ECLI:CZ:US:2005:1.US.460.04
sp. zn. I. ÚS 460/04
Usnesení
I.ÚS 460/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Z. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2424/2003-204 ze dne 25. 5. 2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 26 Co 176/2003-180 ze dne 24. 6. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2424/2003-204 ze dne 25. 5. 2004, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 26 Co 176/2003-180 ze dne 24. 6. 2003, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově č.j. 5 C 138/91-158 ze dne 6. 2. 2003 o zamítnutí žaloby na vydání provozní části nemovitosti č.p. 31 (pohostinství) se stavební parcelou č. 30/2 a louky - pozemek par.č. 26/2, vše v obci a k.ú. L. Podle názoru stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces a na projednání její věci v přiměřené lhůtě spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 177/95 ze dne 5. 11. 1996 bylo vyhověno ústavní stížnosti stěžovatelky a byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 13 Co 937/94 ze dne 13. 4. 1995. Následně pak bylo ve věci rozhodnuto citovaným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově č.j. 5 C 138/91-158 ze dne 6. 2. 2003, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 26 Co 176/2003-180 ze dne 24. 6. 2003. Její dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2424/2003-204 ze dne 25. 5. 2004. Stěžovatelka je přesvědčena, že došlo k vážným pochybením, které ve svém celku znamenají porušení Listiny i Ústavy ČR. Jedná se o složitý restituční spor, který stěžovatelka zahájila v roce 1991 a řízení tedy trvá cca 14 let, čímž došlo i k porušení jejího práva na spravedlivé projednání v přiměřené lhůtě.
Dále stěžovatelka namítá, že ačkoliv opakovaně - ve smyslu nálezu Ústavního soudu - žádala o vypracování znaleckého revizního posudku, nestalo se tak; samotné právní zdůvodnění znalce, který se vyjadřoval k původnímu posudku z 28. 1. 1977 je zcela nesprávné, jednak proto, že právní hodnocení znalci nepřísluší, jednak proto, že měl být vypracován nový revizní posudek. Tím došlo k tomu, že nález Ústavního soudu nebyl respektován.
Stěžovatelka konečně namítá, že právní názory odvolacího soudu jsou ve zřejmém rozporu se závěry dovolacího soudu, a to v otázce posouzení stavu tísně, neboť dovolací soud konstatuje, že stav tísně je nepochybně dán a odvolací soud tedy neměl dojít k opačnému názoru "cestou subjektivizace výkladu".
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že se stěžovatelka v dovolání mylně domnívala, že dovolací soud je oprávněn zasáhnout do skutkového stavu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Její námitka proti znaleckému ocenění nemovitostí nemohla obstát ani z hlediska právních důsledků tohoto ocenění. Nejvyšší soud stěžovatelce přisvědčil pouze v tom směru, že ve věci existoval ve smyslu §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), stav tísně při převodu věci původní vlastnicí na stát. Nebyl však naplněn předpoklad nápadně nevýhodných podmínek, jenž - podle téhož zákonného ustanovení - musí být naplněn kumulativně. Dovolací soud proto nepochybil, pokud v souladu s konstantní judikaturou nepřiznal dovolání stěžovatelky přípustnost a odmítl je. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 138/91 vedený u Okresního soudu v Trutnově. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka žalobou domáhala vydání v části I. označených nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Její žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Trutnově č.j. 5 C 138/91-29 ze dne 21. 4. 1994 zamítnuta s odůvodněním, že žalovaný Obecní úřad v Libňatově nemá pasivní legitimaci a že žalobkyně navíc neprokázala, že by její právní předchůdkyně pozbyla předmětné nemovitosti kupní smlouvou uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek nebo že by k přechodu vlastnictví došlo bez právního důvodu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 13 Co 937/94-39 ze dne 13. 4. 1995 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že i když stěžovatelka změnila označení žalovaného na obec Libňatov již v průběhu řízení před soudem I. stupně, není ani tento subjekt pasivně legitimován, protože majetek kupní smlouvou nabyl stát, takže žalována mohla být pouze Česká republika. Krajský soud dále uvedl, že v řízení nebyly prokázány uplatněné důvody neplatnosti kupní smlouvy.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 13 Co 937/94-39 ze dne 13. 4. 1995 byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 177/95 ze dne 5. 11. 1996. Ústavní soud přisvědčil stěžovatelce, že jí soudy neposkytly náležitou ochranu při hodnocení věcné legitimace na straně žalovaného, a dále v tom, že byť stěžovatelka v průběhu řízení vznesla řadu připomínek a dotazů k posouzení stavu a ceny nemovitostí, obecný soud k nim nepřihlédl.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. 24 Co 595/96-57 ze dne 5. 11. 1997 původní rozsudek soudu I. stupně ze dne 21. 4. 1998 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil mu, aby se podrobněji zabýval postavením účastníků řízení, prozkoumáním restitučního titulu a posouzením předmětných nemovitostí (např. z hlediska jejich stavebního stavu, komunikační oddělenosti provozní části domu od části obytné aj.).
Okresní soud v Trutnově usnesením č.j. 5 C 138/91-66 ze dne 22. 9. 1998 řízení zastavil. Dospěl k závěru, že v průběhu řízení nedošlo k žádnému rozhodnutí, na jehož základě by se obec Libňatov stala účastníkem řízení. Změna označení "Obecní úřad v Libňatově" na obec Libňatov nemůže být "provedena" jako upřesnění názvu žalovaného. Procesní návrh stěžovatelky byl návrhem na záměnu účastníků; o tomto návrhu však nelze procesně rozhodnout, neboť by se nejednalo o záměnu účastníků, protože Obecní úřad v Libňatově účastníkem řízení není ani být nemohl. Tím je zároveň dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Krajský soud v Hradci Králové usnesením č.j. 24 Co 731/98-73 ze dne 22. 2. 1999 toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že stěžovatelka vadu podání odstranila a že zde nejde o postup podle §92 odst. 1 a 2 o.s.ř. O takové provedené opravě - upřesnění v označení účastníka řízení - soud nevydává žádné procesní rozhodnutí.
V dalším řízení před soudem I. stupně stěžovatelka navrhovala provedení revizního znaleckého posudku a soud usnesením č.j. 5 C 138/91-79 ze dne 30. 12. 1999 znalce ustanovil. Znalecký posudek byl zpracován znalcem ing. T. V. a posudek byl stěžovatelce předán cestou její právní zástupkyně. Přípisem ze dne 9. 6. 2000 (č.l. 88) stěžovatelka sdělila, že posudek převzala, proti závěrům znalce nemá námitek, a proto nežádá ani jeho výslech při jednání. K návrhu žalovaného ustanovil soud I. stupně usnesením č.j. 5 C 138/91-92 ze dne 8. 1. 2001 dalšího znalce J. D. Při ústním jednání dne 7. 6. 2001 (č.l. 99-100) právní zástupkyně stěžovatelky sdělila, že nemá návrhy na doplnění dokazování. Ke znaleckému posudku J. D. uvedla, že tento znalec v obdobné věci vypracoval přesný znalecký posudek, ze kterého soud mohl při rozhodnutí bez obtíží vyjít, a proto navrhla, aby soud znalce pouze vyzval k doplnění posudku. Zástupce žalovaného naopak navrhoval další revizní znalecký posudek. Znalec D. k výzvě soudu k doplnění znaleckého posudku sdělil, že nemůže "zodpovědně odpovědět" na otázky položené soudem (tj. posoudit procenta změn provedených na konstrukčních prvcích dlouhodobé životnosti a dovodit, zda v souvislosti s těmito změnami došlo ke změně stavebně technického charakteru nemovitosti). Usnesením č.j. 5 C 138/91-108 ze dne 6. 12. 2001 byl ustanoven nový znalec ing. M. L., jemuž byly položeny přesně specifikované otázky. Jeho znalecký posudek byl doručen stěžovatelce, která přípisem ze dne 19. 7. 2002 sdělila, že na výslechu znalce netrvá. Při ústním jednání dne 1. 11. 2002 (č.l. 142) byl proveden výslech znalce ing. L., k němuž stěžovatelka neměla dotazy. K dotazu soudu prohlásila, že nemá další důkazní návrhy. Při ústním jednání dne 12. 12. 2002 (č.l. 145) byly provedeny listinné důkazy. Stěžovatelka neměla další návrhy na doplnění dokazování. Žalovaný naopak navrhoval provedení dalších důkazů - výslech navržených svědků a revizní znalecký posudek; stěžovatelka uvedla, že navržené důkazy považuje za nadbytečné. Při ústním jednání dne 3. 2. 2003 (č.l. 148) byli vyslechnuti navržení svědci; žalovaný navrhoval, aby v rámci zpracovaného revizního znaleckého posudku byly oceněny další práce na části nemovitosti právní předchůdkyně stěžovatelky. Právní zástupkyně stěžovatelky uvedla, že návrhy na provedení revizního znaleckého posudku včetně doplnění jsou nadbytečné.
Soud I. stupně návrh žalovaného na provedení revizní znaleckého posudku zamítl. Právní zástupci účastníků shodně uvedli, že nenavrhují provedení dalších důkazů. Okresní soud v Trutnově pak rozsudkem č.j. 5 C 138/91-158 ze dne 6. 2. 2003 žalobu zamítl. V odůvodnění se především vypořádal s námitkou, která byla uplatněna v předchozí ústavní stížnosti (sp. zn. I. ÚS 177/95); akceptoval skutečnost, že stěžovatelka označila jako žalovanou stranu obecní úřad, považoval to za odstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající pouze v nepřesném označení účastníka řízení a připustil, že soud musí dát žalobci možnost provést upřesnění a v tomto směru žalobce poučit. Stěžovatelka upřesnila označení žalovaného již u jednání dne 27. 10. 1992. Dále se soud I. stupně zabýval posouzením uplatněného restitučního titulu. Dospěl k závěru, že v předmětné věci nelze alternativně uplatnit restituční důvod podle §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože zde nedošlo k převzetí majetku bez právního důvodu; stát převzal věc na základě formálně existujícího právního úkonu - kupní smlouvy, byť stěžovatelka namítá její neplatnost. Restituční zákon nemá sloužit k odstraňování následků neplatnosti právních úkonů tam, kde sama neplatnost nebyla křivdou způsobenou tehdejším režimem. Soud I. stupně se tedy zabýval posouzením, zda při uzavírání kupní smlouvy mezi tehdejším MNV Libňatov a právní předchůdkyní stěžovatelky existovala tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Po zhodnocení provedených důkazů (svědeckých výpovědí) uzavřel tak, že nátlak, který by právní předchůdkyni stěžovatelky způsobil tíseň, vyvíjen nebyl. Naopak MNV hledal cesty, jak zlepšit postavení její právní předchůdkyně, zejména prominutí nedoplatků na daních a žádost o možnost výjimky z vyhlášky č. 49/1969 Sb. za účelem zvýšení kupní ceny. Dále se prvý soud zabýval posouzením druhé zákonné podmínky, tj. nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy. Zde dospěl k závěru, že cena byla stanovena v souladu s tehdy platnými právními předpisy, tedy vyhláškou č. 43/1969 Sb. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č.j. 26 Co 176/2003-180 ze dne 24. 6. 2003 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že z provedeného dokazování vyšlo najevo, že zástupci obce měli velký zájem sporné nemovitosti nabýt. Bylo-li však zároveň prokázáno, že se pokoušeli pro prodávající získat co nejvýhodnější finanční podmínky (při zaplacení kupní ceny jí zajistili i prominutí platby daně, čímž fakticky došlo ke zvýšení kupní ceny), nelze dospět k závěru, "že zde existoval objektivní ... důvod, který se stal pohnutkou pro prodej nemovitosti a bez něhož by k prodeji nedošlo". Existenci tísně prý nelze dovodit ani z výpovědi svědků. Dále se prvý soud zabýval i posouzením nápadně nevýhodných podmínek. Dospěl k závěru, že cena byla smluvně stanovena podle cenových předpisů platných v rozhodné době a jiné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na existenci nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy, stěžovatelka neuváděla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 2424/2003-204 ze dne 25. 5. 2004 odmítnuto. K námitce stěžovatelky, že v řízení nebylo provedeno znalecké ocenění nemovitosti podle předpisů platných v tehdejší době (rok 1977), uvedl, že ve spise je nezpochybněný důkaz (znalecký posudek ing. V.), který se se způsobem stanovení kupní ceny podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. zabýval. Nejvyšší soud dále uvedl, že již sama neexistence nápadně nevýhodných podmínek vyloučila naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích, i když dovolací soud má odlišný názor na splnění podmínek tísně podle zákona. Podle jeho názoru tíseň v dobovém kontextu existovala; byla-li právní předchůdkyně stěžovatelky jako soukromá osoba vlastnicí nemovitostí též s provozním určením a byl-li prokázán zájem, ba nátlak funkcionářů národního výboru na převod nemovitosti, pak je stav tísně v intencích objektivně směrovaných pojmových znaků nepochybně dán. Nejvyšší soud konečně dodal, že právní závěr odvolacího soudu, že byť i neplatná kupní smlouva nemůže naplnit skutkovou podstatu §6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, je zcela správný a v souladu s konstantní judikaturou.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka především namítá, že v napadených rozhodnutích nebyl respektován nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 177/95 ze dne 5. 11. 1996, kterým bylo vyhověno její předchozí ústavní stížnosti. Z odůvodnění uvedeného nálezu vyplynulo, že Ústavní soud přisvědčil námitkám stěžovatelky, zrušil předchozí napadená rozhodnutí a vytkl obecným soudům, že jí neposkytly náležitou ochranu jejích práv, jednak při hodnocení věcné legitimace na straně žalovaného, jednak v tom, že v průběhu řízení vznesla řadu připomínek a dotazů k posouzení stavu a ceny nemovitostí, ke kterým obecný soud nepřihlédl. Ústavní soud v současném řízení přezkoumal postup obecných soudů ve vztahu k otázkám, v nichž v předchozím rozhodnutí shledal porušení základního práva stěžovatelky. Dospěl k závěru, že obecné soudy závěry Ústavního soudu ve vztahu k otázce věcné legitimace žalovaného respektovaly a akceptovaly podání stěžovatelky, kterým v průběhu řízení upřesnila označení žalovaného (obecní úřad - obec). To je zřetelně patrno z usnesení č.j. 24 Co 731/98-73 ze dne 22. 2. 1999, kterým Krajský soud v Hradci Králové tuto otázku závazným způsobem - ve prospěch stěžovatelky - vyřešil.
Stěžovatelka dále namítala, že nebyl respektován nález Ústavního soudu ani v tom, že obecné soudy nevyhověly jejím opakovaným návrhům na ustanovení revizního znalce k ocenění předmětných nemovitostí. Ústavní soud zkoumal řízení před obecnými soudy ve vztahu k této námitce a dospěl k závěru, že není opodstatněná. V části III. tohoto usnesení je obsažena rekapitulace soudního spisu, z níž jednoznačně vyplývá, že obecné soudy ustanovily k návrhu stěžovatelky nového znalce ke zpracování znaleckého posudku (srov. usnesení soudu I. stupně č.j. 5 C 138/91-79 ze dne 30. 12. 1999); sama stěžovatelka sdělila, že proti závěrům znalce nemá námitek a nežádá proto ani jeho výslech (č.l. 88 soudního spisu). V průběhu řízení byli ustanoveni ještě dva znalci k zodpovězení konkrétních otázek, které jim přísluší; stěžovatelka k závěrům těchto znaleckých posudků buď uplatnila připomínky (viz protokol z ústního jednání dne 7. 6. 2001), na které soud reagoval anebo k závěrům znalce připomínky neměla (protokol z jednání dne 1. 11. 2002). Při závěrečném jednání Okresního soudu v Trutnově dne 3. 2. 2003 naopak žalovaný navrhoval ustanovení revizního znalce, leč stěžovatelka uvedla, že považuje tento návrh za nadbytečný, protože proti znaleckým posudkům, které byly v řízení vypracovány, nebyly vzneseny žádné odborné námitky (č.l. 150, 151), a žalovaný měl přitom možnost znalce na provedené práce upozornit. Soud I. stupně proto usnesením návrh žalovaného na ustanovení revizního znalce zamítl. Z toho vyplývá, že obecné soudy předně respektovaly závěry Ústavního soudu, obsažené v citovaném nálezu, návrhu stěžovatelky na ustanovení nového znalce vyhověly a naopak - i na základě jejích vyjádření - nevyhověly v tomto směru návrhu žalovaného. Lze proto v této souvislosti uzavřít, že uvedený nález Ústavního soudu obecné soudy plně respektovaly a jejich postupem v tomto směru k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo.
Stěžovatelka dále brojila proti tomu, že odvolací soud dovodil, že při uzavírání předmětné kupní smlouvy nebyly splněny zákonné podmínky tísně, ač dovolací soud dospěl k závěru, že zde tíseň existovala. Ústavní soud - ve vztahu k této námitce - poukazuje i na druhou část odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, v němž tento soud konstatoval, že nebyly dány nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy, což již samo o sobě vylučuje restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud se zde ztotožňuje se závěry dovolacího soudu, které se pohybují v rámci ustálené rozhodovací praxe a jsou ústavněprávně konformní. Při posouzení otázky, zda při uzavírání předmětné kupní smlouvy existovaly nápadně nevýhodné podmínky, se jednalo o aplikaci běžného práva, kterou obecné soudy (nejen soud dovolací) provedly v hranicích daných příslušnou právní úpravou. V jejich rozhodování pak nelze spatřovat ani svévoli ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, což by mohlo být důvodem k zásahu Ústavního soudu do procesu hodnocení důkazů obecnými soudy.
Stěžovatelka v textu ústavní stížnosti konečně uvedla, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. V tomto směru jí lze - v zásadě - přisvědčit, neboť od podání návrhu 23. 9. 1991 do vydání citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu 25. 5. 2004 uplynulo téměř 14 let; dále je zřejmé, že např. mezi ústním jednání ze dne 27. 10. 1992, důkazním návrhem stěžovatelky ze dne 5. 1. 1993 a nařízením ústního jednání referátem soudce ze dne 5. 4. 1994 uplynula doba více než 1 roku, během níž zůstal soud bezdůvodně nečinný. Nicméně nelze přehlédnout, že se stěžovatelka omezila toliko na návrh na zrušení napadených soudních rozhodnutí a žádný návrh ve vztahu k průtahům v soudním řízení neučinila; podle ustálené judikatury by muselo jít o návrh směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je třeba vzít v úvahu i to, že řízení u obecných soudů již pravomocně skončilo a Ústavní soud nemá žádný efektivní prostředek, jímž by existenci průtahů reparoval. Za tohoto stavu se tedy Ústavní soud omezuje na toto konstatování, aniž by je - zejména se zřetelem na neexistenci konkrétního návrhu v tomto směru - vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu