ECLI:CZ:US:2005:1.US.448.03
sp. zn. I. ÚS 448/03
Usnesení
I.ÚS 448/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. M. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 616/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 To 125/02, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2002, čj. 1 T 31/91 - 443, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se J. P. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudků Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 To 125/02, kterým podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ") částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2002, čj. 1 T 31/91 - 443, ve výroku o trestu za trestný čin popsaný pod bodem I.) výroku rozsudku. Zmíněným rozsudkem soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným, pod bodem I.) a II.) výroku dvěma trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), a pod bodem III.) výroku trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 TrZ. Za první trestný čin vydírání a za sbíhající se trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 8. 1986, sp. zn. 6 T 437/86, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. V této souvislosti byl zrušen výrok o trestu, uložený stěžovateli označeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za druhý trestný čin vydírání a trestný čin vraždy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Současně mu byla uložena povinnost nahradit škodu Okresnímu úřadu Litoměřice ve výši 20 000,-- Kč. Poškozená A. K. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení. Odvolací soud sám, podle §259 odst. 3 TrŘ, nově stěžovatele odsoudil za trestný čin popsaný pod bodem I.) výroku rozsudku soudu prvního stupně k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a uložil mu peněžitý trest ve výši 3 000,-- Kč, spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel se trestného činu vydírání uvedeného pod bodem I.) výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že v přesně nezjištěný den, v době od února do konce dubna 1986, v nočních hodinách, ve svém bytě v R. s nožem v ruce nutil svoji manželku E. P., aby vyskočila z okna ložnice bytu v šestém poschodí. Druhého trestného činu vydírání, uvedeného pod bodem II.) výroku rozsudku soudu prvního stupně, se dopustil tím, že dne 8. 1. 1989 kolem 22.30 hod. ve svém bytě v R. s nožem v ruce a následným přiložením nože k jejímu krku nutil svoji manželku, aby vyskočila z balkonu bytu v šestém poschodí. Trestný čin vraždy spáchal stěžovatel tak, že dne 14. 8. 1989, kolem 02.00 hod., ve svém bytě v R. po předchozí hádce v úmyslu usmrtit vyhodil z okna ložnice bytu v šestém poschodí poškozenou J. J. Poškozená pádem na zem utrpěla zranění (přetržení srdečnice, roztržení plic a jater), kterým v důsledku vykrvácení do tělních dutin krátce po dopadu na místě podlehla.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že trestní řízení proti jeho osobě bylo zahájeno v roce 1989 a následně, údajně v důkazní nouzi, bylo vzneseno další obvinění pro trestné činy vydírání, kterých se měl dopustit proti své bývalé manželce. Tvrdí, že neschopností soudních orgánů jednat byla porušena zásada ústnosti, neboť nemohly být provedeny zásadní důkazy. Po vrácení věci prokurátorovi byla za měsíc soudem přijata zcela identická obžaloba. Po jejím přijetí následovala prodleva šesti let a poté dalších čtyř let, kdy soud vůbec nejednal. V této souvislosti stěžovatel odkázal na čl. 38 odst. 2 Listiny, na ustanovení §2 odst. 4 TrŘ a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") s tím, že přiměřenost lhůty určitého řízení posuzuje Evropský soud pro lidská práva, zejména podle složitosti případu, chování jednotlivých stran a příslušných orgánů. K tomu uvedl, že on sám průběh vyšetřování a celého řízení nemařil. Vždy se řádně dostavoval k nařízeným úkonům a svým počínáním žádné průtahy nezavinil. Od zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 1991 uplynula doba šesti let, než soud nařídil první hlavní líčení, ač nešlo o skutkově nadměrně složitý případ. Doba, po kterou byla věc projednávána, přesahuje dobu trvání řízení, jež by mohla být považována za přiměřenou, a obecně odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), která se problematikou přiměřené lhůty zabývají. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu ČR, který dovodil, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze vyvodit zastavení trestního stíhání, a to ani z čl. 6 Úmluvy. Napadeným rozhodnutím obecných soudů rovněž vytkl, že se nezabývala tím, že byl nucen v důsledku nečinnosti soudu, po dobu čtrnácti let, žít ve značném stresu, má z toho zdravotní problémy a zcela zkomplikovaný osobní život. Nečinnost soudu a průtahy v řízení rovněž zkomplikovaly důkazní situaci. Dále tvrdí, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami obsaženými v odvolání. Nevypořádal se zejména s postupem tehdejšího vyšetřovatele a později svědka S. V průtazích v dnes již ukončeném trestním řízení vidí i omezení jeho obhajoby.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Vrchní soud v Praze uvedl, že k průtahům v řízení došlo zejména v řízení před soudem prvního stupně. Nešlo však o takovou vadu, která by v ústavně právní rovině znamenala absolutní porušení práva stěžovatele na obhajobu a nezákonnost napadených rozhodnutí. Upozornil na skutečnost, že délka řízení se odrazila i ve výměře trestu. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Krajský soud v Ústí nad Labem se k věci nevyjádřil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že daná trestní věc nebyla soudem projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že první obžaloba proti stěžovateli byla podána u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") dne 13. 3. 1990, který rozsudek ve věci vyhlásil dne 17. 12. 1990 pod sp. zn. 1 T 5/90. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 2. 5. 1991, sp. zn. 4 Tz 10/91, zrušil rozsudek krajského soudu a věc vrátil prokurátorovi k došetření. Nová obžaloba byla podána u krajského soudu dne 25. 7. 1991. Hlavní líčení bylo nařízeno až na 8. 4. 1997, další se konalo dne 25. 6. 1997 a bylo odročeno na neurčito. Následující líčení bylo nařízeno až na 8. 10. 2001 a konečně, rozsudek krajského soudu byl vyhlášen dne 27. 2. 2002 pod čj. 1 T 31/91 - 443.
O odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 7 To 125/02. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 616/2003, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) TrŘ.
Krajský soud v napadeném rozsudku ze dne 27. 2. 2002, čj. 1 T 31/91 - 443, konstatoval, že od všech projednávaných trestných činů uplynula značně dlouhá doba (více jak deset let), přičemž průtahy v trestním řízení nezavinil obviněný (stěžovatel). Tato skutečnost nejenže snižuje stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele, ale do určité míry oslabuje i zájem společnosti na jeho potrestání. Z těchto důvodů stěžovateli uložil, za trestný čin popsaný pod bodem I.), souhrnný trest na samé dolní hranici trestní sazby §235 odst. 2 TrZ, v trvání dvou let. Za trestné činy popsané pod bodem II.) a III.) uložil stěžovateli, opět s odkazem na zmíněnou délku trestního řízení a za použití ustanovení §40 odst. 1 TrZ, úhrnný trest v trvání čtyř let.
K průtahům v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud vyslovil již v několika nálezech, podle nichž je povinností státu organizovat své soudnictví tak, aby byly respektovány principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 55/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 35, nebo sp. zn. IV. ÚS 466/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 251). Při posuzování přiměřenosti doby řízení je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti a chování účastníků řízení (např. srov. sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 117).
Ústavní soud při svém rozhodování respektuje také příslušná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Podle ustáleného názoru ESLP musí být přiměřenost délky řízení posuzována s přihlédnutím k okolnostem případu a ke kritériím zakotveným v judikatuře ESLP, tj. především ke složitosti věci, k jednání stěžovatele a k jednání příslušných státních orgánů, stejně jako k tomu, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce (rozh. ze dne 27. 6. 2000; Frydlender vs. Francie, 30979/96 26. 9. 2002; Becker vs. Německo, 45448/99 7. 1. 2003, Bořánková vs. ČR, 41486/98, §53).
Projednávaná ústavní stížnost nesměřuje proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci, ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ale proti rozhodnutí obecných soudů. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, již z logiky věci vyplývá, že Ústavní soud nemůže ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany obecných soudů. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikázat mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V projednávané věci však tento typ výroku nepřipadá v úvahu, jelikož obecné soudy již v dané věci rozhodly a ani stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku než kasaci napadených rozhodnutí. Navíc nelze opomenout, že se délka trestního řízení projevila ve výroku o trestu (str. 22 - 23 rozsudku soudu prvního stupně).
Rovněž tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami, týkajícími se zejména role vyšetřovatele a později svědka S., postrádá ústavně právní relevanci. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně je patrno, že se touto námitkou zabývaly a svá rozhodnutí řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily.
K napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR nelze než konstatovat, že uvedený soud nepochybil, když konstatoval, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nevyplývá, v případě nepřiměřené délky trestního řízení, právo na zastavení trestního stíhání. Na jeho odůvodnění lze v dalším odkázat.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu