ECLI:CZ:US:2005:1.US.442.04
sp. zn. I. ÚS 442/04
Usnesení
I.ÚS 442/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky ing. J. H., zastoupené prof. JUDr. A. G., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 370/2004-428 ze dne 5. 5. 2004, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 337/2001-400 ze dne 11. 12. 2002 a proti rozsudku Okresního soudu v Praze - západ č.j. 6 C 1034/98-295 ze dne 13. 12. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 370/2004-428 ze dne 5. 5. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 337/2001-400 ze dne 11. 12. 2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Praze - západ č.j. 6 C 1034/98-295 ze dne 13. 12. 2000. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalovaným J. V. a I. V. na určení, že na ni přechází vlastnické právo k pozemkům parc. č. 160/23, parc. č. 162/2, parc. č. 160/24, parc. č. 162/33 v k.ú. V. Všemi těmito napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka se žalobou podle §8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") domáhala určení, že na ni přechází vlastnické právo k výše uvedeným nemovitostem. Okresní soud Praha - západ tuto žalobu původně zamítl a jeho rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze. Oba tyto rozsudky byly zrušeny nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 287/96 ze dne 29. 10. 1997. Po novém projednání věci soud I. stupně rozsudkem č.j. 6 C 1034/98-295 ze dne 13. 12. 2000 žalobu znovu zamítl a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 337/2001-400 ze dne 11. 12. 2002. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 370/2004-428 ze dne 5. 5. 2004. Stěžovatelka napadeným rozhodnutím vytýká, že nerespektovaly nález Ústavního soudu, nepřihlédly k závěrům v tomto nálezu uvedeným a neřídily se fakticky pokyny, které Ústavní soud obecným soudům v této věci dal.
Stěžovatelka namítá, že v rozhodnutích obecných soudů lze shledat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry, pokud jde o posouzení, zda byly splněny podmínky stanovené v §8 odst. 1 zákona o půdě. Domnívá se, že splnění všech zákonných podmínek prokázala, avšak obecné soudy jí předložené důkazy zhodnotily zcela chybně, v rozporu s tím, co z těchto důkazů vyplynulo. K podmínce tísně stěžovatelka uvedla, že z listin provedených k důkazu jednoznačně vyplývá, že pohrůžka vyvlastněním se týkala celých nemovitostí stěžovatelky a jejího otce, což je v extrémním rozporu se závěrem soudu, že stěžovatelka jednala pod pohrůžkou vyvlastnění pouze části nemovitostí. Právě snaha zabránit vyvlastnění celých pozemků vedla k postupnému prodeji dvou oddělených parcel. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že v dopise komise pro výstavbu MNV byl uveden odkaz na §108 odst. 2 písm. c) stavebního zákona v tehdy platném znění, který umožňoval vyvlastnit pro uskutečnění stavby významné pro rozvoj obce, okresu nebo kraje; stěžovatelka proto nabyla dojmu, že bude vyvlastňováno za jiným účelem než tvrdí odvolací soud ve svém rozhodnutí [pozn.: jím tvrzený důvod je obsažen v §108 odst. 2 písm. d) stavebního zákona v tehdy platném znění]. Obecné soudy dále nepřihlédly k tomu, že stěžovatelka opakovaně žádala, aby jí a jejímu otci byla ponechána parcela celá a aby na pozemcích mohla stavět její dcera. Komise výstavby tuto možnost odmítla, ačkoliv právě takový postup dopis této komise předvídal. Na jedné straně tedy stěžovatelce nebylo umožněno využít pozemky pro členy své rodiny, na straně druhé jednala pod pohrůžkou vyvlastnění celého pozemku. Ve vztahu k pohrůžce vyvlastnění stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy nerespektovaly závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 437/98 v tom, že legální možnost nuceného vyvlastnění a priori ještě nevylučuje - v jednotlivém konkrétním případě - vytvoření stavu tísně v intenzitě odpovídající obsahu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěry obecných soudů, že nemohlo jít o stav tísně proto, že prý přijala od nabyvatelů předmětných pozemků značné finanční částky. Toto tvrzení obecných soudů stěžovatelka rozhodně popírá a poukazuje na nepřesné výpovědi svědků, které soud nedostatečně zhodnotil.
Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, stěžovatelka popírá závěry obecných soudů, že o ně nemohlo jít, pokud stěžovatelka přijala od budoucích uživatelů značné finanční částky; tyto závěry z provedeného dokazování nevyplývají a ani stěžovatelka ani její otec žádné částky od budoucích nabyvatelů pozemků nepřijali. Takový postup by byl i nelogický, jestliže nabytí těchto pozemků záviselo na rozhodnutí příslušného orgánu národního výboru a nemohlo být dopředu jasné, že osoba "platící odstupné" určitý pozemek skutečně získá. Je tedy nanejvýš pochybné, že by byli žalovaní ochotni zaplatit "odstupné" za pozemky, jež jim byly dány do osobního užívání až 4 roky poté, kdy je stěžovatelka převedla na stát. Těmito logickými rozpory se obecné soudy vůbec nezabývaly. Dále stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se dostatečně skutkově nezorientovaly ve stanovení ceny předmětných nemovitostí, protože smísily různé znalecké posudky, které se týkaly různých nemovitostí. Nápadně nevýhodné podmínky pak stěžovatelka spatřovala i v tom, že tehdejší orgány jí nepovolily využití předmětných pozemků pro stavbu rodinného domku pro dceru. Ani tuto okolnost obecný soud nezvážil.
Co se týče porušení platných právních předpisů nabyvateli pozemků, stěžovatelka uvedla: Pozemky měly být dávány do osobního užívání pouze těm osobám, které jejich získáním chtěly řešit vlastní bytovou potřebu. Žalovaný však byl již v té době spoluvlastníkem jedné poloviny rodinného domku č.p. 200 ve V., a to na základě darovací smlouvy, takže již zde k porušení tehdy platných předpisů došlo. Dále stěžovatelka namítá, že stavební úřad měl být požádán o stavební povolení nejdéle do 6 měsíců od vrácení dohody registrované státním notářstvím "nebo nejdéle do jednoho roku měl nabyvatel začít se stavbou". V případě nedodržení těchto lhůt se mělo za to, že pozemek není užíván k dohodnutému účelu. Žalovaní nezačali užívat přidělený pozemek ve stanovených lhůtách, což je rovněž porušením tehdy platných předpisů. Stěžovatelka tuto námitku uváděla, avšak soudy se jí nezabývaly. Porušení předpisů spatřuje stěžovatelka i v tom, že žalovaným byly dodatečně přiděleny další dva pozemky, byť podle tehdy platných předpisů mohl být v osobním užívání občana pouze jeden pozemek. Porušení předpisů spatřovala stěžovatelka konečně i v tom, že v době, kdy byla uzavírána dohoda mezi MNV ve Vraném nad Vltavou a stěžovatelkou a jejím otcem, nebyl otec ve stavu způsobilém činit právní úkony, což stěžovatelky namítala u soudu. Soud odmítl znalecký posudek prof. Chromého a sám hodnotil podpis otce Ing. Špičky na smlouvě z toho hlediska, zda jej mohla učinit osoba způsobilá k právním úkonům. V den podpisu smlouvy otec zemřel. Poněvadž tedy byla kupní smlouva neplatná, nemohla být platná ani dohoda o zřízení práva společného užívání mezi MNV a žalovanými, takže i z toho plyne, že žalovaní nabyli pozemky v rozporu s právními předpisy.
Z uvedených příčin stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy vyvodily ze svých skutkových zjištění zcela nesprávné právní závěry, které se ocitly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.
II.
Nejvyšší soud podal vyjádření k ústavní stížnosti, v němž uvedl, že stěžovatelka v podstatě opakuje důvody, které uplatnila před obecnými soudy. Obsahově se tak domáhá faktického přezkumu věci, která byla pravomocně skončena v řádném soudním dvoustupňovém řízení a poté v řízení o mimořádném opravném prostředku před Nejvyšším soudem. Dodal, že nemá důvodu ke změně právních závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí, a proto činí obsah odůvodnění nedílnou součástí tohoto vyjádření.
Krajský soud v Praze ve stručném vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis sp. zn. 6 C 1034/98 vedený u Okresního soudu Praha - západ. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka žalobou podanou v roce 1991 a vedenou pod sp. zn. 6 C 179/91 domáhala určení, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitostem parc. č. 160/23, 162/2, 160/24, 162/33 v kat. území V., které jsou v osobním užívání žalovaných, a to podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Okresní soud Praha - západ po provedeném řízení žalobu rozsudkem č.j. 6 C 179/91-146 ze dne 6. 6. 1995 zamítl. V odůvodnění uvedl, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů stanovených v zákoně o půdě, tedy v předmětné věci kupní smlouvou uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Dále uvedl, že stěžovatelka i její otec byli opakovaně vyzýváni, aby převedli pozemky na stát za účelem výstavby rodinných domků - i s upozorněním, že jinak dojde k jejich vyvlastnění - avšak v této konkrétní věci dovodil, že zde k objektivnímu stavu tísně nedošlo.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 18 Co 367/95-175 ze dne 12. 6. 1996 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně v dostatečném rozsahu provedl dokazování i správně jednotlivé důkazy zhodnotil. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil.
Oba rozsudky obecných soudů byly zrušeny nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 287/96 ze dne 29. 10. 1997. Ten poukázal na svou ustálenou judikaturu, která vymezuje pojem tísně pro dobu, na kterou se vztahují restituční zákony tak, že je nutno tento pojem interpretovat v širších souvislostech a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem let 1948-1989. Tento politický nátlak byl chápán jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba jako vlastník věci učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila. Obecné soudy k posouzení pojmu tíseň pod tímto zorným úhlem vůbec nepřistoupily. Stěžovatelce proto nebyla poskytnuta ochrana jejích práv, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Okresní soud Praha - západ po dalším řízení rozsudkem č.j. 6 C 1034/98-295 ze dne 13. 12. 2000 znovu žalobu zamítl. Uvedl, že provedl další dokazování ve směru, který ve svém zrušujícím nálezu nastínil Ústavní soud. Z provedeného dokazováni soud I. stupně nezjistil, že by stěžovatelka uzavřela předmětné kupní smlouvy v tísni tak, jak je definováno Ústavním soudem. Dodal, že i když podle jeho názoru bylo v řízení prokázáno, že stěžovatelka a její otec předmětné kupní smlouvy v tísni neuzavřeli, zaměřil se i na další dokazování toho, zda předmětné smlouvy nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že nelze dovozovat ani nápadně nevýhodné podmínky. Soud I. stupně se konečně zabýval i posouzením otázky, zda žalovaní nenabyli pozemky v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší. než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Konstatoval, že žalovaní nabyli pozemky v rozsahu nepřekračujícím výměru pro rodinné domy podle tehdy platných předpisů; nebylo rovněž prokázáno, že by byly tyto pozemky žalovaným předány za cenu nižší, než která odpovídala příslušným cenovým předpisům.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 26 Co 337/2001-400 ze dne 11. 12. 2002 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že shodně se soudem I. stupně má za to, že předmětné smlouvy nebyly uzavřeny ani v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek a tento závěr podrobně odůvodnil. V tomto směru se dovolal i závěrů Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, který se tímto případem zabýval. Dále se odvolací soud zabýval námitkou stěžovatelky, že její otec v době uzavírání smlouvy již nebyl způsobilý činit právní úkony; dospěl k závěru, že smlouva byla nepochybně otcem stěžovatelky podepsána, podpis je psán poměrně pevnou rukou, není roztřesený. Proto s odkazem i na další svědeckou výpověď dovodil, že otec stěžovatelky dal souhlas k prodeji pozemků. Konečně se odvolací soud - na základě i před ním provedených důkazů - zabýval posouzením, zda byly na straně žalovaných splněny podmínky stanovené v §8 odst. 1 zákona o půdě a dospěl k závěru zápornému.
Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 28 Cdo 370/2004-428 ze dne 5. 5. 2004 dovolání stěžovatelky pro jeho nepřípustnost odmítl. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Uvedl, že v případě, kdy se jedná o posouzení zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou být dovolacím soudem přezkoumávána skutková zjištění. Otázka, zda v konkrétním případě jednala stěžovatelka a její otec v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, však nutně vyplývá ze skutkových zjištění a je věcí volného hodnocení soudu v konkrétním případě. V daném případě pak podrobná skutková zjištění o postupu stěžovatelky při jednání jak se zájemci o pozemek (jež odpovídají spíše postavení prodávajícího), tak i s příslušným orgánem, který na její návrh měl pozemek odkoupit ve prospěch státu, v ničem neodporují závěru odvolacího soudu o neexistenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §8 odst. 1 a §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Proto prý nelze dojít k závěru, že toto rozhodnutí odporuje hmotnému právu.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, mezi nimiž spatřuje tzv. extrémní rozpor a tím i porušení svého práva na spravedlivý proces obecnými soudy. Z ustálené judikatury Ústavního soudu však jednoznačně vyplývá, že o extrémní rozporu lze hovořit jen tam, kde soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o.s.ř., a vybočily tak z jejích hranic takovým způsobem, že tento nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry dosáhl ústavně právní roviny.
V předmětné věci se však podle názoru Ústavního soudu o takovou situaci nejedná.
Stěžovatelka především namítá, že obecné soudy v dalším řízení po zrušení předchozích rozsudků nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 287/96 ze dne 29. 10. 1997 nerespektovaly jeho závěry. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že základní pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že se nezabývaly posouzením stavu tísně při uzavírání předmětných kupních smluv tak, jak je tento pojem definován v jeho nálezech. Ani Ústavní soud však nemůže ve svých rozhodnutích předjímat právní závěry, k nimž obecný soud dospěje po doplnění dokazování v naznačeném směru. Nedošlo k tomu ani v předmětné věci. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí nedovodil, že kupní smlouvy byly uzavřeny v tísni, pouze vyslovil závazný právní názor, kterým uložil obecným soudům doplnit dokazování a prozkoumat naplnění pojmu tíseň v podmínkách, které jsou sledovány restitučními předpisy. Obecné soudy tento závazný právní názor respektovaly, jak vyplývá ze soudního spisu, a provedly naznačeným směrem rozsáhlé dokazování. Ústavní soud - po přezkoumání tohoto postupu obecných soudů - nedospěl k názoru, že by se byly v tomto směru dopustily protiústavního pochybení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 437/98 a tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly názory v něm vyslovené. Závěr uvedený v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu však není v rozporu s rozhodnutími obecných soudů, která byla v této věci přijata. Obecné soudy totiž a priori stav tísně nevyloučily, ale zabývaly se posouzením konkrétní skutkové situace a dospěly k závěru, že zákonná podmínka tísně zde není dána. Jejich postup a rozhodnutí v tomto směru jsou aplikací běžného práva a roviny ústavněprávní - podle mínění Ústavního soudu - nedosahují.
Stěžovatelka spatřovala naplnění podmínek stanovených v §8 odst. 1 zákona o půdě porušení právních předpisů i v tom, že její otec prý nebyl duševně způsobilý uzavřít kupní smlouvu, což doložila lékařským posudkem a soudy tuto skutečnost ignorovaly. Kupní smlouva uzavřená subjektem nezpůsobilým k právním úkonům je tedy podle jejího názoru neplatná a následně je potom neplatná i dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků pro žalované; z těchto závěrů pak stěžovatelka dovozuje, že žalovaní předmětné pozemky získali v rozporu s právními předpisy. Ústavní soud však k této námitce uvádí, že smysl a účel ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě je v jiné rovině, než stěžovatelka dovozuje. Z provedeného dokazování vyplývá, že sami žalovaní při získání předmětných pozemků žádné právní předpisy neporušili a pozemky jim byly přiděleny do osobního užívání ve výměře nepřevyšující výměru přípustnou pro stavbu rodinného domu. Proto Ústavní soud v uvedené námitce nespatřuje naplnění podmínek stanovených v §8 odst. 1 citovaného zákona, byť lze připustit, že krajský soud si zde sám učinil závěr, který přísluší znalci. Se zřetelem na výše uvedený závěr však Ústavní soud v tomto pochybení odvolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces jako celek nespatřuje.
K ostatním jednotlivým námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud uvádí, že se obecné soudy všemi těmito námitkami v průběhu řízení podrobně zabývaly a z rozsáhlého dokazování vyvodily odpovídající závěry. Ústavní soud se nedomnívá, že by zde bylo možno - ve smyslu ustálené judikatury - dovozovat buď svévoli či extrémní rozpor mezi tím, co obecné soudy skutkově zjistily a právními závěry, jež z těchto zjištění vyvodily. Z celé ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka, ač sama konstatuje, že Ústavní soud není přezkumnou institucí, požaduje, aby se zabýval znovu celým dokazováním a hodnocením důkazů jako by byl dalším stupněm obecné soudní soustavy. Takový postup, jak je výše uvedeno, však Ústavnímu soudu nepřísluší; v dané věci pak nejsou naplněny předpoklady, aby výjimečně do procesu dokazování zasáhl.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v předmětné věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a v jejich postupu zjevně nelze shledat porušení základního práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu