ECLI:CZ:US:2005:1.US.451.03
sp. zn. I. ÚS 451/03
Usnesení
I.ÚS 451/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H., s. r. o., zastoupené JUDr. V. V., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003, čj. 6 Afs 3/2003 - 20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2003 faxem a následujícího dne poštou, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Ve stížnosti uvedla, že u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") navrhla zrušení čtyř rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále jen "finanční ředitelství") a současně uhradila soudní poplatek ve výši 1 000,-- Kč. Krajský soud usnesením vyloučil tři rozhodnutí k samostatnému projednání a dalším usnesením řízení o těchto vyloučených rozhodnutích zastavil. Proti usnesení o zastavení řízení podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl shora označeným rozsudkem. Podle stěžovatelky bylo uvedeným rozsudkem porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to tím, že Nejvyšší správní soud odvíjí lhůtu k zaplacení soudního poplatku od doručení výzvy zástupci stěžovatelky, a nikoliv od jejího doručení stěžovatelce samotné. Tento závěr Nejvyššího správního soudu je, podle stěžovatelky, v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález sp. zn. II. ÚS 251/02 ze dne 8. 10. 2002. Rovněž namítla, že vůči ní nemohla nastat právní fikce doručení, protože v době doručování výzvy se v místě doručení nezdržovala a pošta nedodržela předepsaný postup pro doručování.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádáno vyjádření Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno domáhat se tvrzeného práva u nezávislého a nestranného soudu. Řízení bylo zastaveno poté, co stěžovatelka, přes výzvu krajského soudu, neuhradila soudní poplatek. Stěžovatelka jen opakuje námitky, uvedené v kasační stížnosti, se kterými se již Nejvyšší správní soud vypořádal. K námitce stěžovatelky, týkající se interpretace §49 odst. 1 OSŘ (odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 251/02), Nejvyšší správní soud uvedl, že je mu zmíněný nález znám, ale neztotožňuje se s ním. Pro posouzení dané věci to nebylo rozhodující, protože krajský soud postupoval podle nálezu a výzvu zaslal jak zástupci stěžovatelky, tak i stěžovatelce samotné. Při doručování právnické osobě se postupuje podle §47 OSŘ; aby bylo možno usoudit, že právnická osoba se v místě doručovaní nezdržuje, muselo by jít o situaci, kdy tato v místě doručování nevyvíjí podnikatelskou či jinou činnost prostřednictvím svých zaměstnanců. Stěžovatelka nijak nekonkretizuje, v čem nebyl poštou dodržen postup při doručování (§47 OSŘ).
Ze spisu sp. zn. 22 Ca 66/2003 Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka žalobou ze dne 5. 12. 2002 navrhla zrušení celkem čtyř rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 7. 10. 2002, v petitu žaloby blíže označených. Věc byla u krajského soudu původně vedena pod sp. zn. 22 Ca 552/2002. Stěžovatelka zaplatila na soudním poplatku jen 1 000,-- Kč, tj. poplatek za zrušení jen jednoho rozhodnutí orgánu veřejné správy. Proto výzvou ze dne 12. 12. 2002 vyzval krajský soud stěžovatelku k zaplacení doplatku soudního poplatku ve výši 3 000,-- Kč do 10 dnů od doručení výzvy s poučením, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Výzva byla doručena zástupci stěžovatelky dne 13. 12. 2002. Stěžovatelce byla výzva doručována do jejího sídla v Š., kde nebyl nikdo zastižen, proto byla uložena na poště dne 13. 12. 2002. Ve třídenní lhůtě vyzvednuta nebyla. Z důvodu nezaplacení soudního poplatku vyloučil krajský soud usnesením ze dne 14. 1. 2003, čj. 22 Ca 552/2002 - 10, tři stěžovatelkou napadená správní rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě k samostatnému projednání.
Usnesením ze dne 24. 2. 2003, čj. 22 Ca 66/2003 - 8, krajský soud řízení ve věci zmíněných tří vyloučených věcí zastavil. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatelka uložený soudní poplatek v určené lhůtě nezaplatila a neučinila tak ani do dne rozhodnutí soudu. Krajský soud zastavil řízení podle §47 odst. 1 písm. c) SŘS (soudní řád správní, zákon č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a §9 odst. 1 poplatkového zákona (zákon č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Kasační stížnost stěžovatelky proti shora označenému usnesení o zastavení řízení zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2003, čj. 6 Afs 3/2003 - 20. V odůvodnění uvedl, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena zástupci stěžovatelky dne 13. 12. 2003. Protože v daném řízení neměla stěžovatelka osobně něco vykonat, je nutné odvíjet lhůtu od doručení výzvy zástupci stěžovatelky. Tato lhůta skončila dne 23. 12. 2002. Poplatek nebyl zaplacen ani poté, krajský soud proto postupoval správně, když řízení zastavil. Nejvyšší správní soud nemohl shledat kasační stížnost důvodnou ani z důvodů stěžovatelkou výslovně uvedených. Lhůta pro stěžovatelku skončila 27. 12. 2002, z poštovní relace nevyplývá, že by se stěžovatelka v místě doručování, tedy na adrese, kterou uvedla jak ve správní žalobě, tak kasační stížnosti, nezdržovala. Rozhodujícím dnem byl den doručení výzvy zástupci stěžovatelky.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti nutné k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost po formální stránce shledal bez vad a způsobilou dalšího přezkumu. Po jejím přezkoumání Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález č. 5]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 39].
Interpretace právního předpisu obecného práva (v přezkoumávané věci §49 odst. 1 OSŘ), provedená orgánem veřejné moci aplikujícího právo, v konkrétním případě Nejvyšším správním soudem, není důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí, pokud nezasahuje do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Stěžovatelka nespecifikuje, jakým způsobem takový výklad obecného práva porušil její ústavně zaručená práva nebo svobody, polemizuje pouze se samotným výkladem §49 OSŘ ze strany Nejvyššího správního soudu. Výklad tohoto ustanovení Nejvyšším správním soudem vychází z doktrinálního stanoviska obsaženého mj. v komentáři k OSŘ [viz Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, str. 184]. Tento výklad je však v rozporu s interpretací ze strany Ústavního soudu. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 17, nález č. 10, bylo uvedeno, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Ústavní soud stejným způsobem judikoval v mnoha dalších nálezech [viz nálezy sp. zn. II. ÚS 217/2000; II. ÚS 377/2000; II. ÚS 738/2000; IV. ÚS 48/01; III. ÚS 292/01; II. ÚS 251/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález 138; svazek 21, nález 6; svazek 23, nález 134; svazek 22, nález 71; svazek 24, nález 187; svazek 28, nález 124;].
Rozhodnutí, kterým bylo v přezkoumávaném případě zastaveno řízení, však nebylo založeno na výše uvedené protiústavní interpretaci §49 OSŘ (jak vyplývá ze spisového materiálu i z vyjádření Nejvyššího správního soudu). Chybí zde přímá provázanost mezi neústavní interpretací obecného práva a zásahem do ústavně zaručeného práva či svobody. Naopak soud prvního stupně respektoval zmíněnou judikaturu Ústavního soudu a řízení zastavil až poté, co ani po několika týdnech od doručení výzvy nebyl soudní poplatek zaplacen.
Zjevně neopodstatněné jsou námitky stěžovatelky, týkající se právní fikce doručení a nesprávného postupu pošty. Stěžovatelka své výhrady nijak blíže nespecifikovala a Ústavní soud ve spisovém materiálu nenalezl žádnou oporu pro jejich relevanci.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je
namítala, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu