ECLI:CZ:US:2005:1.US.472.05
sp. zn. I. ÚS 472/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti P. E., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005 č.j. 12 Co 156/2005-46, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím bylo porušeno jeho základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále uvádí, že soud ve svém postupu nerespektoval čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích.
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2.897,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 24. 3. 2004 do zaplacení a dále náklady řízení ve výši 6.362,- Kč. Odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi zaplatit 2.325,- Kč.
Stěžovatel uzavřel dne 1. 9. 2003 kupní smlouvu, ve které se zavázal odebrat od vedlejšího účastníka zde specifikované věci a zaplatit kupní cenu 11.990,- Kč. Stěžovatel zaplatil při podpisu smlouvy zálohu 100,- Kč, přičemž zboží mělo být dodáno v prosinci 2004. Zbytek kupní ceny byl splatný při dodání zboží. Ve smlouvě bylo ujednáno, že kupující (stěžovatel) může od smlouvy písemně odstoupit bez uvedení důvodu s tím, že prodávajícímu zaplatí odstupné ve výši 25% z kupní ceny, které je splatné okamžikem účinnosti odstoupení od smlouvy.
Stěžovatel dopisem, doručeným vedlejšímu účastníkovi dne 24. 3. 2004, od kupní smlouvy odstoupil z důvodu nedostatku finančních prostředků.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel odmítl zaplatit odstupné, vedlejší účastník se zaplacení domáhal prostřednictvím žaloby u okresního soudu. Stěžovatel namítal, že povinnost zaplatit odstupné mu vznikla na základě neplatné smlouvy, neboť kupní smlouva nesplňuje podmínky §37 občanského zákoníku. Podle stěžovatele nejsou ujednání o předmětu smlouvy a kupní ceně dostatečně určitá. Dále stěžovatel namítal, že je v rozporu s dobrými mravy po něm zaplacení odstupného žádat, neboť je důchodce a od smlouvy odstoupil právě z důvodu nedostatku finančních prostředků.
Okresní soud posoudil soulad smlouvy s ustanoveními občanského zákoníku a dospěl k závěru, že smlouva je uzavřena platně, neboť předmět převodu i kupní cena jsou stanoveny dostatečně určitě a smlouva splňuje i další náležitosti, které pro tento typ smluv zákon ukládá. Vzhledem k tomu, že stěžovatel smlouvu neuzavřel v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek, není důvodná ani námitka o rozporu s dobrými mravy. S ohledem na tyto skutečnosti vydal výše citovaný rozsudek.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Jako odvolací důvod uplatňoval nesprávné právní posouzení věci, když trval na tom, že kupní smlouva je neplatná. Mimo jiné dovozoval i rozpor s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách, neboť smlouva podle jeho názoru nezajišťuje rovné postavení dodavateli a spotřebiteli. U stěžovatele (spotřebitele) je při odstoupení stanovena sankce, u vedlejšího účastníka (dodavatele) nikoliv. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí námitkami stěžovatele podrobně zabýval a dospěl k závěru, že právní posouzení věci, jak je provedl soud prvního stupně, je správné. Smlouva je dostatečně určitá. Obsahuje rovněž ustanovení o možnosti odstoupit od smlouvy v souladu s §57 až 63 občanského zákoníku a ujednání o další možnosti odstoupení pod sankcí odstupného je pouze výrazem smluvní volnosti účastníků.
V odůvodnění ústavní stížnosti setrvává stěžovatel na svých námitkách uplatněných již v rámci předchozích řízení. Vyjadřuje tedy především svůj nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy, ale neuvádí žádné skutečnosti, které by jeho neúspěch v řízení před obecnými soudy posouvaly do roviny porušení některého základního práva.
Ve vyjádření, které Ústavnímu soudu zaslal Krajský soud v Ostravě, trvá na svém právním posouzení věci a navrhuje stížnost odmítnout.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud soustavně judikuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů. Vystupuje mimo tuto soustavu jako orgán ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není přezkoumávat otázky aplikace a interpretace jednoduchého práva, pokud tyto nezasáhnou do sféry ústavním pořádkem chráněných základních práv a svobod. Stěžovatel ve své stížnosti uplatňuje pouze námitky, které byly předmětem přezkumu již v řízeních před obecnými soudy a tím se domáhá jejich přezkumu před Ústavním soudem. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud jejich postupem nebyla porušena základní práva a svobody. Důvodem pro tvrzené porušení základního práva na projednání věci nezávislým a nestranným soudem potom nemůže být pouhý nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy právně posoudily výsledky dokazování (viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný jako nález č. 66, sv. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Soudy se zabývaly námitkami stěžovatele ohledně neplatnosti smlouvy, jejího rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách i s dobrými mravy a shledaly jeho námitky neodůvodněnými. Stěžovatel tedy nebyl zkrácen na svém právu domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu a ani žádné jiné jeho základní právo nebylo postupem obecných soudů porušeno.
Ze stejného důvodu neobstojí tvrzené porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, protože uložená povinnost byla uložena na základě zákona a řádně odůvodněna.
S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud stížnost zjevně neopodstatněnou a v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20.října 2005