ECLI:CZ:US:2005:1.US.475.04
sp. zn. I. ÚS 475/04
Usnesení
I.ÚS 475/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Malinou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Joštova 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5.5.2004, čj. 19 Co 145/2003-56 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 26.2.2003, čj. 10 C 206/2002-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou stížnost opírá o následující důvody.
Stěžovatel uvádí, že mu postupem obecných soudů bylo odňato právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Okresní soud měl porušit uvedená základní práva stěžovatele tím, že jej nevyzval k tomu, aby vylíčil všechny rozhodné skutečnosti nezbytné k projednání a rozhodnutí jeho žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Mezi takové skutečnosti patří i to, že stěžovatel měl doplnit svou žalobu o výpověď vedlejším účastníkům z nájmu bytu. Pokud by tak soud učinil, mohl stěžovatel na tuto výzvu reagovat tak, že by tuto výpověď mohl uplatnit vůči žalovaným u soudu nejpozději před vyhlášením konečného rozhodnutí ve věci samé. Řízení před okresním soudem tak bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné a zejména nespravedlivé rozhodnutí ve věci samé. Soud se podle stěžovatele nezabýval materiální stránkou žaloby, ale měl snahu žalobu zamítnout z formálních důvodů a nedat stěžovateli možnost odstranit formální nedostatky žaloby. Porušil tak ust. §43 odst. 1 a §118a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Stejně tak i Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, upřednostnil formální pojetí práva, aniž by se zabýval materiální podstatou žaloby stěžovatele. Krajský soud prý měl rozsudek okresního soudu pro porušení ustanovení §43 odst. 1 a §118a odst. 1 o.s.ř. zrušit.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření poukázal na to, že soudy v průběhu řízení poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. O hmotněprávních povinnostech nejsou oprávněny účastníka řízení poučovat, neboť by tím došlo k porušení rovnosti stran v občanskoprávním řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, jaké náležitosti musí výpověď z nájmu vždy splňovat a je nerozhodné, zda je dána samostatně nebo jako součást žaloby. Pokud žaloba neobsahovala výpověď z nájmu bytu jako řádný hmotněprávní úkon, nemohla již z tohoto důvodu obstát a nebyl proto důvod vyzývat stěžovatele k doplnění a upřesnění jeho skutkových tvrzení.
Uvedené vyjádření krajského soudu bylo zasláno na vědomí advokátu stěžovatele, který však na ně nereagoval.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 10 C 206/2002. Z něj zjistil, že stěžovatel dne 15.4.2002 podal u tohoto soudu k věci vedené pod sp.zn. 8 C 179/2001 návrh na přivolení k výpovědi nájmu bytu. Soud věc vyloučil k samostatnému řízení pod výše uvedenou spisovou značkou a napadeným rozsudkem ze dne 26.2.2003, čj. 10 C 206/2002-40, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že z důkazů provedených v řízení má za prokázané, že žalobce dal žalovaným výpověď z nájmu bytu, kterou realizoval prostřednictvím žalobního návrhu. Výpověď však neměla náležitosti požadované ust. §710 obč. zákoníku, takže ji nelze považovat ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zákoníku za určitou a srozumitelnou a nemůže proto vyvolat zamýšlené účinky. S ohledem na to, že žalobce nedal žalovaným řádnou výpověď z nájmu bytu, soud žalobu jako předčasnou zamítl.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, v němž uvedl, že v průběhu řízení, zejména v závěrečném návrhu a v podání ze dne 3.2.2003, byly doplněny všechny náležitosti výpovědi z nájmu bytu. Pokud dopis ze dne 3.2.2003 nebyl ve spisu založen, při ústním jednání soudu kopii dopisu předložil a jeho obsah ústně přednesl. Soud však založení dopisu do spisu nepřipustil, stejně jako důkaz spisem 8 C 179/2001, který se týká dlužného nájemného.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 5.5.2004, čj. 19 Co 145/2003-56, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav. Pokud jde o právní závěry, výpověď z nájmu bytu je hmotněprávní úkon, který směřuje k ukončení právního vztahu nájmu bytu. Musí mít náležitosti stanovení příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Občanský zákoník nevylučuje, aby byla výpověď z nájmu bytu obsažena v návrhu na zahájení řízení o přivolení k této výpovědi. V takovém případě však musí mít splněny všechny náležitosti, které občanský zákoník pro tento hmotně právní úkon požaduje. Okamžikem doručení návrhu na zahájení řízení soudem dojde výpověď nájemci. V posuzovaném případě výpověď z nájmu bytu nebyla dána a návrh na zahájení řízení ji neobsahoval. Tato skutečnost nebyla napravena ani právním zástupcem žalobce, který sám poukázal na to, že podal jen doplňující skutková tvrzení k žalobě. Z podání ze dne 3.2.2003 rovněž nevyplývá, že by obsahovalo výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon a že by tato výpověď byla doručena žalovaným. Pouze je v něm specifikováno, o jaký nedoplatek nájmu se jedná, za jaké měsíce a paragrafové znění příslušného ustanovení obč. zákoníku. Ze spisu také vyplývá, že žádnou samostatnou výpověď z nájmu bytu žalobce žalovaným nezaslal, existuje pouze žaloba (návrh), která - jak již bylo uvedeno - výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon, neobsahuje.
Citovaný rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však podáním ze dne 29.8.2005 vzal zpět.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti výkladu ust. §37 odst. 1, §39 a §711 odst. 1 občanského zákoníku, který provedly obecné soudy. K tomu Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z rekapitulace spisu vyplývá, že k porušení čl. 36 Listiny a čl. 96 Ústavy postupem soudů nedošlo, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem jeho žalobu přezkoumal. Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že výpověď z nájmu bytu nebyla dána. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení jeho ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu obecnými soudy, pak by Ústavní soud fungoval jako jeden z článků soustavy obecných soudů. Tím však není a z hlediska ústavního ani být nemůže.
Námitka stěžovatele, že soud porušil v jeho neprospěch ust. §43 odst. 1 o.s.ř. je lichá. Citované ustanovení upravuje situaci, kdy podání trpí vadou, jež soudu znemožňuje pokračování v řízení. Soud je povinen vyzvat účastníka, který učinil neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné podání, aby jeho vady odstranil. Poučovací povinnost soudu však nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a aby zasahovala do hmotného práva. Takovým hmotněprávním poučením by v konkrétním případě bylo, jak správně poukazuje krajský soud, například poučení o tom, že výpověď z nájmu bytu nebyla řádně dána a jak je třeba tuto vadu napravit (obdobně viz např. nálezy sp.zn. I. ÚS 352/2000 a sp.zn. IV. ÚS 22/03, www.judikatura.cz). V posuzovaném případě však návrh stěžovatele procesní vady neobsahoval a pokračování v řízení umožňoval. Stěžovatel dostatečně specifikoval svůj návrh na přivolení k výpovědi z nájmu; samotná výpověď z nájmu je však hmotněprávním úkonem odlišným od návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu a její nedostatky nezpůsobují nemožnost pokračování v řízení.
Rovněž námitka stěžovatele, týkající se ust. §118a odst. 1 o.s.ř., vychází z názoru, že soud je v průběhu řízení povinen poučovat strany sporu o všech jejich právech a povinostech (tedy hmotněprávních i procesních). Stěžovatel namítal, že obecný soud, který podle podané žaloby věděl, čeho se domáhá, mu měl v tomto směru poskytnout potřebné poučení. Směr poučení, který v ústavní stížnosti naznačoval stěžovatel, by však - jak již bylo uvedeno - vedl k poučení nikoliv o procesních právech stěžovatele jako účastníka řízení, ale k jeho poučení o hmotných právech, což by bylo právě se zásadou spravedlivého procesu v rozporu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná