ECLI:CZ:US:2005:1.US.430.04
sp. zn. I. ÚS 430/04
Usnesení
I.ÚS 430/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Obce Kácov, zastoupené JUDr. T. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 29 Co 154/2003-253 ze dne 11. 6. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 29 Co 154/2003-253 ze dne 11. 6. 2003, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře č.j. 3 C 119/95-204-Zá ze dne 20. 5. 2002 tak, že se zamítá nárok na zaplacení úroku z prodlení za den 20. 1. 1994; v ostatním byl tento rozsudek potvrzen. Rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve stanovené výši. Napadeným rozhodnutím bylo podle jeho názoru porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel se v odvolacím řízení dovolával nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 576/2000 ze dne 12. 4. 2001 a v dovolacím řízení nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 721/2000 ze dne 10. 7. 2001. V době, kdy bylo o základu nároku obecnými soudy rozhodováno, neměl stěžovatel uvedené nálezy ještě k dispozici a nemohl se proto účinně bránit poukazem na ně. Nepovažuje za právně možné a spravedlivé, aby jeho právo bylo poté, co Ústavní soud ČR rozhodl tak, jak je uvedeno v citovaných nálezech, porušováno další rozhodovací činností obecných soudů. Domnívá se, že odvolací soud měl vycházet z právního názoru Ústavního soudu, přestože rozhodoval následně o "pouhém" příslušenství pohledávky (pozn.: o níž již bylo předtím rozhodnuto). Rozsudkem odvolacího soudu je stěžovatel jako obec ekonomicky velmi poškozen, neboť nemá dostatek finančních prostředků na úhradu uvedené pohledávky. Nepovažuje za správné, aby úkonem fyzické osoby, která takto "podepsala ve funkci starosty uvedenou smlouvu o dílo", byl poškozen nejen tím, že musí splácet pravomocně přiznanou jistinu, ale i příslušenství, jehož výše se prakticky rovná výši jistiny. Domnívá se, že není možné, aby obecné soudy na základě závěru Ústavního soudu aplikovaly na dva skutkově i právně totožné případy odlišné právní posouzení. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Krajský soud v Praze jako účastník řízení vyjádření, v němž uvedl, že trvá na stanovisku, které projevil ve výroku napadeného rozhodnutí a odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. K námitce stěžovatele uvedl, že si byl při svém rozhodování vědom závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu pro obecné soudy. S ohledem na charakter předmětné částky, která je pouhým příslušenstvím pohledávky, nešlo posuzovat odlišně jistinu - o které již bylo pravomocně rozhodnuto částečným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře č.j. 3 C 119/95-161 ze dne 21. 3. 2000 ve znění potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 29 Co 453/2000-186 ze dne 9. 11. 2000 - a její příslušenství podle odlišných právních skutečností.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 C 119/95 vedený u Okresního soudu v Kutné Hoře. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, vůči němuž podal žalobce Adoss Assistance, v.o.s., žalobu o zaplacení částky 6.590.453,47 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo (provedení veřejné obecní kanalizace, vodovodu a čistírny odpadních vod). Okresní soud v Kutné Hoře platebním rozkazem č.j. Ro 50/95-17 ze dne 24. 4. 1995 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanou částku. Stěžovatel proti platebnímu rozkazu podal včas odpor. Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl ve věci částečným rozsudkem č.j. 3 C 119/95-46 ze dne 12. 1. 1996 a uložil stěžovateli zaplatit žalovanou částku 6.590.453,47 Kč s tím, že o příslušenství bude rozhodnuto rozsudkem konečným. V odůvodnění uvedl, že námitka stěžovatele, že smlouva o dílo, která byla mezi účastníky sjednána, je neplatná, neboť k ní nedalo obecní zastupitelstvo souhlas kvalifikovanou většinou, není důvodná. Je prý nutno rozlišovat mezi rozhodováním - vytvářením vůle právnické osoby a projevováním již vytvořené vůle navenek, tedy tzv. právním jednáním. Statutární orgán má rozsah jednatelského oprávnění určen přímo zákonem tak, že jedná navenek ve všech věcech právnické osoby. Svůj závěr opřel soud I. stupně o ustanovení §52 odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 29 Co 168/96-84 ze dne 27. 6. 1996 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně sice provedl všechny dostupné důkazy, ale pochybil v jejich hodnocení. K námitce stěžovatele, že starosta překročil rozsah své pravomoci - když zavazoval žalovanou obec k financování výstavby čističky - uvedl, že §52 odst. 2 zákona o obcích upravuje pouze reprezentaci obce navenek a neruší ustanovení §36 odst. 1 téhož zákona, které rozhodování o příjmech a výdajích z rozpočtu obce i o majetkoprávních závazcích obce svěřuje výlučně obecnímu zastupitelstvu. Považoval však tuto námitku žalovaného (stěžovatele) za důvodnou a uvedl, že je nad rámec návrhu zkoumat, jaká práva a povinnosti vznikly žalované (obci) tím, že M. T. (pozn.: tehdejší starosta) překračoval svoji pravomoc.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 2 Cdon 784/97-116 ze dne 23. 3. 1999 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem I. stupně jinak než tento soud, aniž by však sám tyto důkazy opakoval anebo doplnil řízení provedením důkazů nových. Dále uvedl, že je nesprávný právní závěr odvolacího soudu o překročení pravomoci starosty obce. Statutárním orgánem obce je ve smyslu §52 odst. 2 zákona o obcích starosta. Ostatní pracovníci či členové právnické osoby pak jednají jako zástupci právnické osoby. S tím je pak úzce spjato "řešení překročení oprávnění", kterého se mohou dopustit pouze zástupci, nikoliv statutární orgán, jenž je oprávněn jednat ve všech věcech a vůči třetím osobám tak nemůže svá oprávnění překročit.
Krajský soud v Praze pak usnesením č.j. 29 Co 318/99-121 ze dne 22. 7. 1999 zrušil částečný rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění pak uložil soudu I. stupně doplnit v naznačeném směru dokazování.
Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl znovu částečným rozsudkem č.j. 3 C 119/95-161 ze dne 21. 3. 2000 tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci zažalovanou částku s tím, že o výši příslušenství bude rozhodnuto v rozsudku konečném. V odůvodnění uvedl, že nárok žalobce na poskytnutí peněžitého plnění stěžovatelem je nárokem zhotovitele na zaplacení ceny díla, který vznikl jeho provedením. Účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, kde jako objednatel vystupuje Obec Kácov a smlouvu sjednával a podepisoval starosta obce, tedy osoba jednající za obec navenek.
Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 29 Co 453/2000-186 ze dne 9. 11. 2000 částečný rozsudek soudu I. stupně. jako věcně správný potvrdil, přičemž vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Pro úplnost uvedl, že žalovaný původně žalobcům návrh uznával a dokonce nabízel žalobci možnost uhradit pohledávku formou převodu nemovitostí z majetku žalovaného.
Okresní soud v Kutné Hoře v dalším řízení rozhodoval již pouze o příslušenství původní pohledávky. Rozsudkem č.j. 3 C 119/95-204-Zá ze dne 20. 5. 2002 stanovil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení 0,055 % za každý den prodlení z částky 6.593.452,47 Kč od 20. 1. 1994 do 27. 12. 2001, v další části žalobu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že o jistině bylo již rozhodnuto částečným rozsudkem č.j. 3 C 119/95-161 ze dne 21. 3. 2000, který nabyl právní moci dne 11. 12. 2000, takže předmětem řízení tedy zůstalo příslušenství. Dále uvedl, že pokud jde o charakter a výši úroků z prodlení, vycházejí skutková zjištění ze smlouvy o dílo. Dovodil, že je nepochybné, že mezi účastníky vznikl vztah obchodněprávní a že účastníci měli v úmyslu dohodnout se na úroku, nikoliv na poplatku z prodlení. Výše úroků byla stanovena dohodou obou stran na 0,055 % denně, což obchodní zákoník připouští. Podle názoru soudu I. stupně tato výše není v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku, neboť odpovídá rozsahu provedení dohodnutého díla. Dále uvedl, že se na základě námitky stěžovatele znovu zabýval tím, zda právní úkon starosty obce při uzavírání smlouvy o dílo byl platný. Prohlásil, že si je vědom toho, že Ústavní soud v současné době zastává stanovisko poněkud odlišné, než vyslovil Nejvyšší soud v tomto sporu pod č.j. 2 Cdon 784/97-116 ze dne 23. 3. 1999, avšak soud I. stupně je právním názorem soudu odvolacího vázán.
Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 29 Co 154/2003-253 ze dne 11. 6. 2003 změnil konečný rozsudek soudu I. stupně pouze tak, že nárok na zaplacení úroku z prodlení za den 20. 1. 1994 zamítl, jinak výrok o povinnosti zaplatit úroky z prodlení z částky 6.593.453,47 Kč potvrdil. Dále pak rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku částečně zrušil a vrátil k dalšímu řízení a částečně potvrdil; této části se však námitky obsažené v ústavní stížnosti netýkají. Krajský soud konstatoval, že byl smluven úrok z prodlení, který je příslušenstvím pohledávky ve smyslu §121 odst. 3 občanského zákoníku. Ohledně jistiny již bylo pravomocně rozhodnuto a příslušenství pohledávky je tedy odvozeno od jistiny. Odvolací soud se zabýval i námitkou stěžovatele, týkající se rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000 ze dne 12. 4. 2001, a uvedl, že s ohledem na charakter předmětné částky, která je pouhým příslušenstvím pohledávky, nelze posuzovat odlišně jistinu, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, a příslušenství podle odlišných právních skutečností. Dále poukázal na skutečnost, že citované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001 je závazné s účinky ex nunc a nelze je vztáhnout na jistinu, o které již bylo pravomocně rozhodnuto dne 11. 12. 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně o povinnosti zaplatit úroky z prodlení, podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Odo 836/2003-286 ze dne 21. 4. 2004, neboť nejde o rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění rozhodnutí se dovolací soud zabýval i námitkou stěžovatele, týkající se právních názorů vyslovených v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000 ze dne 12. 4. 2001 a III. ÚS 721/2000 ze dne 10. 7. 2001, podle nichž starosta nemůže platně učinit úkon závažně ohrožující majetek obce bez souhlasu obecního zastupitelstva. K této námitce uvedl, že soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. V předmětné věci již bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k peněžitému plnění a tímto výrokem je ten, kdo byl účastníkem řízení, vázán, a ani soud při posouzení právního vztahu účastníků nemůže vycházet z jiného závěru. Toto (částečně) rozhodnutí však ústavní stížností napadeno nebylo.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval především na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který jednoznačně ve svých výše zmiňovaných nálezech (IV. ÚS 576/2000 a III. ÚS 721/2000) vyslovil, že nelze odhlížet od toho, že obec jako veřejnoprávní korporace má svůj základ v právu veřejném, a proto není možné tvoření a projevy jejich vůle mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnost; starosta obce nemůže tedy platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva. Ústavní soud se nemíní odchylovat od právních názorů vyslovených v citovaných rozhodnutích; současně však musí konstatovat, že v předmětné věci je situace odlišná a složitější potud, že v napadených rozhodnutích bylo rozhodováno pouze o příslušenství pohledávky, zatímco o pohledávce samé již bylo pravomocně rozhodnuto dříve samostatným částečným rozhodnutím a tento rozsudek již nemůže být touto ústavní stížností dotčen. V předmětné věci tak dochází ke střetu dvou pohledů na posouzení spravedlivého procesu - na jedné straně jde o zachování vysloveného právního názoru při posuzování konkrétního institutu (v daném případě jednání starosty navenek), na straně druhé jde o princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí soudu tam, kde již bylo rozhodnuto o jistině a je rozhodováno "pouze" o její příslušenství, které musí osud jistiny sledovat. Ústavní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci je nutno chránit především princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí obecných soudů jako jeden ze stěžejních principů spravedlivého procesu. Proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeno nebylo.
Stěžovatel namítal, že dříve - tedy při rozhodování o jistině - nemohl poukázat na výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, protože v době rozhodování ještě nebyla přijata. Ústavní soud však připomíná, že nic nebránilo stěžovateli, aby sám - v souladu se zásadou "právo svědčí bdělým" - napadl ústavní stížností již rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 29 Co 453/2000-186 ze dne 9. 11. 2000, jímž byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře č.j. 3 C 119/95-161 ze dne 21. 3. 2000, kterým bylo rozhodováno o jistině. Mohl tak přivodit zvrat rozhodovací praxe obecných soudů v souvislosti s posuzováním jednání starosty obce; ostatně i v řízení před obecnými soudy sám poukazoval na skutečnost, že právní úkon učiněný starostou neodpovídal příslušným ustanovením zákona o obcích.
Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná