ECLI:CZ:US:2005:1.US.454.04
sp. zn. I. ÚS 454/04
Usnesení
I.ÚS 454/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti H. D., zastoupené JUDr. L. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 11 Co 563/2003-286 ze dne 27. 4. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 11 Co 563/2003-286 ze dne 27. 4. 2004, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Sokolově č.j. 14 P 129/2000-234 ze dne 18. 2. 2003 ve znění doplňujícího rozsudku ve výrocích o určení povinnosti matky platit výživné tak, že matka je povinna platit výživné na nezletilou dceru G. nar. 26. 6. 1995 částkou 700,- Kč měsíčně k rukám otce vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem. Dále určil, že matka je povinna zaplatit na výživu nezletilé za dobu od 1. 11. 2000 do 30. 4. 2004 celkovou částku 210.000,- Kč převodem na účet nezletilé dcery, vedený u České spořitelny do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. V ostatních výrocích rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 ústavy ČR.
Porušení svého základního práva na spravedlivý proces - porušení rovnosti účastníků řízení - spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Nesprávnost napadeného rozsudku tkví prý v tom, že soud ignoroval zásadu, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Krajský soud při stanovení doby, od které by měla platit výživné, vycházel z data 1. 11. 2000, aniž by bylo zřejmé, z jakého důvodu tomu tak je. Otec totiž nejdříve zadržoval nezletilou u sebe, a to od listopadu 2000 do února 2001, kdy bylo rozhodnuto o předběžném opatření, jímž byla stanovena střídavá péče rodičů. Při této střídavé výchově byla nezletilá v péči matky v měsících dubnu, červnu, srpnu, říjnu a prosinci 2001. Od ledna 2002 byla nezletilá trvale v péči otce. Soudy obou stupňů se touto skutečností vůbec nezabývaly. Dále stěžovatelka namítala, že soud postupoval podle ustanovení §85a odst. 2 zákona o rodině a uložil jí vytvořit nezletilé dceři úspory ve stanovené výši, ačkoliv neměla stálý příjem, který by tyto úspory umožňoval. Pracuje za minimální výdělek a měla jen mimořádný omezený příjem ze splátek za prodej nemovitosti, kterou spolu s bratrem získala v restituci. Tento příjem stěžovatelka investovala do domu v J., který slouží k jejímu bydlení (spolu s další dcerou). Stěžovatelka všechny tyto skutečnosti doložila, avšak soudy je nesprávně zhodnotily. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje i na nemorální aspekt tohoto rozhodnutí ve vztahu ke druhé dceři, které nemůže zajistit úspory ve stejné výši. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a nejdříve rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal stručné vyjádření Krajský soud v Plzni, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Usnesením I.ÚS 454/04-10 ze dne 19. 1. 2005 ustanovil Ústavní soud opatrovníka nezletilé dceři Gabriele, která je vedlejší účastnicí řízení o ústavní stížnosti, a to Městskou část Praha 4, kterou současně požádal o vyjádření k ústavní stížnosti. Přípisem ze dne 31. 1. 2005 č.j. 4 Om 265/2003 se Městská část Praha 4 postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Přípisem ze dne 21. 1. 2005 vyzval Ústavní soud otce nezletilé, který je rovněž vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.vyjádřil. Přípisem ze dne 27. 1. 2005 sdělil otec nezletilé, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. P 764/2004 Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu zjistil, že Okresní soud v Sokolově rozsudkem č.j. 14 P 129/2000-183 ze dne 30. 1. 2002 rozhodl o návrhu otce z roku 1999 na úpravu výchovy a výživy a úpravu styku s nezletilou tak, že nezletilou G. svěřil do výchovy a výživy otce a stěžovatelce stanovil povinnost přispívat na výživu částkou 700,- Kč měsíčně. Krajský soud v Plzni rozsudkem č.j. 11 Co 206/2002, 11 Co 208/2002-204 ze dne 13. 9. 2002 rozsudek soudu I. stupně ve výroku o svěření nezletilé do výchovy a výživy otci potvrdil a zrušil tento rozsudek v ostatních výrocích. V odůvodnění uvedl, že základní kritéria pro posouzení vhodnosti poměrů jsou splněny u obou rodičů, a proto přihlédl ještě k dalším specifickým kritériím, z nich vyplývá mírná převaha důvodů pro svěření dítěte otci. Proto rozhodnutí o svěření nezletilé otci jako věcně správné potvrdil. Zrušil však rozhodnutí o stanovení povinnosti stěžovatelky platit výživné, protože se změnily poměry na její straně.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem č. 14 P 129/2000-234 ze dne 18. 2. 2003 rozhodl o úpravě výživného takto:
stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilé G. od 1. 11. 2000 částkou 5.500,- Kč měsíčně a od 1. 9. 2001 částkou 5.700,- Kč měsíčně, a to tak, že částku 500,- Kč (od 1. 11. 2000 do 31. 8. 2001) a částku 700,- Kč (od 1. 9. 2001) je povinna poukazovat k rukám otce vždy do 15. dne v měsíci předem; částku 5.000,- Kč měsíčně je povinna od 1. 11. 2000 poukazovat vždy do 15. dne v měsíci předem na vkladní knížku na jméno nezletilé. Otci soud I. stupně uložil povinnost založit u České spořitelny vkladní knížku na jméno nezletilé. Dále soud I. stupně rozhodl o dlužném výživném za dobu od 1. 11. 2000 do 31. 1. 2003 v celkové výši 137.600,- tak, že částku 2.600,- Kč (dluh na běžném výživném) je matka povinna splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 300,- Kč k rukám otce počínaje měsícem dubnem, a částku 135.000,- Kč je povinna splácet v pravidelných měsíčních splátkách 11.250,- Kč, zasílaných na vkladní knížku dítěte, počínaje měsícem květnem.V odůvodnění uvedl, že je nepochybné, že od listopadu 2000 měl nezletilou ve své péči otec a stěžovatelka byla povinna od tohoto měsíce na její výživu přispívat. S ohledem na výši příjmu matky, na předškolní věk nezletilé a s přihlédnutím k další vyživovací povinnosti stěžovatelky určil do srpna 2001 výživné částkou 500,- Kč měsíčně. Od září 2001 nezletilá nastoupila do školy, proto soud považoval za přiměřené výživné částku 700,- Kč měsíčně. Tuto částku stanovil stěžovatelce i na dobu, kdy neměla příjem z pracovního poměru, protože se jí nepodařilo prokázat, že předchozí pracovní poměr skončil ze zdravotních důvodů; proto soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se tohoto zaměstnání vzdala bez vážného důvodu, aniž by měla zajištěno jiné zaměstnání. Dále soud uvedl, že bylo prokázáno, že stěžovatelka má na dobu 4 let zajištěn ještě další pravidelný příjem ve výši 50.000,- Kč měsíčně z prodeje nemovitosti. Proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky §85a odst. 2 zákona o rodině pro stanovení výživného v nadstandardní výši, neboť nezletilá má právo podílet se po tuto dobu na výrazně vyšší životní úrovni matky. Za částku přiměřenou dočasně nadstandardním majetkovým poměrům matky považoval soud částku 5.000,- Kč měsíčně a určil ji pro vytvoření úspor do budoucna (ukládání na vkladní knížku). Soud dále při stanovení dlužného výživného započetl částky, kterými stěžovatelka do doby rozhodování soudu přispívala na výživu, a splátky dluhu na nadstandardním výživném stanovil tak, aby mohl být uhrazen do dubna 2004, kdy bude stěžovatelce doplacena poslední splátka na kupní cenu prodaných nemovitostí.
K odvolání stěžovatelky i otce nezletilé Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem č.j. 11 Co 563/2003-286 ze dne 27. 4. 2004 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil stěžovatelce povinnost platit na nezletilou dceru výživné v částce 700,- Kč měsíčně k rukám otce vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem. Dále jí uložil povinnost zaplatit za dobu od 1. 11. 2000 do 30. 4. 2004 celkovou částku 210.000,- Kč, a to uložením na účet na jméno nezletilé dcery, vedený u České spořitelny. V odůvodnění rozsudku uvedl, že bylo rozhodováno jen o výživném v návaznosti na skutečnost, že nezletilá byla svěřena do výchovy otce, a to od okamžiku, kdy ji otec převzal do své péče. Okamžik převzetí nezletilé do péče otce byl nesporně zjištěn a byl jím měsíc listopad 2000. Dále odvolací soud uvedl, že při posouzení běžného výživného dospěl k závěru, že na určení soudu I. stupně není důvod cokoliv měnit, výše výživného je úměrná zjištěným poměrům, možnostem a schopnostem obou rodičů a v uvedených období odpovídá i odůvodněným poměrům nezletilé. V řízení pak bylo zjištěno, že běžné výživné je zcela zaplaceno v původní i navýšené částce. Proto bylo určeno, že stěžovatelka je i nadále povinna přispívat na výživu nezletilé částkou 700,- Kč měsíčně. Při posouzení nadstandardního výživného se v zásadě ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že jsou splněny podmínky aplikace §85a odst. 2 zákona o rodině, protože poměry stěžovatelky (v určitém období, kdy disponovala příjmy z realizace restituovaného majetku) odůvodňovaly stanovení výživného nadstandardního. Na tomto stanovisku setrval krajský soud i za situace, že stěžovatelka podle svého prohlášení část z ceny prodané nemovitosti převedla na matku, která nebyla restituentkou, ale z morálního hlediska jí takový podíl náleží, protože pečovala o původní vlastníky nemovitostí. Odvolací soud dovodil, že se jednalo o jejich svobodné rozhodnutí, avšak stěžovatelka podle objektivního stavu podíl z prodaných nemovitostí (řádově miliony korun) přijala. Krajský soud dále uvedl, že nepolemizoval s tvrzením stěžovatelky o nutnosti zakoupení osobního automobilu ani o nutnosti zvelebení nemovitosti v Josefově; i vzhledem k těmto skutečnostem se však domnívá, že bylo v jejích možnostech v období od listopadu 2000 do konce dubna 2004 plnit alimentační povinnost nad její běžnou míru. Nadstandardní výživné určil pevnou částkou 210.000,- Kč, protože v době jeho rozhodování (duben 2004) již byla stěžovatelce splacena poslední splátka z ceny nemovitosti; při určení celkové výše nadstandardního výživného vycházel ze stejné úvahy jako soud I. stupně, tj. z částky 5.000,- Kč měsíčně, což odpovídá výše uvedené celkové částce. Krajský soud však nevyhověl odvolání otce, který požadoval určit nadstandardní výživné částkou podstatně vyšší.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas matky s rozhodnutími obecných soudů, které jí pro určitou, časově omezenou dobu stanovily povinnost zaplatit nadstandardní výživné své nezletilé dceři a dále stanovily výživné od data, s nímž není srozuměna. Uvádí konkrétní námitky, jimiž poukazuje na nesprávnost rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelka tedy především namítá, že soudy při stanovení doby, od kdy by měla platit výživné, vycházely z data 1. 11. 2000, i když od uvedeného data otec dceru zadržoval, pak teprve byla nařízena střídavá výchova a teprve od počátku roku 2002 byla dcera svěřena do výchovy otce. Namítá, že soudy se vůbec touto situací nezabývaly. Ústavní soud po přezkoumání spisu a ústavní stížnosti samotné konstatuje, že stěžovatelka tuto námitku uvádí obecně ve vztahu k výživnému jako celku; ve skutečnosti je však nutno ji posoudit odděleně, a to ve vztahu k běžnému výživnému a dále ve vztahu k výživnému nadstandardnímu. Pokud jde o běžné výživné a o dobu, od níž má být plněno, obecné soudy (zejména soud I. stupně) se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádaly se stanovením výživného pro budoucnost, ale i s výpočtem dlužného výživného za dobu, kdy dcera byla ve střídavé péči obou rodičů, protože vzaly v úvahu a započetly všechny platby, které stěžovatelka jako výživné zaplatila (blíže část III. shora). Z napadených rozsudku je přitom zřejmé - na rozdíl od tvrzení stěžovatelky - proč soudy vycházely z data 1. 11. 2000, jestliže dovodily, že od této doby bylo dítě reálně v péči otce. Ve vztahu k výživnému nadstandardnímu je pak situace jiná; zde obecné soudy vycházely objektivně z určení doby, kdy matka tyto nadstandardní příjmy měla (tj. od května 2000) a z doby, kdy se dcera již na těchto příjmech nepodílela. Na úvaze obecných soudů Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces, jejich postup vychází ze zjištěných skutečností a je v souladu s úpravou obsaženou v zákoně o rodině. V jejich rozhodování nelze spatřovat ani necitlivý ani svévolný přístup k posouzení schopností a možností stěžovatelky platit určené výživné.
Druhá část námitek směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o nadstandardní výživné. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nezhodnotily nezbytnost oprav domku v J., ve kterém s druhou dcerou bydlí, ani nezbytnost nákupu osobního automobilu, který potřebuje k dopravě do zaměstnání i k návštěvám nezletilé dcery. Ústavní soud - k posouzení otázky, zda bylo dotčeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve vztahu k rovnému postavení účastníků řízení - si vyžádal od stěžovatelky podklady, z nichž vyplývá rozsah oprav domku i nákup automobilu. Z těchto dokladů vyplývá, že zhodnocení nemovitosti proběhlo již v roce 2000 a 2001 (srov. znalecký posudek, kterým je stanovena cena nemovitosti v roce 2001 a vyplývá z něho i rozsah zhodnocení), kdežto předmětný vyšší příjem měla stěžovatelka až do dubna 2004. Existoval tedy dostatečný časový prostor k splnění stanovené povinnosti, ale i pro vytvoření obdobného zázemí pro starší dceru. Dále Ústavní soud posoudil i argumentaci obecných soudů (zde zejména soudu odvolacího), pokud jde o odůvodnění rozhodnutí o nadstandardním výživném. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy nezpochybňovaly důležitost opravy nemovitosti, ve které stěžovatelka bydlí se svou starší dcerou, současně však zdůrazňovaly objektivně existující skutečnost, že stěžovatelka v uvedeném období měla nadstandardní příjem; z hlediska zásad vyjádřených v zákoně o rodině správně akcentovaly právo dítěte, aby se mohlo přiměřeně podílet na životní úrovni rodičů, jež vyplývá i z jejich majetkových poměrů. Je proto na místě - a zde Ústavní soud přisvědčil argumentaci obecných soudů - postup podle §85a odst. 2 zákona o rodině umožňující po určitou dobu přihlédnout k výrazně vyšším příjmům některého z rodičů. Proto Ústavní soud - po posouzení všech podkladů - dospěl k závěru, že obecné soudy svým rozhodnutím o povinnosti platit po omezenou dobu nadstandardní výživné právo stěžovatelky na spravedlivý proces ani rovnost účastníků řízení zjevně neporušily.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná