ECLI:CZ:US:2005:1.US.469.04
sp. zn. I. ÚS 469/04
Usnesení
I.ÚS 469/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti V. F., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Slovanská tř. 136, 326 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30.4.2004, čj. 13 Co 281/2004-77, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni.
Stěžovatel uvádí, že mu postupem Krajského soudu v Plzni v odvolacím řízení bylo odňato právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy ČR, neboť soud nesprávně rozhodl o nákladech řízení ve sporu mezi spoluvlastníky nemovitostí v žalobě specifikovaných. Stěžovatel se nemohl dohodnout se spoluvlastníky o vypořádání podílového spoluvlastnictví a proto podal žalobu. Později se však s ostatními podílovými spoluvlastníky dohodl na vypořádání spoluvlastnictví a jeho způsobu a proto vzal žalobu zpět. Důvodem zpětvzetí žaloby bylo výhradně chování žalovaných, které byly konečně ochotny najít kompromisní řešení. Bylo irelevantní, jakým způsobem došlo k vypořádání spoluvlastnictví, neboť teprve podání žaloby donutilo žalované k uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitostí. Stěžovatel tedy dosáhl toho, co sledoval podáním žaloby. Soud proto měl o nákladech řízení rozhodnout v souladu s ust. §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-jih sp.zn. 5 C 112/2002. Z něj zjistil, že stěžovatel podal tomuto soudu žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v žalobě specifikovaných nemovitostí v k.ú. Chválenice a o nařízení jejich prodeje ve veřejné dražbě. V mezidobí již probíhalo jednání mezi oběma stranami sporu, které vyvrcholilo dne 9.1.2004 podepsáním dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Následně dne 8.3.2004 vzal stěžovatel svou žalobu zpět. Okresní soud Plzeň - jih usnesením ze dne 11.3.2004, čj. 5 C 12/2002-43, řízení zastavil, žalobci vrátil zaplacený soudní poplatek a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4.725,- Kč (§146 odst. 2, 2. věta o.s.ř.).
Toto usnesení (pouze ve výroku o nákladech řízení) napadli žalované i žalobce odvoláními, jejichž stejnopisy byly vždy doručeny protistraně, tedy i právnímu zástupci stěžovatele. Ten na ně pak reagoval ve svém odvolání. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.4.2004, čj. 13 Co 281/2004-77, pak rozhodl tak, že změnil usnesení soudu I. stupně a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Žalobci stanovil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 450,- Kč. Toto usnesení odůvodnil tím, že v přezkoumávané věci šlo o posouzení, zda žalobce, který vzal žalobu zpět, má právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k určitým nemovitostem, přičemž navrhoval, aby nemovitosti byly prodány ve veřejné dražbě. V průběhu řízení došlo k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a to tak, že žalované převzaly do svého spoluvlastnictví všechny nemovitosti, které učinil žalobce předmětem sporu a dále pozemky v dohodě vyjmenované, které nebyly předmětem sporu. Žalobce se stal vlastníkem určených parcel, které rovněž nebyly původně předmětem sporu. Podílové spoluvlastnictví účastníků bylo zachováno k parcele, rovněž neuvedené v žalobě. Zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu žalobcem, pak ten nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh (který byl podán důvodně) pro chování žalovaného. Důvodnost podání návrhu je třeba posuzovat procesně, z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Dohoda o zrušení vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterou účastníci uzavřeli, však vůbec nekoresponduje s návrhem žalobce, jak byl podán. V zásadě všechny nemovitosti, u nichž se dožadoval zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, zůstaly v podílovém spoluvlastnictví žalovaných, zatím co ve výlučném vlastnictví žalobce zůstaly nemovitosti jiné, původně rovněž v podílovém spoluvlastnictví, které nebyly žalobcem do žaloby pojaty. Ve spoluvlastnictví žalovaných dle dohody zůstávají další pozemky, také původně neuvedené v žalobě. Dohoda nevypořádává veškeré spoluvlastnictví, neboť jeden z pozemků nadále zůstává v podílovém spoluvlastnictví všech účastníků. Za tohoto stavu nelze dospět k závěru, že by ze strany žalovaných došlo k podřízení se návrhu žalobce a uzavření dohody v souladu s tím, co navrhoval, aby bylo možno dovodit, že se jednalo o důvodně podaný návrh. Protože nelze dospět k závěru, že by žalobce vzal návrh zpět pro chování žalovaných, bylo na místě o nákladech řízení rozhodnout podle §146 odst. 1 písmeno c) o.s.ř. Pokud jde o odvolací řízení, žalobce v něm úspěch neměl, naproti tomu žalované úspěšné byly a proto odvolací soud žalobce zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve judikoval, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení - které by při jeho řádném průběhu nevznikly - uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala (viz §146 odst. 2 , §147 a §148 odst. 2 o.s.ř). K tomu Ústavní soud dodává, že v takových případech nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu), eventuálně též náhoda, a důsledkem je vznik nákladů druhého (dalšího) účastníka. Pro případ vlivu chování druhého účastníka na zpětvzetí žaloby je stanovena z tohoto principu výjimka v §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. (viz např. usnesení sp.zn. II. ÚS 563/01, www.judikatura.cz).
Ústavní soud dovozuje, že k porušení čl. 36 Listiny a čl. a 95 Ústavy ČR nedošlo. Stěžovatel se obrátil na obecný soud, který řádně přezkoumal jeho odvolání i odvolání žalobkyň. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno, že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy prvé části čtvrté o.s.ř., zabýval se všemi námitkami uvedenými v odvoláních a své usnesení přesvědčivě odůvodnil. Jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že soud II. stupně postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustil se ani svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení stěžovatelových základních práv nedošlo.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí ani jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval namítané porušení svých ústavně zaručených práv a ústavní stížnost je tedy toliko jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem krajského soudu. Z toho pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, aby označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům stěžovatele a aby svým nálezem do nezávislého soudního rozhodování zasáhl.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, to neobstojí především proto, že uvedené ustanovení je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny, a samo o sobě subjektivní základní práva nechrání.
Ústavnímu soudu pro nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29.listopadu 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná