rozhodoval soud I. stupně bez dostatečných podkladů a uložil mu doplnit dokazování v naznačeném směru.
Po doplnění dokazování Okresní soud v Karviné rozsudkem č.j. 27 C 18/99-107 ze dne 6. 10. 2003 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že prosakování vody do hrobky znamená, že dílo nebylo bezvadně provedeno, přičemž nesplnění účelu sledovaného smlouvou (tj. hydroizolace hrobky) znamená podstatné porušení smlouvy ve smyslu §346 odst. 1 obchodního zákoníku. Stěžovateli vznikly nároky z vad díla ve smyslu §346 odst. 1 obchodního zákoníku a měl tak právo volby příslušného nároku (odstranění vad díla, sleva z ceny nebo odstoupení od smlouvy). Právo volby nároku měl však stěžovatel pouze za předpokladu, že tuto volbu oznámil žalovanému buď ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení. Poprvé oznámil stěžovatel existenci vad díla žalovanému dne 7. nebo 8. 9. 1998 při telefonickém rozhovoru jeho zaměstnance se žalovaným, leč žádný nárok z titulu vad díla nebyl uplatněn. Právní zástupce stěžovatele teprve dne 22. 10. 1998 odeslal žalovanému dopis, ve kterém jej vyzval k vrácení zaplacené ceny díla ve výši 15.000,- Kč, přičemž ještě jednou vytkl vady díla a uvedl, že od smlouvy odstupuje. Volba nároku z vad díla tak nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě, a proto stěžovateli vznikly nároky z vad pouze jako při nepodstatném porušení smlouvy (§436 odst. 4 ve vztahu k §437 obchodního zákoníku), tj. právo k odstranění vad díla, popř. právo na slevu z ceny díla. Právo na odstoupení od smlouvy by stěžovateli vzniklo až v případě, že by žalovaný neodstranil vady v přiměřené dodatečné lhůtě k tomu stanovené stěžovatelem podle §437 odst. 3 obchodního zákoníku a že by na možnost odstoupení od smlouvy žalovaného upozornil při stanovení této dodatečné lhůty (§437 odst. 5 obchodního zákoníku). V řízení nebylo zjištěno, že by stěžovatel upozornil žalovaného na možnost odstoupení od smlouvy ani že by žalovanému poskytl dodatečnou přiměřenou lhůtu k odstranění vad. Za této situace soud I. stupně dovodil, že nebyly splněny podmínky odstoupení od smlouvy z titulu nároku z vad díla a že se stěžovatel nemůže domáhat vrácení ceny díla. Obchodní zákoník přitom neumožňuje, aby objednatel (stěžovatel) sám bez dohody se zhotovitelem (žalovaný) odstranil nebo nechal odstranit vady díla; tento postup je možný pouze v případě uplatnění práva na slevu nebo odstoupení od smlouvy. K uplatnění práva na slevu ani k řádnému odstoupení od smlouvy v tomto případě nedošlo a jde tedy k tíži stěžovatele, že sám provedl následnou opravu díla a zasáhl tak bez oprávnění do předmětu díla.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č.j. 15 Co 19/2004-121 ze dne 26. 4. 2004 rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu I. stupně. K námitce, že odvolání proti prvnímu (původnímu) rozsudku soudu I. stupně bylo podáno opožděně, odvolací soud uvedl, že v tomto odvolacím řízení se již uvedenou námitkou zabývat nemohl.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem soudního řízení, v němž nebyl úspěšný. Svůj nesouhlas opíral především o námitku věcné povahy, totiž, že obecné soudy nepřihlédly ke všem jím uváděným důkazům a nedostatečně je zhodnotily. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zastává názor, že námitky proti hodnocení důkazů mohou dosahovat ústavněprávní roviny jedině tehdy, jestliže obecné soudy při této činnosti nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o.s.ř., lze-li v jejich rozhodnutí konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, či lze-li v rozhodnutí obecných soudů spatřovat svévoli, či takovou aplikaci právních předpisů, která popírá jejich podstatu a význam. Ve zkoumané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nelze uváděné vady přičítat. Obecné soudy postupovaly v řízení podle příslušných právních předpisů, při hodnocení důkazů se důsledně držely v hranicích zásady volného hodnocení důkazů a pečlivě se zabývaly všemi navrženými a provedenými důkazy, hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a nelze zde spatřovat ani extrémní nesoulad ve smyslu ustálené judikatury. V předmětné věci se jednalo pouze o aplikaci běžného práva, která ústavněprávní roviny nedosahuje. Konkrétně pak k námitce stěžovatele, že obecné soudy považovaly špatnou hydroizolaci za nepodstatnou vadu sjednaného díla, poukazuje Ústavní soud na rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 6. 10. 2003, ve kterém tento soud jednoznačně uvedl, že se jedná o vadu podstatnou, avšak pochybení na straně stěžovatele (neuplatnění volby nároku z vad díla ve stanovené lhůtě) vedlo k tomu, že mohl uplatňovat pouze nároky jako při vadách nepodstatných. Tento závěr soudu I. stupně, potvrzený i soudem odvolacím, je ústavněprávně konformním výkladem a aplikací práva běžného a není způsobilý právo stěžovatele na spravedlivý proces porušit.
Stěžovatel ještě namítal i procesní pochybení obecných soudů, konkrétně soudu krajského, který podle jeho názoru neměl projednávat odvolání žalovaného proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 26. 9. 2000, protože toto odvolání bylo podáno opožděně. Ústavní soud ve vztahu k této námitce konstatuje, že ji stěžovatel uplatnil již ve svém vyjádření k uvedenému odvolání a odvolací soud se touto námitkou v odůvodnění usnesení č.j. 51 Co 408/2001-81 ze dne 29. 3. 2002 dostatečně zabýval. Ústavní soud přisvědčuje závěrům odvolacího soudu, který posoudil sporné podání jako včasné, tj. podané ve lhůtě stanovené zákonem a následně doplněné dalším podáním žalovaného. Stěžovatel zřejmě přehlíží, že původní odvolání bylo podáno blanketní formou. Ústavní soud tedy i v případě této námitky dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu