ECLI:CZ:US:2005:1.US.419.03
sp. zn. I. ÚS 419/03
Usnesení
I.ÚS 419/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Ing. B. R., zastoupeného JUDr. M. H., proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. 6 Ads 3/2003, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 17 Ca 239/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá shora označená usnesení obecných soudů, v nichž shledal zásah do svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásah do práv zaručených v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel velmi komplikovaně popsal genezi své věci v podstatě následujícím způsobem.
Od 1. července 1957 pracoval jako pomocník horníka, později jako báňský inženýr. Od 14. května 1985 byl uznán dočasně práce neschopným, dne 18. října 1985 bylo zahájeno správní řízení o přiznání invalidního důchodu. Podle lékařské zprávy ze dne 20. března 1996 však byl stěžovatel uznán schopným vykonávat práci v dosavadním zaměstnání, a podle rozhodnutí ředitele podniku byl ke dni 4. dubna 1986 převeden - podle jeho názoru - na nepřiměřenou práci za podstatně snížený plat. Na postup lékaře, který vydal posudek ze dne 20. března 1986 stěžovatel upozornil MěP v O., která podala protest Pd 4087/86, jenž byl Ministerstvem zdravotnictví ČSR dne 18. září 1987, pod. č.j. OP-075-R-25.5.87, odmítnut.
Dne 4. prosince 1986 byla stěžovateli přiznána důchodová dávka, avšak podle jeho tvrzení v nesprávné výši a od nesprávného data. Datum nebylo odvozeno od vzniku choroby ani od data zahájení řízení (18. října 1985), ale je shodné s rozhodnutím ředitele podniku.
Pokus o změnu data vzniku důchodu proběhl v následném řízení s Českou pojišťovnou, vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 C 361/89, kde byl vypracován posudek, který posunul datum vzniku invalidity na 17. října 1984, tedy den úrazu.
Následně prý probíhala řízení u OSSZ O., kde byla stěžovateli důchodová dávka odňata a on zůstal bez finančních prostředků. Při jednání nebyl užit ani originál spisu PKSZ, založený dne 18. října 1985, č. X, ani nebyli svolání všichni účastníci řízení a komise neměla kompetenci zrušit rozhodnutí státní komise ze dne 25. září 1986. Přezkum rozhodnutí OSSZ O. je veden u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Ca 141/98 a u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 Cao 142/99. Vrchní soud v Olomouci ignoroval stěžovatelem předložený díl původního spisu a potvrdil odnětí důchodové dávky. Z ekonomických důvodů stěžovatel nepodal proti uvedeným rozhodnutím soudů dovolání.
Další řízení proběhlo u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 241/2000, u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Ca 239/2000 a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 3/2003. V těchto řízeních byla porušena Listina, neproběhlo ústní jednání a stěžovateli nebyla poskytnuta právní pomoc. Administrativní chyby nebyly doposud přes urgence odstraněny.
V postupu soudů shledal stěžovatel zásah zejména do svého práva domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a dále práva na spravedlivé a veřejné projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny). Stěžovatel konečně uvedl, že nesouhlasí s údajnou překážkou věci rozsouzené - o niž se opřely obecné soudy - neboť v předchozím řízení se nemohl bránit v rámci mimořádného opravného prostředku - dovolání, protože pro nedostatek finančních prostředků neměl možnost zajistit si placenou právní pomoc a současně mu nebyl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu.
Za účastníka řízení - Nejvyšší správní soud se vyjádřil předseda senátu 6 Ads. Ten uvedl, že z ústavní stížnosti plyne, že věc byla postupně projednávána před Krajským soudem v Ostravě, Vrchním soudem v Olomouci a Nejvyšším správním soudem, takže není zřejmé, v čem mělo spočívat tvrzené porušení práva stěžovatele domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu. Dodal, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s citovanými ustanoveními Listiny a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Krajský soud v Ostravě, jako vedlejší účastník řízení, odkázal na písemné vyhotovení usnesení ze dne 3. 1. 2001, kterým zastavil řízení pro překážku rei iudicate, a které bylo potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci dne 28. února 2001.
Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
1) Z předložených podkladů vyplynulo, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 17 Ca 239/2000 napadl stěžovatel rozhodnutí ČSSZ (právního nástupce Úřadu důchodového zabezpečení v Praze) ze dne 4. prosince 1986, č. X, jímž byl stěžovateli přiznán od 4. dubna 1986 částečný invalidní důchod. Dále napadl rozhodnutí ČSSZ ze dne 1. října 1990, č. X, a rovněž rozhodnutí ČSSZ ze dne 4. června 1992, č. X, kterými byl zvýšen jeho částečný invalidní důchod.
Podle zjištění krajského soudu bylo rozhodnutí ČSSZ ze dne 4. prosince 1986 přezkoumáno rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, který vydal rozhodnutí dne 30. listopadu 1987, sp. zn. 17 C 47/98, potvrzené Nejvyšším soudem ČSR dne 30. března 1988 (právní moc nabylo dne 13. května 1988).
Rozhodnutí ČSSZ ze dne 1. října 1990 přezkoumal Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 17 C 390/90, a usnesení ze dne 19. února 1991 bylo potvrzeno usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 1991 (právní moci nabylo dne 18. září 1991).
Rozhodnutí ČSSZ ze dne 30. června 1992 přezkoumal Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 17 C 386/92, a vydal rozhodnutí dne 24. listopadu 1992. To bylo následně potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci dne 30. dubna 1993, sp. zn. 1 Cao 94/93.
2) V řízení u Krajského soudu v Ostravě, jehož rozhodnutí se týká tato ústavní stížnost, byla navržena k přezkumu ta výše citovaná rozhodnutí ČSSZ, která tedy již obecné soudy přezkoumaly v řádných řízeních dříve. Vzhledem k této skutečnosti Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. ledna 2001, č.j. 17 Ca 239/2000-11, řízení zastavil pro neodstranitelnou překážku řízení, podle ustanovení §§103 a 104 o.s.ř., neboť se jednalo o věc rozsouzenou [§159 odst. 3 o.s.ř. (nyní §159a odst. 5 o.s.ř.)].
Tento názor sdílel i Vrchní soud v Olomouci, jehož potvrzující rozhodnutí ze dne 28. února 2001, č.j. 2 Cao 36/2001-15, napadl stěžovatel dovoláním. Poněvadž nebyl v řízení právně zastoupen, byl vyzván k odstranění této vady. Na tuto výzvu reagoval žádostí o ustanovení bezplatného právního zastoupení. Tuto žádost Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 10. srpna 2001 odmítl, protože poměry stěžovatele ustanovení bezplatného právního zastoupení dle ustanovení §30 o.s.ř. neodůvodňují. Rovněž toto rozhodnutí stěžovatel napadl odvoláním; Vrchní soud v Olomouci o něm rozhodl usnesením ze dne 29. ledna 2002, č.j. 2 Cao 282/2001-37, kterým rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním. Usnesením ze dne 15. dubna 2002 krajský soud opět vyzval stěžovatele k odstranění vady podání - (2.) dovolání spočívající v absenci právního zastoupení. Na tuto výzvu stěžovatel opět reagoval žádostí o ustanovení advokáta ex offo. Krajský soud v Ostravě o ní rozhodl zamítavým usnesením ze dne 5. listopadu 2002, proti němuž se již stěžovatel neodvolal.
Nejvyšší soud ČR o dovoláních stěžovatele do dne účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., o správním řádu soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s.") nerozhodl, a proto ve smyslu ustanovení §132 s.ř.s. věc dne 6. února 2003 převzal Nejvyšší správní soud, který věc nadále posuzoval, v souladu s ustanovením §129 odst. 4 s.ř.s., jako kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přistupoval ke kasačním stížnostem společně v jednom řízení, vedeném pod sp. zn. 6 Ads 3/2003, a zabýval se jimi v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, jímž obě kasační stížnosti odmítl. S ohledem na vývoj řízení posuzoval kasační stížnosti i se zřetelem na předchozí právní úpravu, neboť jako mimořádný opravný prostředek bylo podáno dovolání. Své odmítavé rozhodnutí Nejvyšší správní soud opřel o skutečnost, že stěžovatel nesplnil zákonnou podmínku povinného advokátního zastoupení, a to ani za situace, kdy byl na tuto nezbytnou okolnost opakovaně upozorněn soudem prvého stupně.
3) Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv. Právo na spravedlivý proces, tak jak je koncipováno v hlavě páté Listiny, zaručuje každému přístup k soudu a projednání jeho věci, nezaručuje však, a ani ze své podstaty nemůže zaručovat, nárok na úspěch v řízení před soudy. Takový výklad práva na spravedlivý proces musí Ústavní soud odmítnout, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu ke znakům spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.
Ústavní soud považuje za podstatné poukázat v této souvislosti na zásadu právní jistoty, již lze dovodit zejména z článku 1 Ústavy. Tato zásada volně navazuje na právo na spravedlivý proces, neboť poté, co proběhne v konkrétní věci soudní řízení, je vydáno závěrečné rozhodnutí, a toto následně nabude právní moci, nastane stav, který je zásadně neměnný. Na soudní rozhodování je kladen požadavek nezávislosti a nestrannosti především s ohledem na existenci sporu dvou stran, z nichž žádná nesmí být v rozporu s platným právem zvýhodněna. Proto, pokud soud dospěje k rozhodnutí, které uvede jejich vzájemný vztah do souladu s právem, je třeba zdůraznit princip právní jistoty, který má zaručit neměnnost tohoto výsledku, aniž by předcházela podstatná změna podmínek, na jejichž základě rozhodnutí vzniklo.
Jak z výše uvedeného plyne, k tvrzenému zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces by došlo tehdy, pokud by soud neprojednal věc, o které je oprávněn rozhodovat, a to přesto, že veškeré nezbytné podmínky pro zahájení a provedení řízení byly splněny. Taková situace však v souzené věci nenastala. V daném případě totiž existovala neodstranitelná překážka věci rozsouzené, a to ve vztahu ke třem správním rozhodnutím vydaným v sérii tří soudních řízení, která proběhla nejméně před dvěma stupni obecných soudů. Proto příslušný obecný soud nebyl oprávněn stěžovatelovu věc meritorně znovu projednat a nezbylo mu než aby v souladu se zákonem řízení zastavil.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že český právní řád poskytuje každému účastníkovi řízení před soudem možnost využít řádné, případně mimořádné opravné prostředky. Záleží však na něm, zda je využije či nikoliv. Pokud se rozhodne nevyužít je, není podstatné, jaké důvody jej k tomu vedly. Proto je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku, že se soudy neměly dovolat překážky věci rozsouzené proto, že v jednom případě z finančních důvodů mimořádný opravný prostředek (dovolání) nevyužil. Ostatně, jak již bylo uvedeno, stěžovatel proti zamítavému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2002 již odvolání vůbec nepodal (str. 3 shora).
4) Pokud pak ústavní stížnost směřovala i proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve svém podání neuvedl žádnou okolnost, která by v tomto směru prokazovala porušení jeho základních práv. Z jeho podání je zjevná pouze nespokojenost s výrokem, a nikoliv s argumentací Nejvyššího správního soudu. Tu považuje Ústavní soud za odpovídající a za ústavněprávně zcela konformní.
Na závěr Ústavní soud konstatuje, že není dalším stupněm soustavy obecných soudů, kterému by příslušel běžný přezkum vydaných soudních rozhodnutí. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V této souvislosti lze jen dodat, že stěžovateli byl zaručen řádný proces, a pouhý jeho nesouhlas s výsledným rozhodnutím nelze přirozeně považovat za porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Za tohoto stavu shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu