ECLI:CZ:US:2005:1.US.422.02
sp. zn. I. ÚS 422/02
Usnesení
I.ÚS 422/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené advokátem JUDr. B. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 22 Co 178/2001, 22 Co 179/2001, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 4 C 135/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovanému O. b. p., s.p. v likvidaci, o zaplacení částky 1,485.291,- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce 105.548,35 Kč s 3 % úrokem od 30.11.1991 do zaplacení. Pokud stěžovatelka požadovala, aby byl žalovaný povinen jí zaplatit jí 1,379.742,65 Kč s 3 % úrokem od 30.11.1991 do 15.7.1994 a další úroky z částky 1,485.291,- Kč, byla v tomto rozsahu žaloba zamítnuta. Dále soud uložil žalovanému povinnost zaplatit ČR do pokladny Okresního soudu v Kolíně 4.224,- Kč. Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit ČR částku 9.327,20 Kč a povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 61.640,- Kč.
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o odvolání stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 9. 2000, sp. zn. 4 C 135/92, a proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně ve výroku sub I. tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem sub II. bylo odvolací řízení zastaveno v části, v níž stěžovatelka podávala odvolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem sub III. změnil krajský soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce i další úrok z prodlení ve výši 13 % ročně z částky 105.548,35 Kč od 16.7.1994 do zaplacení, jinak návrh stěžovatelky na zaplacení ostatních úroků z prodlení zamítl; ve výroku o nákladech státu změnil rozsudek tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně 93 % a žalovaný 7 % znalečného ve výši a splatnosti tak, jak bude soudem prvního stupně určeno samostatným usnesením; ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky změnil rozsudek tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části a ve výroku o zaplacení soudního poplatku potvrzen. Ve výroku sub IV. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně na znalečném v odvolacím řízení částku 1.764,- Kč. Výrokem sub V. nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrokem sub VI. krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání.
Stěžovatelka napadla uvedené rozsudky Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze ústavní stížností, v níž se domáhala jejich zrušení. Podle názoru stěžovatelky došlo napadenými rozsudky k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že předtím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat, zda ústavní stížnost splňuje procesní náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se tedy Ústavní soud zaměřil na otázku přípustnosti ústavní stížnosti.
Ze spisu Okresního soudu v Kolíně, sp.zn. 4 C 135/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.3.2002, č.j. 22 Co 178/2001, 22 Co 179/2001-288, podala dovolání (č.l. 305). Nejvyšší soud předmětné dovolání stěžovatelky svým usnesením ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1171/2004, odmítl, jelikož zjistil, že bylo podáno opožděně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost bylo možno podle právní úpravy účinné v době podání ústavní stížnosti (9. 7. 2002) podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním skutečně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažoval návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. v tehdejším znění). Ústavní soud zdůrazňuje, že se ve své činnosti řídí principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá v úvahu zásadně jen tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci nebyla možná.
Posléze sice došlo k novelizaci zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (zákon č. 83/2004 Sb. s účinností od 1. 4. 2004), která se mj. dotkla citovaného ustanovení §75 odst. 1 tak, že zákonná povinnost vyčerpat všechny procesní prostředky neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů, závisejících na jeho uvážení. Tato novelizace zákona však procesní situaci stěžovatelky nezměnila tak, aby se Ústavní soud mohl její ústavní stížností zabývat věcně. V dané věci totiž nebylo dovolání stěžovatelky odmítnuto Nejvyšším soudem jako nepřípustné z důvodů, závisejících na jeho uvážení (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v platném a účinném znění), ale jako opožděně podané, takže se Nejvyšší soud vůbec touto otázkou (tedy tímto uvážením) nezabýval a ani zabývat nemohl.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná. Posledním procesním prostředkem v souzené věci bylo dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť stěžovatelka si k jeho podání sama vytvořila procesní prostor svým návrhem na připuštění dovolání uplatněným v průběhu odvolacího řízení (§239 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000). To platí tím spíše, jestliže se odůvodnění ústavní stížnosti v podstatné části téměř shoduje s odůvodněním dovolání. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozsudkům Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze, jež rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v souzené věci - za shora popsané procesní situace - nejsou. Ústavní soud by mohl - za tohoto stavu - maximálně přezkoumat předmětné usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro opožděnost, leč toho se stěžovatelka nedomáhala, resp. ústavní stížnost v tomto směru nerozšířila a Ústavní soud, který je bezvýhradně vázán petitem ústavní stížnosti, proto ani toto usnesení přezkoumat nemohl.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že posuzoval v senátu (i když pro odmítnutí pro nepřípustnost by byla jinak dána pouze příslušnost soudce zpravodaje) i to, zda nejsou naplněny podmínky speciálního ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. (srov. Komentář k zákonu o Ústavním soudu - Filip, Holländer, Šimíček, I. vydání, str. 344-5). Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků podle §75 odst. 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo nebo jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Ústavní soud však splnění žádné z uvedených podmínek v posuzovaném případě neshledal.
Proto byla ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítnuta v souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. února 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná