ECLI:CZ:US:2005:1.US.460.03
sp. zn. I. ÚS 460/03
Usnesení
I.ÚS 460/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti E. G. a B. P., zastoupených JUDr. I. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2001, čj. 16 Co 170/2001 - 138, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2000, čj. 7 C 35/96 - 113, za účasti České pojišťovny, a. s., Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včasnou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 19. 6. 2001, čj. 16 Co 170/2001 - 138, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 11. 2000, čj. 7 C 35/96 - 113. Tímto rozsudkem obvodní soud zastavil řízení o žalobě stěžovatelů na zaplacení částky 561 000,-- Kč s přísl., žalovanému JUDr. M. M. uložil povinnost zaplatit stěžovatelům 14 225,-- Kč a žalobu na zaplacení 472 600,-- Kč s úrokem z prodlení zamítl. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 3. 2003, čj. 25 Cdo 5/2002 - 157, odmítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, které je zaručeno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Došlo rovněž k odepření ochrany jejich práv zákonem stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelé se domáhali náhrady škody v celkové výši 1 047 125,-- Kč za chybný postup JUDr. M. M., který opožděně uplatnil nárok jejich právní předchůdkyně, J. P., podle zákona č. 229/1991 Sb.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelé vznášejí námitky, které byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Žádné konkrétní skutečnosti, v nichž by bylo možno spatřovat porušení jejich ústavních práv, neuvádějí. Obsahem jejich výtek je polemika s právními závěry obecných soudů. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, proč považuje žalobou uplatněný nárok za nedůvodný a odkázal i na odůvodnění Nejvyššího soudu ČR, který se s tímto názorem ztotožnil. Stěžovatelé měli možnost uplatnit všechna svá procesní práva, rozhodnutí obecných soudů jsou řádně zdůvodněna, není tudíž zřejmé, v čem stěžovatelé spatřují neoprávněný zásah do práva na spravedlivý proces.
Česká pojišťovna, a. s., uvedla, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vyšlo ze správného názoru, že restituční nárok J. P. nebyl důvodný, neboť nebyly splněny podmínky §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. Předmětný pozemek slouží trvale účelu, pro který byl vyvlastněn.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 11. 2000, čj. 7 C 35/96 - 113, Ústavní soud zjistil, že tímto rozsudkem zastavil řízení do částky 561 000,-- Kč. Žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelům 14 225,-- Kč s 26 % úrokem z prodlení. Žalobu zamítl, pokud bylo požadováno zaplacení 472 600,-- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1996 do zaplacení a 19 % úrok z prodlení z částky 14 225,-- Kč od 1. 1. 1996 do 16. 9. 1997. Žalobu uznal důvodnou jen částečně. Po uzavření mimosoudní dohody a částečném zpětvzetí žaloby se předmětem řízení stala jen náhrada škody ve výši 472 600,-- Kč, jako náhrada za část pozemku ve výměře 278 m2 a náhrada škody ve výši 14 225,-- Kč, představující náklady na vypracování geometrického plánu a zaměření staveb. Žalovaný zastupoval jako advokát právní předchůdkyni stěžovatelů ve věci jejího restitučního nároku na předmětné pozemky. Nárok uplatnil u pozemkového úřadu opožděně, takže došlo k jeho prekluzi. Jako předběžnou otázku soud posuzoval, zda následkem tohoto jednání žalovaného vznikla stěžovatelům škoda, tj. zda restituční nárok byl vůbec oprávněný. Obvodní soud zjistil, že na pozemku č. 1236/1, o výměře 278 m2, který zůstal předmětem sporu, stojí v současné době řadové garáže místo čtyřpodlažního objektu hromadných garáží, pro jehož výstavbu došlo k vyvlastnění pozemku. Uzavřel, že tato část pozemku trvale slouží, ve smyslu §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., účelu, pro který byla vyvlastněna. Z výroku rozhodnutí o vyvlastnění vyplývá, že pozemek byl vyvlastněn k výstavbě družstevního sídliště S. bez jakýchkoliv dalších podrobností. Tento účel vyvlastnění byl, podle názoru obvodního soudu, naplněn, protože na pozemku byly postaveny řadové garáže, které jsou součástí družstevního sídliště S. Tyto garáže byly na pozemku postaveny v souladu se stavebním rozhodnutím a není rozhodné, že tímto stavebním povolením byla povolena stavba ze stavebního hlediska odlišná od stavby uvedené v rozhodnutí o umístění stavby ze dne 19. 12. 1974. Obvodní soud tedy dospěl k závěru, že v části, týkající se pozemku o výměře 278 m2, nebyl restituční nárok původní žalobkyně oprávněný a nebyl by uspokojen ani v případě, pokud by byl u pozemkového úřadu uplatněn včas. Porušením povinnosti žalovaného tedy nebyla stěžovatelům způsobena škoda. Žalobu o náhradu škody shledal důvodnou ve výši 14 225,-- Kč. Restituční nárok původní žalobkyně byl v části pozemku o výměře 330 m2 důvodný, neboť tato část, označená jako pozemek č. 1236/3, evidentně neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. Nebyla totiž k výstavbě družstevního sídliště S. použita a dosud leží ladem. Pokud by žalovaný uplatnil restituční nárok u pozemkového úřadu včas, byl by tento nárok uspokojen. Částku 14 225,-- Kč vynaložila původní žalobkyně, v souladu s pokynem žalovaného, na zaměření staveb na předmětném pozemku a vypracování geometrického plánu v souvislosti s uplatněním restitučního nároku. V důsledku porušení povinnosti žalovaného byla tato částka původní žalobkyní vynaložena zcela zbytečně.
Z rozsudku Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, bylo zjištěno, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odvolací soud se plně ztotožnil i s právními závěry obvodního soudu. Vyvlastněný pozemek sloužil účelu, pro který byl vyvlastněn. Vyvlastňovací výměr, v jehož výroku je důvod vyvlastnění vymezen pouze obecně, je nutno vykládat v souvislosti s jeho odůvodněním a s územní, projektovou a stavebně-právní dokumentací. Z ní vyplývá, že na předmětném pozemku měly být vybudovány hromadné vícepodlažní garáže. Ve skutečnosti, že místo těchto garáží byly, jako součást sídliště S., postaveny řadové jednopodlažní garáže, neshledal odvolací soud nesoulad s účelem, pro který byl pozemek vyvlastněn. Je nepochybné, že předmětný pozemek měl sloužit ke stavbě garáží a garáže na něm byly vybudovány. S ohledem na smysl restitučních zákonů nelze hovořit o křivdě, pokud místo vícepodlažních garáží byly vybudovány garáže jednopodlažní.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2003, čj. Cdo 5/2002 - 157, bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako nepřípustné, protože nešlo o otázku zásadního právního významu, tj. otázku, která by dosud nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena, a kterou by odvolací soud řešil odlišně. Pokud odvolací soud dovodil, že restituční nárok právní předchůdkyně stěžovatelů by nebyl důvodný, ani kdyby byl uplatněn včas, řešil uvedenou otázku v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou. I když na předmětném pozemku byly místo hromadných garáží vybudovány jednopodlažní řadové garáže, slouží předmětný pozemek trvale účelu, pro který byl vyvlastněn. Z tohoto hlediska je nerozhodné, jaký druh garáží byl realizován. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že pozemek parc. č. 1236/1 o výměře 608 m2, byl rozdělen geometrickým plánem na dva samostatné pozemky. Za pozemek parc. č. 1236/3 o výměře 330 m2, který nebyl zastavěn, poskytl žalovaný stěžovatelům na základě mimosoudní dohody finanční náhradu ve výši 561 000,-- Kč, takže předmětem řízení byla pouze náhrada za pozemek parc. č. 1236/1 o výměře 278 m2.
Po posouzení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry obecných soudů, tvrdí, že provedené důkazy a z nich vyplývající skutková zjištění byla nesprávně vyložena, že soudy dospěly k nesprávným právním závěrům a neposkytly ochranu právům stěžovatelů. V ústavní stížnosti namítají, že při rozhodování soudů obou stupňů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor (resp. vyložil zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že jim nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před soudy obou stupňů dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelů. V průběhu řízení před obvodním i odvolacím soudem byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem. Po provedení řady relevantních důkazů soudy obou stupňů, na základě volného hodnocení důkazů, dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že ve zkoumané věci nedošlo ani k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu